Jak chudák bohatého oklamal

Šli jednou syn boháče a syn chudáka klást pasti na ptáky. Syn chudáka chytil dva ptáky a druhý ani jednoho. Povídá bohatý syn chudému: „Prodej mi ptáky, které jsi chytil!“
Chvíli smlouvali a nakonec se dohodli vyměnit ptáky za dva býky zebu.
To se synovi chudáka zalíbilo. Druhý den šel znovu do lesa, ale vrátil se s prázdnou. Přišel ke svému domu a vidí - oba jeho zebu pošli. Jeden leží v chlévě, druhý u vrat. Podivil se syn chudáka a posmutněl.
Pozval své rodiče a povídá jim: „Stáhněte z býků kůži, napečte mi placky - spoustu placek -, vykujte ostrý nůž, přineste flétnu a když to všechno uděláte, zašijte mne do kůže tak, abych byl podoben na živého zebu. Potom mne odneste do chýše boháče, ukažte mu vycpaninu, chvalte ji a proste,: »dej, ať náš býk krásně hovoří«.“
Otec s matkou přinesl vycpaninu k boháčově domu, jak mu přikázal syn a začal ji chválit: „Dobrý býk, krásný býk, moudrý a obratný. Náš nejoblíbenější překrásný býk. Dej, ať promluví, ať zazpívá!“
A z nitra kůže zapěla flétna. Podivil se boháč a začal se o býka zajímat. Smlouval, chtěl mít zpívajícího býka za každou cenu. Rodiče chudáka souhlasili s prodejem býka za sto ariary a sto obyčejných býků. Býka prodali, odešli domů s penězi a hnali před sebou stádo býků.
Přišel večer a boháč praví: „Dej, ať můj býk krásně zpívá!“
Znovu uslyšel flétnu a jeho radost byla veliká.
Avšak když přišla noc a vše v domě boháčově usnulo, rozřezal chuďas kůži a utekl domů. Ráno boháč opět prosí zebu, aby zazpíval. Kdo však zapěje, když chytrák utekl pryč!!?
Boháč se rozlítil. Pochopil, že vyhodil celé své bohatství za nic. Když syn chudáka přišel domů, řekl rodičům: „Vidíš, maminko?! Vidíš, otče?! Chudoba, je-li chytrá, přiměje i býka zpívat!“
 

Čestní lidé neumírají zbytečně

Žila jednou jedna žena s dcerkou. Byly velmi chudé. Živily se jen rybami, které nalovily. Na svou bídu však nedbaly a nic cizího si nikdy nevzaly.
Jednou lovily ryby na rýžových polích a zastihla je tam noc. Dcerka se chtěla vrátit domů, naříkala a bědovala až povídá matce:
„Bojím se, maminka. Již padla noc a my jsme zůstaly samotné na rýžovišti.“
Matka se ji snažila upokojit a povídá: „Neboj se, dcerko, čestní lidé nikdy zbytečně neumírají.“
Právě v té době šli kolem čtyři darebáci, dva zloději, vrah a čaroděj. Dcerka, jen je uviděla, polekala se hrozivě a šeptá: „Pojďme a utečme, maminko. Bojím se, že nás zabijí!“
Matka ale nesouhlasila a odpověděla: „Neboj se dcerko, dobří lidé nikdy nezemrou nadarmo.“
Zločinci přišli blíže ale matku s dcerkou nenapadli. Viděli, že ženy mají jen málo šperků a proto řekli: „Prodáme ty ženy a rozdělíme se o peníze.“
Odvedli matku i s dcerou do lesa do jeskyně, kde měli svůj domov. Jeden ze zlodějů se vypravil hledat někoho, kdo by odkoupil zajaté ženy. Čaroděj začal vařit rýži, ale vstoupila mu na mysl jakási zlá myšlenka. Chtěl mít ženy jen pro sebe i očaroval rýži. Vrah také chtěl obě jen pro sebe, vzal nůž a chtěl čaroděje zabít.
Nakonec oba nešťastníci vykonali své zlo. Vrah probodl čaroděje nožem. Později dostal hlad, snědl rýži a mrtvý padl k zemi.
Uviděla to matka a povídá své dceři: „Vidíš, dcerko. Vyplnilo se vše, co jsem ti řekla. Čestní lidé nadarmo neumírají.“
Sebraly všechno jmění, nakradené zločinci a v ten okamžik se staly bohatými lidmi.
 

Utonul při lovu úhořů

Povídá se, že Rafotsibe byla ženou velice chudou. I stalo se, že jednou neměla ani ona ani dvě její dcerky po čtyři dny nic v ústech. Vůbec nejedly až od hladu osleply.
V tom čase se také konaly velké trhy a chudá žena se tam se svými dětmi vypravila, aby prosila o milodary. Přišly na trh a brzy dostaly kousíček zlaté mince. Nakoupily si tedy jídlo. Zalíbilo se jim to a začaly chodit na trh žebrat peníze často. Jednou se však zdržely déle než obvykle a noc je zastihla ve městě.
Přepadli je lupiči; osm, deset mužů, všichni s kopím a nožem. Povídají, nepůjde-li Rafotsibe s nimi, zabijí ji. Chudá žena se nechtěla rozžehnat se životem a z donucení tedy šla i se svými dcerkami za zloději. Ti je odvedli do lesa a rozhodli se je prodat do otroctví. Nejprve však učinili Rafotsibe svojí otrokyní a obě její dcerky si vzaly k sobě jako ženy.
Uplynuly tři měsíce a zloději se znovu vypravili loupit. Zajali mnoho lidí a všechny je zabili.
Obě dcery chudé Rafotsibe se staly velmi bohaté, protože lupiči - jejich manželé - vzali zabitým lidem všechen jejich majetek. Rafotsibe bylo těžko u srdce i vypravila se ke králi, třebaže cesta k němu byla velice, převelice dlouhá. Lidé poznali, že Rafotsibe je čestnou ženou a zaradovali se. Ona i její dcerky se zalíbily i králi. Velice je chválil a zloděje přikázal pochytat.
Tak zahynuli lupiči, kteří zajali Rafotsibe. Jinými slovy: rybář, který utonul, když lovil úhoře.
 

O lítosti, která dlouho nepřichází

Jednou dávno, opravdu velmi dávno zachvátil zemi hlad a stará Rafotsibe se s jednou ze svých dcer a se svým zetěm vypravila do dalekých krajů hledat obživu.
Za dlouhou dobu přišli do krajiny přebohaté na potravu. Zůstali bezradní nevědouce co podniknout. Jen se ze všeho radovali.
Až povídá Rafotsibe: „Co ty si myslíš, dcerko? Je zde tak neuvěřitelně mnoho jídla...“
„Nevím, maminka,“ odpověděla dcera. „Nic si nemyslím. Nemám žádný názor. Ty jsi z nás nejstarší a ty tedy musíš za nás myslet.“
„Tak je to správné dcerko,“ pochvaluje si Rafotsibe. „Chcete-li znát můj názor, vězte, že si myslím, abychom si vzali co nejvíce rýže. Ty zeti ji poneseš na ramenou, my ženy na hlavě.“
Zeť ji odpověděl: „Budiž, matičko. Souhlasím, i když cesta zpátky je velice dlouhá a není jasné, co vlastně nakonec domů doneseme. Jen se zbytečně unavíme.“
Schválili jeho myšlenku a řídili se jí i nadále. Po několika dnech Rafotsibe navrhla: „Postavíme si všichni tři společně dům a budeme tu žít.“
Děti ji odpověděli: „Přepadnou nás zde zloději, maminko. Vždyť je to pustina bez lidí.“
Ani tento její návrh se tedy nesetkal s ohlasem a Rafotsibe proto znovu navrhuje: „Mohlo by tu být skutečně mnoho lupičů, pravda. Proto tu také asi nežijí lidé, třebaže je tu jídla, co hrdlo ráčí.“
Rafotsibe hovoří dále a znovu všem navrhuje: „Zůstaňme zde, děti, a postavme dům. Jestliže nás zloději přepadnou, nebude to zas taková pohroma.“
Zeť s ní souhlasil, ale dcera ne: „Nebudu žít v takové pustině. Raději půjdu odsud!“
Matka se rozhněvala a povídá zeti: „Pojď, synku, usadíme se tu. Kdo by chtěl odejít z tak bohaté země. A přijdou-li zloději, nepoděsí nás.“
„Správně, matičko,“ souhlasil zeť. „Když nám bude úzko, schováme se do rýže. Nezabijí-li nás – dobře, zabijí-li – co naděláš. Taková je jistě naše sudba.“
„Výborně,“ přikyvuje Rafotsibe, „umřít v bohatství - není nic lepšího: král nás pochválí, lidé oslaví.“
Dcerka však s nimi stále nesouhlasila a vyčítala matce i muži: „Vy jste se skutečně zbláznili. Chcete se ujíst k smrti?!“
Matka se znovu rozhněvala a pravila: „Hloupějšího člověka než jsi ty nenosí svět. Bez jídla přeci umře člověk ještě rychleji!“ A zeti povídá: „Pojď, hodíme ji do propasti.“
Chytli ji a vhodili do propasti. Dcerka se však nezabila, jen si zlomila nohu.
V tu dobu šli kolem tři lidé a ptali se: „Proč tě vrhli do propasti?“
Děvče odpovědělo: Šla jsem s matkou a s mužem z kraje, kde je velký hlad. Přišli jsme do této země bohaté na potravu ale i na darebáky. Matka s mužem tu chtěla zůstat a žít natrvalo, ale já jsem s nimi nesouhlasila, protože je tu nejen mnoho jídla ale i nebezpečno. Prosila jsem je, aby se vrátili domů, ale oni se rozlobili a svrhli mne do propasti.
Uslyšeli to poutníci i byli velice rozhořčeni vidouce těžkou dívčinu situaci. Rozhodli se jí pomoci a vyrobili nosítka, aby ji mohli odnést. Povídá se, že obyčej nošení lidí na nosítkách vznikl právě v této době a díky tomuto příběhu.
Přinesli děvče do rodné země. Všichni její příbuzní byli velice šťastni, děkovali poutníkům a obdarovali je penězi. Když slyšeli, co jí udělala matka se zetěm, posmutněli a řekli: „Vždyť ji mohli i zabít!“
Odtud, praví se, pochází přísloví „Neustupuj, i kdyby tě matka s mužem prosili. Každý člověk má svůj rozum.“
Tchýně se zetěm si mezitím dobře žili... a tloustli.
Jednou však přeci přišli zlí lidé a vyhnali je z bohatého kraje. Tehdy si Rafotsibe vzpomněla na slova své dcerky a povídá zeti: „Teprve nyní toho lituji, synku. Stalo se nám vše tak, jak předpověděla tvá žena.
Ale zeť ji odpověděl: „Dříve jsi měla litovat, matičko. Nyní je již pozdě.“
Proto lidé od těch dob říkají: „Lítost dlouho nepřichází a proto také dlouho neodchází.“
 

Bibiolo aneb velké zvíře a chytré děti

Slyšte, slyšte všichni!
Povíme vám zajímavý příběh!
Příběh o Bibiolo

Bibiolo žral vše. Nikdo nemohl nikde najít nic k snědku. Jednou však šla jedna žena po dlouhé, předlouhé cestě a uviděla strom s velice podivnými plody. Najedla se jich sama a několik košíků přinesla i svým dětem.
„Maminko,“ řeklo nejmladší ze tří dětí, „řekni nám, kde jsi našla ty plody. Šly bychom je posbírat.“
„Řeknu vám kde, děti. Musíte jít po velmi dlouhé cestě a ta vás dovede ke stromu. Jen nesmíte jít po cestě, která vede k Bibiolo.“
„Dobře!“ odpověděl nejmladší syn a děti se vydaly na cestu. Šly dlouho, ale nakonec našly pustou cestu.
„Po této cestě musíme jít,“ rozhodli se, „tam najdeme strom.“
Šly tedy po oné cestě a přišly ke stromu, který ohýbal své větve pod tíhou plodů.
„Nu, teď se teprve nasytíme!“ řekl nejstarší. „Dlouho jsme měly hlad a teď budeme jíst. Našly jsme ten strom...“
„Našly jsme ho! Našly!!“ rozkřičely se děti a začaly zpívat a tancovat.
Tu prostřední bratr povídá: „Řekni mi starší bratře, řekni mi ty mladší. Vždyť jsme nešli po správné cestě. Tady žije Bibiolo. Všechny nás sežere. Ale on tu není a my jsme živí. Ničemu nerozumím.“
Mladší bratr odpověděl: „Čemu nerozumíš?! Nyní jistě přijde Bibiolo!“
Ale starší řekl: „Nic se nám nestane. Vždyť jsme našli strom s plody a budeme teď syti.“
„To je pravda,“ souhlasil prostřední a povídá. „Mladší bratr je ještě hloupý. Proč si myslí, že jsme šli po cestě, která vede k Bibiolo?“
„Možná, že jsem ještě hloupý,“ namítl nejmladší, „ale tento podivný strom nemůže patřit nikomu jinému než Bibiolo. Ale co je nám do toho. Pojďme jíst!“
Avšak jen vylezli na strom, objevil se Bibiolo.
„Darebáci!“ křičel, „trhají mé plody!“
Děti zabědovaly: „Bibiolo nás sní.“
Bibiolo jim hrozí: „Slezte dolů!“
„Ne. My neslezeme,“ odpovídají nejmladší a nejstarší z bratrů. „Snědl by jsi nás.“
A prostřední povídá: „Ne, my se nespustíme.“
Nejmladší navrhuje: „Pojďte bratři, slezeme. Snad se nám podaří utéct.“
„Lezte. Lezte, děti,“ povídá Bibiolo něžným hlasem. „Já vás nesním.“
I slezly tedy děti ze stromu. Bibiolo je odvedl do své chatrče a přikázal matce, aby si je prohlédla.
„Prohlédni si je pečlivě, matičko,“ povídá. „Jen trochu ztloustnou, sním je.“
Pak odešel na lov. Každý den odcházel z domu a každý den večer se vracel do chatrče. Přinášel různá zvířata a podával je dětem. Říkával: „Jezte!“
Ale děti stále odpovídaly: „My nebudeme jíst taková zvířata. Naše potrava, to jsou tenreci, med a batáty a ne pořád jen lemuři. Ty my nejíme.“
„Dobře,“ souhlasil s nimi Bibiolo, „Jezte, co se vám zlíbí. Já sním zbytek.“
A v okamžiku sežral všechna zvířata.
Jednou večer povídá Bibiolo matce: „Nejstarší a prostřední jsou již dost vykrmení. Už je můžeme sníst. Nejmladší je stále ještě hubený. Nějak jej nemůžu vykrmit.“
Uslyšel to nejmladší bratr a povídá ostatním: „Bibiolo se rozhodl nás sežrat. Přestaneme jíst, zhubneme a Bibiolo nám dá pokoj.“
„Stále škodíš!“ odpověděli mu bratři. „Stále křísíš bídu!“
Tehdy řekl nejmladší z bratrů: „Nevěříte? Poslechněte sami.“
Toho večera uslyšeli hlas Bibiolo všichni tři. Nejmladší prosahal dva starší bratry a řekl: „Ano, jsou dostatečně vypasení.“ Potom prohmatal i nejmladšího a řekl: „Tenhle chudáček je jen samá kůže a kost.“
Teprve teď pochopili i starší bratři záměry Bibiolo.
Následujícího dne vzali tři džbány – jeden s rýží, druhý s medem a třetí s kukuřicí. Jen odešel Bibiolo na lov, utekli. Cestou uviděli pichlavou trávu i prosili ji: „Pichlavá trávo, rozpíchej nohy Bibiolo máš-li matku a otce. Jsi-li však bez rodu a plemene, propusť ho.
Bratři byli již daleko, když Bibiolo odhalil jejich útěk. Jal se je stíhat, ale pichlavá tráva se mu zabodla hluboko do nohou. Bibiolo se musel vrátit zpět, aby si obul sandály.
Zanedlouho potkaly děti na útěku strom s dlouhými trny. Prosily ho podobně jako pichlavou trávu a když došel Bibiolo ke stromu, zabodly se mu trny hluboko do uší. I vrátil se tedy Bibiolo pro sekeru.
Děti mezitím doběhly k jezeru a i to poprosily o službu. Bibiolo chtěl jezero přeplavat, ale voda sama se mu valí přes rty do úst. Vypil více jak polovinu jezera a skoro utonul. Děti stále běžely pryč, ale Bibiolo se nakonec přeci jen dostal ke břehu, vyplyvl zpátky všechnu vodu a pokračoval v pronásledování. Byl již velmi blízko.
V tu chvíli vysypali chlapci na cestu rýži.
„Jak jsou hloupí,“ povídá si Bibiolo, „domů mají ještě daleko a rozhazují jídlo. Seberu vše, než to sezobou ptáci.“
Než sebral rýži, děti utekly opravdu daleko, ale Bibiolo je pronásledoval dále. Bratři tedy rozsypali kukuřici a nakonec rozlili na cestě i med. Bibiolo vše pečlivě sbíral a nosil k sobě do chatrče. V té době se již děti dostaly až domů.
Když lidé poznali, že za dětmi běží Bibiolo, umleli dvacet kotlů kukuřičné mouky a pokáceli jedovatý strom kuraj. Pak čekali.
Za chvíli se objevil Bibiolo.
„Dobrý den,“ řekl králi. „Vidím, že ve tvé zemi se mele opravdu hodně kukuřice.“
„Posaď se,“ odpověděl král, „a posilni se nejprve.“
Dali Bibioloovi napít mléka. Ve skutečnosti to však byla bílá míza stromu kuraj. Pak mu navařili kukuřičné kaše s jedem. Bibiolo vypil šťávu jedovatého stromu kuraj, snědl dva kotlíky otrávené kaše a povídá: „Jsem syt. Vše bylo velmi chutné. Zazpívejte mi teď písničku!“
Děti kolem, něj začaly tancovat a zpívaly:

Hlava Bibiolo se promění v tykev!
Jeho tělo sežerou draví ptáci!
Jeho střeva se promění v hady!

„Stačí!“ povídá Bibiolo, „nezpívejte více.“
V tom okamžiku začala účinkovat šťáva stromu kuraj. Bibiolo celý otekl, nafoukl se a umřel.
 

Náčelník Ravohimena a kouzelná zrnka

Ravohimena byl mocný král, který vlastnil mnoho zemí. Jednou se plavil v piroze a uslyšel rozhovor tří sester.
„Kdybych byla ženou Ravohimena,“ řekla nejstarší, „utkala bych z jedné nitky sto lamb.“
„Kdybych byla ženou Ravohimena,“ řekla prostřední, „spletla bych z jednoho stébla tisíc rohoží.“
„Kdybych já byla ženou Ravohimena,“ povídá nejmladší, „spolkla bych pět zrn a porodila pět synů.“
V tu chvíli spatřily sestry pirogu Ravohimenovu.
Starší a prostřední zakřičely: „Hej, Ravohimeno! Říkají, že jsi slepý a že máš shnilé zuby.“
„Jak se mohou ty dívky opovážit mne urážet,“ rozhořčil se Ravohimena a zavelel svým lidem: „Namiřte pirogu ke břehu. Potrestám ty dívky za urážku.“
Piroga připlula ke břehu.
„Pojďte sem!“ řekl král prvním dvěma sestrám.
Přišly k němu se svěšenýma hlavama. Když si však Ravohimena sestry prohlédl, shledal, že jsou všechny velmi krásné a rozhodl vzít si je za ženy. Posadil všechny tři k sobě do pirogy.
Když přišli do paláce, dal král nejstarší jednu nitku, ale jí se nechtělo utkat z ní sto lamb.
Dal prostřední jedno stéblo, ale jí se nechtělo splétat z něj tisíc rohoží.
Dal nejmladší pět zrn. Spolkla všech pět a Ravohimena brzy poznal, že bude mít pět synů.
Nedlouho na to se Ravohimena vypravil do války a mladší sestru - jmenovala se Refarana - zanechal v opatrování oběma starším.
Refarana porodila pět synů. Starší sestry ji velice záviděly. Zavázali jí oči a vyměnily syny za kravské kosti a hadry.
„Co jsi to porodila?!“ divily se, „vždyť nemáš žádné syny!“
„Opravdu,“ souhlasila Refarana.
Zároveň přikázaly sestry jedné stařeně, aby zaklela nejmladší sestru v lemura. Toho lemura, který žije v lese.
Všech pět synů uložily do košíku a košík hodily do řeky. Koš plul po řece, až jej objevil lesní muž. Otevřel koš a vidí - pět chlapců. Odnesl je do své chýše a povídá ženě: „Podívej se! Nemáme žádné děti, vychováme tedy tyto.“
Byli to lidé velmi chudí, žili v lese v ubohé chatrči a živili se medem a tenreky. Lesní muž se vypravil hledat krávu, aby nakrmil chlapce mlékem.
V tom čase kácel v lese stromy otrok krále Ravohimena. Náhle uslyšel hlas, který se ho ptal: „Kdo jsi ty, který si přišel kácet dřevo do lesa Ravohimenova?“
Otrok se polekal a utekl.
„V lese je duch! V lese je zlý duch!“ vykládal lidem a následujícího dne se znovu vydal do lesa. Jen přišel, znovu slyší: „Kdo jsi, ty, který jsi přišel kácet dřevo do lesa Ravohimenova?!“
Otrok odpověděl: „Jsem jen starý sluha Ravohimenův.“
A hlas se znovu ptá: „Vrátil se Ravohimena z války?“
„Kdyby se vrátil,“ odvětil otrok, „slyšel by jsi jak troubí na mušle a tlučou do vojenských bubnů.“ A rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl, kromě malinkého lemura, který skákal z větve na větev.
Na zpáteční cestě se zastavil v chatrči lesního muže. „Tam v lese,“ líčil, „žije mluvící lemur. Ptal se, zda se Ravohimena vrátil z války.“
Lesní muž nevěděl, co odpovědět: „Jdi do lesa,“ poradil otrokovi, „a zopakuj mi všechno, co uslyšíš.“
Otrok tedy šel znovu do lesa a tak jako vždy začal kácet stromy. Lemur slyšel dunění sekery a řekl: „Kdo jsi, ty, který jsi přišel kácet dřevo do lesa Ravohimenova?“
„Jsem jen starý sluha Ravohimenův,“ odpověděl otrok.
„Vrátil se již Ravohimena z války?“ ptal se znovu hlas.
„Kdyby se vrátil,“ odpověděl otrok, „slyšel by jsi, jak troubí na mušle a tlučou do velkých bojových bubnů.“
Poté hlas umlkl a otrok opět uviděl lemura, tak jako posledně. Vrátil se do chatrče lesního muže a slovo od slova opakoval vše, co mu lemur řekl.
„Dobře,“ povídá lesní muž, „půjdu tam s tebou.“
Přišli na ono místo, k patě velkého stromu a lesní muž se ptá: „Kdo jsi ty, kdo zde hovoříš?“
„Jsem Refarana,“ odpověděl hlas.
„Jsi-li Refarana, slez ze stromu!“
Hlas odpověděl: „Jestliže jsem Refarana, ať se tento strom nakloní a jestli ne, ať zůstane rovný.“
A strom se skutečně naklonil.
„Jsem Refarana,“ povídá lemur. „To zlé sestry rozkázaly začarovat mě, protože jsem porodila cosi hanebného.“
„Spolehni se na nás,“ řekl lesní muž. „Jak jen se Ravohimena vrátí, povíme mu celou pravdu.“
A pět bratrů rostlo a rostlo.
Konečně bylo slyšet troubení na mušle a zvuk bojových bubnů.
„Kde je Refarana?“ ptá se Ravohimena.
„Porodila cosi podivného a utekla do lesa,“ odpověděly sestry.
Když to král uslyšel, velice posmutněl. Jednou se však vypravil na lov a potkal pět chlapců hrajících si před chatrčí lesního muže.
„Kdo jsou ty děti?“ zeptal se.
„To jsou děti bez otce a bez matky. Našli jsme je.“ odpověděli mu lidé z lesa.
I začal král pochybovat.
„Jsem udiven,“ prohovořil, „sestry Refarany mi pověděly, že porodila cosi ošklivého a utekla do lesa.“
Lesní muž odpověděl: „Jsme také velmi udiveni.“
Poprosil krále o krávu, aby mohl nakrmit děti a král mu dal vše, oč požádal. Začal často přicházet do chatrče lesního muže a rozmlouval s ním. Lesní muž mu pověděl, jak chlapce našli.
„Šel jsem jednou kolem vody,“ povídá, „a vidím plavat koš. Otevřel jsem jej a našel pět chlapců. Řekl jsem tedy své ženě: „Podívej! Nemáme žádné děti, vychováme tedy tyto“. Rozhodli jsme se, že se o ně budeme starat a já šel hledat krávu, abych jim mohl dávat mléko. Teď si myslí, že jejich rodiče jsme my.“
„Zatím tyto děti zůstanou u vás,“ řekl král. Pochopil už, že tito chlapci jsou jeho děti. „Zeptám se sester. Možná budou vědět, kde je Refarana.“
I vypravil se Ravohimana na lov a druhý den se opět zastavil v chatrči lesního muže. Ptá se ho, neslyšel-li něco o Refaraně.
Lesní muž odpověděl: „Ptáš-li se mne, povím ti to. Viděl jsem v lese lemura, který mi řekl, že je Refarana.“
Král se podivil a rozhodl se poradit se s kouzelníkem. Kouzelník rozhodil zrnka rýže a zopakoval mu to, co řekl lesní muž.
„Moudrý muži!“ naříkal král, „začíná podzim. Stýská se mi po Refaraně. Jak ji najdu?“
„Pojď,“ odpověděl kouzelník, „vyhledáme Dlouhovlasou. Refarana je v moci zlých duchů a jedině ty sám ji můžeš osvobodit.“
Ravohimena se vrátil do paláce a povídá své matce: „Matko, vydám se na nebezpečnou cestu. Podível se čas od času na banánovníky rostoucí jižně od paláce. Jestliže zežloutnou, jsem v nebezpečí a jestliže uvadnou, zahynul jsem.“
A vydal se na cestu. Šel dlouho a dlouho až uviděl skálu, na které seděla Dlouhovlasá.
„Co chceš!“ ptá se ho.
„Chtěl bych najít Refaranu,“ povídá král.
„Přines mi med červených včel na banánovém listě!“ přikázala Dlouhovlasá a s hromovým smíchem zmizela za skálou.
Ravohimena se vypravil do lesa. Našel hnízdo červených včel a nabral med, ale včely se vrhly na něho i na jeho otroky a bodaly je tak dlouho, dokud neutekli z lesa a nezahodili všechen med.
Ravohimena se vrátil zpátky s prázdnýma rukama. Dlouhovlasá se hřála na slunci a smála se mu.
„Jdi,“ povídá, „a zabij bílého kance. Jestli mi přineseš jeho tělo, dám ti amulet!“
Vypravil se tedy Ravohimena za bílým kancem a vzal sebou i dalších tisíc lidí. Cestou potkali pastevce.
„Hej! Pastevci! Neviděli jste tu stopy bílého kance!“ ptá se Ravohimena.
Pastevci odpověděli: „Toto jsou stopy bílého kance.“
„Jak jste to poznali?“
„Bílý kanec vláčí své velké břicho po zemi a zanechává za sebou hlubokou brázdu.“
Vypravil se tedy Ravohimena se svými lidmi po stopách bílého kance. Přišla noc. Zabili obyčejného kance, najedli se a přenocovali v lese. Následujícího rána šli dále po stopách bílého kance. Až ho spatřili - ohromného, přeohromného.. Šel uprostřed tisíců obyčejných kanců, kteří ho chránili.
Ravohimena se vrhl na bílého kance, ale ti ostatní jej nepustili ke svému králi. Nastal večer a Ravohimena i jeho otroci stále ještě neměli bílého kance.
V tom čase uviděla Ravohimenova matka, že listí banánovníků začíná žloutnout.
„Můj syn je ve velkém nebezpečí,“ pomyslela si králova matka.
Bílý kanec běžel uprostřed stáda obyčejných kanců, kteří ho ochraňovali. Tehdy vylezl Ravohimena na strom, vrhl své kopí a zabil kance. Ostatní kanci se rozutekli.
Lidé z královské družiny nesou zabitého bílého kance lesem, když tu slyší zezadu hřmot silnější než hromobití. Ohlédnou se a vidí: tisíce kanců běží za tělem svého krále. Ravohimena a jeho lidé zahodili tělo bílého kance a Ravohimena stanul před Dlouhovlasou opět s prázdnýma rukama.
„Cha cha cha!“ zasmála se hlomozně Dlouhovlasá, „tebe polekalo tisíc kanců!? Najdi tedy mé vši.“
Ravohimena tedy začal hledat vši ve vlasech Dlouhovlasé. Nenašel tam však žádné vši, jen jediné zrnko rýže.
„Nemáš ve vlasech vši,“ povídá Ravohimena, „jen jediné zrnko rýže jsem našel.“
„Ber,“ povídá Dlouhovlasá.
Pak ještě vzala koš plný rýže a řekla: „Vezmi si tento košík s rýží, jdi a chyť mládě ampelamananohy.“
„Ale...!“ polekal se král, až mu pot na čele vystoupil, „co to povídáš za hrůzu? Ampelamananoha mne zabile, budu-li mu chtít sebrat jeho mládě.“
Ale Dlouhovlasá již zmizela. I vydal se tedy Ravohimena se svými lidmi do lesa. Přišli k chatrči nestvůry a Ravohimena položil na zem košík s rýží. Sám se i se svými lidmi schoval za stromy. V podvečer se vrátil Ampelamananoha i s mládětem. Začal čichat svým ohromným nosem do všech stran a pak se pustil do rýže v košíku. Sbíral zrníčko po zrníčku. V ten okamžik vrhl Ravohimena kopí, zabil obludu a unesl mládě.
Když pět bratrů uvidělo mládě ampelamananohy, prosili krále, aby jim ho dal.
Král začal připravovat velikou oslavu, aby konečně přivítal své syny. Bylo zabito mnoho tučných zebu a nadešel sváteční den. A právě tehdy mládě ampelamananohy zapělo:

„Kdybych bylo ženou Ravohimeny, utkala bych z jedné nitky sto lamb.  Tak pravila nejstarší sestra.
Kdybych byla ženou Ravohimeny, z jediného stébla bych spletla  tisíc rohoží.
To pravila prostřední.
A nejmladší řekla:
Kdybych já byla ženou Ravohimena, spolkla bych pět zrn a  porodila pět synů.
Dal jednu nitku nejstarší, ale nestačila ji na sto lamb.
Dal jedno stéblo prostřední, ale nestačilo jí na tisíc rohoží.
Dal nejmladší pět zrn a ona mu porodila pět synů.“

Tak zazpívalo mládě a po celý den pak ještě opakovalo: „Nejmladší spolkla pět zrn a porodila pět synů!“
Nakonec se ho král zeptal: „A kde je nyní nejmladší ze sester? Kde je Refarana?“
A mládě ampelamananohy zamířilo do lesa. Všichni šli za ním a ono stále opakovalo: „Nejmladší spolkla pět zrn a porodila pět synů.“
A tehdy poznali pravdu všichni lidé.
Mládě ampelamananohy se zastavilo u paty velkého stromu a Ravohimena uviděl lemura, který zkákal z větve na větev.
„To si jen maličký lemur hraje,“ povídá král.
Ale mládě Ampelamananohy opakovalo: „Spolkla pět zrn a porodila pět synů.“
V tu chvíli Ravohimena zakřičel: „Jsi-li Refarana zakletá v lemura, slez ze stromu!“
„Jsem Refarana,“ povídá lemur, „nejsem-li, ať zůstane tento strom stát rovně. Jsem-li Refarana, ať se nakloní!“
A strom se opravdu z ničeho nic naklonil. Refarana se spustila na zem a změnila se v krásnou královnu. Ravohimena ji poznal a velice se zaradoval. Obě starší sestry svěsily hlavy. Najednou se jedna z nich změnila v lemura a druhá - v kobylku.
Refarana se stala jedinou ženou Ravohimenovou a spolu s pěti syny žili velmi dlouho.
 

Tři bratři toužící po bohatství

Byl jednou jeden bohatý člověk a ten měl tři syny. Byl již starý a často byl nemocen a proto se rozhodl odkázat jim celé své bohatství. I řekl jednoho dne svým synům:
„Musím vám něco důležitého oznámit, synové moji. Jsem již sláb a vidím, že můj čas je naplněn. Rozhodl jsem se rozdělit své jmění a odkázat jej vám, ale bojím se, že vás majetek rozkmotří. Přiveďte proto lidi.“
Odešli bratři svolat lid. Dostavili se všichni, vážení a známí, ale i docela obyčejní lidé. Stařec rozdělil svůj majetek takto: Nejstaršímu synovi dal nejvíce právě proto, že byl nejstarší, prostřední dostal spravedlivý díl a nejmladší – Ifaralahy zdědil nejméně, protože byl nejmladší. Po pravdě řečeno, nedostal nic, vše připadlo jeho bratřím.
Všichni tři pozorně vyslechli otce a nejmladší zesmutněl. Rozhodl se požádat o bohatství mocného Andriamanitru. Vypravil se hledat jeho sídlo, avšak ušel jen nevelký kousek cesty a potkal nosiče vody, kteří se ho ptali:
„Kam jdeš, poutníku?“
Ifaralahy odpověděl: „Již dlouho se bídně plahočím. Hledám Andriamanitru, abych ho poprosil o bohatství. Co jiného mohu dělat, když jsem nedostal nic od svého otce?“
Nosiči mu odpověděli: „Ale vždyť to je jednoduché, Andriamanitra je připraven splnit přání všech chudáků. Je ale naší poviností, poradit ti. Potkáš po cestě zbojníka, ale nesmíš s ním hovořit, potkáš ombiasyho, ale nesmíš mu odpovědět a střetneš-li se s vražedkyní, mlč také. Věz, že cesta k Andriamanitrovi je všem dobře známá a je proto již velice křivolaká a rozšlapaná a mnozí z ní již sešli. Určitě potkáš také mnoho krutých a divokých zvířat a zlých psů, kteří poznají, kdo je místní a kdo pochází zdaleka. Nezbývá ti než jediné. Když začnou psi výt, neohlížej se a jdi stále vpřed. Začnou-li se ozývat divoká zvířata, neuskakuj. Pamatuj, že nesmíš sestoupit z cesty za žádnou cenu. Uvidíš také stařenu sedící u vrat, která nikoho nevpouští ani dovnitř ani ven. Jdi k vratům, však ne aby jsi ji pozdravil! Jdi stále dál a neodpovídej ji, jen nepatrně skloň hlavu. Ona tak pozná, že chceš vejít v míru a přátelství. Jakmile vejdeš, řekni: »Dej mi cestu!, velevážená paní.«“
Ifaralahy poděkoval nosičům vody za radu a stalo se vše tak, jak předpověděli. Ifaralahy se řídil jejich moudrými slovy a šťastně překonal všechny překážky, které mu popsali. Bez větších nesnází došel až ke dveřím samotného Andriamanitry. Otázal se:
„Mohu vstoupit, pane?“
„Vejdi!“ odpověděl Andriamanitra a rozkázal svým sluhům rozprostřít čistou rohož na čestné místo severně od krbu. Sám se posadil na jižní stranu, na místo pro otroky. Pak znovu přikázal svým sluhům:
„Jděte a připravte jídlo pro hosta!“
Když byl pokrm připraven, přinesli jej na zlatých podnosech. Andriamanitra však nejedl spolu s hostem, ale se služebnictvem. Po jídle se zeptal Ifaralahyho:
„Proč se rmoutíš? Co tě znepokojuje ty, který jsi nejmladším synem svého otce? Proč jsi ke mě přišel?“
Ifaralahy smutně odpověděl:
„Ať jsi živ jěště mnoho dní, velectěný pane; ať jsi ještě dlouho útočištěm sirotkům v neštěstí, přišel jsem tě poprosit o bohatství. Otec mne vydědil i přesto, že jsem jeho nejmladším.“
Na to mu Andriamanitra tiše odpověděl:
„Nejdříve se prospi, již je velmi pozdě.“
Ifaralachy rychle usnul a spal velmi tvrdým spánkem. Když nastalo ráno, dal mu Andriamanitra vybrat.
„Můžeš si odsud odnést buď rostlinu Tsipitipitimanga nabo stříbro.“
Podumal krátce nejmladší ze synů a řekl:
„Dej mi rostlinu Tsipitipitimanga, pane.“
Andriamanitra mu odvětil:
„Až do této chvíle jsi patřil mezi nejposlednější z lidí. Teď však udělej toto: zasaď sazenici na nevysoký pahorek, vyryj okolo příkop a přijde k tobě vše živé na zemi.“
Vyplnilo se vše tak, jak Andriamanitra předpověděl a nejmladší ze synů se stal bohatým mužem.
Uplynul krátký čas a oba jeho bratři si povšimli, že je boháčem. Ptali se ho:
„Kde jsi dostal všechno to skvělé bohatství?“
Odpověděl jim:
„To vše mi dal Andriamanitra.“
Když to bratři uslyšeli, rozhodli se:
„I my půjdeme za Andriamanitrou, dostaneme také. Když dostal Ifaralahy, nejmladší z nás, proč bychom nedostali také my starší?“
Dali se do běhu dlouhými skoky, snad rychleji než požár. Brzy potkali nosiče vody a ti se jich vyptávali, kam jdou tak rychle. Bratří odpověděli:
„Jdeme k Andriamanitrovi pro majetek.“
Uslyšeli to nosiči i řekli:
„Ukážeme vám cestu.“
„Ifaralahy, náš nejmladší bratr také našel cestu, najdeme ji i my,“ odpověděli spěšně bratři, ani se nezastavili.
Když přišli do Andriamanitrovy země, uviděli stařenku, zvěř, zlé psy a mnoho dalších podivností a nevěděli, co mají dělat. Začali odhánět psi a zabíjet zvířata, odstrčili stařenu a násilím vtrhli k Andriamanitrovy křičíc:
„Hej, Andriamanitro, jdeme k tobě!“
Andriamanitra tiše povídá:
„Pojďte a posaďte se severně od krbu.“
Bratři se pozdravili s Andriamanitrou a spokojeně usedli ke krbu.“
Andriamanitra přikázal sluhům:
„Podejte hostům jídlo.“
Služebnictvo přineslo jídlo na zlatých podnosech a hlupáky nenapadlo vzdát úctu Andriamanitrovi. Hladově se pustili do jídla, až se jim nadouvala břicha. Ptá se jich Andriamanitra:
„Odkud jste a proč jste za mnou přišli?“
Bratři odpověděli: Přišli jsme si pro bohatství. Náš mladší bratr Ifaralahy dostal od tebe mnoho. Dej nám také!“
Andriamanitra odpověděl:
„Počkejme do zítřka, musím si to promyslet.“
Když nastal čas spánku, uložil Andriamanitra oba bratry do zlatých postelí. Brzy se přiblížila půlnoc a bratři se stále převracejí na svých postelích. Stále musí myslet na bohatství, které je čeká. I ptá se jich Andriamanitra:
„Co jste tak neklidní, bratři. Jsou snad mé matrace tvrdé?“
Bratři odpověděli:
„I kdepak, pane, tvé matrace jsou dobré, měkké. Prostě bychom jen chtěli mít dlouhé ocasy.“
Andriamanitra jim slíbil:
„Posečkejte jen trochu, vždyť je noc. Ráno dostanete vše, oč požádáte.“
Ale bratři se nepřestali převalovat a proto se jich Andriamanitra za chvíli znovu ptá:
„Nejsou snad mé podušky a polštáře dostatečně prachové, že se stále tak vrtíte?“
„Ne, pane,“ ujišťovali bratři. „Polštáře jsou skutečně neobyčejně měkké a příjemné. Prostě bychom jen chtěli mít čtyři nohy.“
Andriamanitra jim odpověděl:
„Jen vydržte, povídám vám, do zítřejšího rána.“
Ani tehdy však bratři neusnuli i ptá se jich Andriamanitra potřetí:
„Je snad má postel nepohodlná, že stále nemůžete usnout?“
„Nikoliv, pane náš,“ odpověděli bratři. „Jen bychom chtěli mít velká ústa.“
Přešla půlnoc a bratři stále nespí. Andriamanitra se jich dále ptá:
„Zdráháte se mi říci drazí hosté, co vám chybí?“
„I kdepak, pane náš,“ odvětí bratři. „Jen bychom chtěli mít dlouhé vlasy.“
Tak tedy téměř celou noc bratři nezamhouřili oka. Začínalo právě svítat, když se jich Andriamanitra znovu ptá:
„Jak je možné, mí milí hosté, že jste celou noc vzhůru. Kousaly vás snad blechy nebo štěnice?“
„Ale kdepak, pane,“ odpověděli bratři. „Prostě bychom jen chtěli mít dlouhé uši a hustou srst po celém těle.“
Zapřemýšleli bratři, proč si to vše vlastně přejí. Říkali si: bude-li dlouhý ocas, znamená to, že budeme nedotknutelní, čtyři nohy – lehčeji budeme skákat od radosti, větší ústa – lépe se nám bude chvástat, až zbohatneme, dlouhé uši – snadněji na ně zavěsíme drahocené naušnice, dlouhé vlasy – náš nádherný účes bude ještě dokonalejší, hustá srst na těle – oblečeme více šatů. Bratři však nečekali, že Andriamanitra porozuměl jejich tajným myšlenkám docela jinak a po svém.
Nastalo ráno a Andriamanitra povídá bratrům:
„Vstávejte! Jděte domů a počkejte na návsi. Dám vám vše, oč jste prosili.“
Bratrům div nepuklo srdce od radosti. Dali se do běhu k návsi, co jim jen síly stačily. Najednou vidí - změnili se oba k nepoznání. Přesto bylo vše přesně tak, jak žádali Andriamanitru – vzadu dlouhý ocas, čtyři nohy místo dvou, dlouhé uši a vlasy. Nebyli již lidmi ale zvířaty, strašnými zvířaty; oba černí a hroziví. Poskakujíce, běželi zpátky domů.
Jak se přiblížili k rodné vesnici, všichni jejich příbuzní a přátelé se jich polekali:
„Co je to za nestvůry?“
Lidé jim odpověděli:
„Říká se, že to jsou titíž bratři, kteří se vypravili k Andriamanitrovi žádat o bohatství, když uviděli, kolik dostal jejich mladší bratr. Jen nepoprosili Andriamanitru přímo. Mysleli si, že jsou chytřejší než on. A Andriamanitra dal bratrům skutečně to, oč žádali.“
Děti a ženy bratrů se třásly strachy, vidouc otce a muže v takové podobě. Začaly na ně křičet až je nakonec vyhnaly z vesnice. Bratři skákali k lesu a lidé za nimi pokřikovali:
„Amboanala! Amboanala!*
Vypráví se, že od té doby žijí u nás v lesích lemuři.
 

Jak se z lidí stanou otroci

Oženil se kdysi dávno panovník jižní země s bohatou dívkou jménem Ravaomanarivo a ta mu porodila syna a dceru. Chlapce pojmenovali Andriantsiavoromanana a děvčátko Ravodomilalaovola. Jednou si matka s otcem znelíbili syna a vyhnali ho z domu. Chlapec se však nemohl rozloučit se svou sestrou a se psem, který se jmenoval Ilavarefi, což znamená dlouhonohý.
Vypravili se všichni společně do dalekého kraje. Šli dlouho, velice dlouho a když už nemohli dál, vylezla sestra na strom. Bratr se psem začali lovit ptáky. Právě v té době se však v kraji potulovalo dvacet zbojníků a ti unesli Ravodomilalaovolu. Ravodomilalaovola zakřičela ze všech sil. Volala bratra i psa Ilavarefiho.
Bratr se psem uslyšeli její volání, přiběhli na pomoc a začali se bít se zbojníky. Přemohli je všechny.
Tehdy řekli zbojníci:
„Nezabíjej nás. Raději si nás vezmi k sobě do otroctví.“
Bratr odvedl zbojníky do sousední vesnice. Jeho sestra mezitím vylezla na druhý strom. Přišli však jiní bandité. Bratr se psem je však opět přemohl.
Pětkrát přelezla sestra ze stromu na strom a pokaždé bylo bynditů více a více. Podruhé jich bylo dvacet pět, potřetí třicet, počtvrté čtyřicet, popáté padesát. A všichni tito zbojníci chtěli zabít Ravodomilalaovolu. Ona však vžda stačila zavolat na pomoc bratra a psa a oni ji pomohli přemoci všechny nepřátele.
Když Andriantsiaviromanana poznal, že počet zbojníků stále roste, rozhodl se neopouštět více svou sestru. Řekl si:
»Půjdu-li lovit ptáky, má milovaná Ravodomilalaovola zahyne. Již i tak mnoho vytrpěla. Z lásky ke mě opustila matku i otce.«
Vzal tedy všechny zajaté bojovníky a rozkázal jim postavit vesnici. Mezitím řekl:
„Nehodí se, abyste tu žili sami. Přiveďte své ženy a děti.“
Bantité skutečně přivedli své ženy a děti a všichni se stali otroky Andriantsiaviromanana a Ravodomilalaovoly. Říká se, že od těch dob jsou všichni chycení zbojníci uvrženi do otroctví.
 

Zanahari nestvořil Zatovoa

Co vypravují předci?
Pohádky, výmysly, lži?
Já nejsem lhář.
Jsem jen pouhý vypravěč.

Vypráví se, že Zatovoa nestvořil Zanahari, ale že Zatovo vyrostl ze země jako rostliny. Měl zebu, ale ani ty nestvořil Zanahari. Měl tučné, vykrmené berany, ale nežrali trávu stvořenou Zanaharim.
Zatovo měl jen jedno oko, jedno ucho, jednu ruku a jednu nohu.
Jednou Zatovo zapálil velký oheň a dým se donesl rovnou pod nos Zanahariho. To se mu nelíbilo.
„Co se to děje tam na zemi?“ podivil se a vypravil k Zatovoovi posla. Ten se spustil na zemi a ptá se: „Co se to tu děje? A kdo jsi ty?“
„Já jsem nebyl stvořen Zanaharim,“ povídá Zatovo. „Sám jsem povstal ze země.“
„Jaké je tvé jméno?“
„Říkají mi Zatovo, ten, který nebyl stvořen Zanaharim.“
Posel se vrátil k Zanaharimu a opakoval vše, co slyšel. Zanahari se rozhněval a seslal na zemi strašlivou průtrž, aby uhasil stále hořící oheň. Na zemi vznikla jezera a moře. Ale Zatovo ani okem nemžikl. Postavil si vysokou horu a vyhloubil v ní jeskyni. Když se valil z nebe déšť, seděl v úkrytu. Potom vystoupil na vrchol své hory a znovu zapálil oheň. Znovu se dým donesl až k nosu Zanahariově.
„Všechno je to velmi udivující,“ kroutil hlavou Zanahari a znovu vypravil na zem posla.
„Kdo jsi, ty, kdo hněváš Zanahariho dýmem?“ ptá se posel.
„Již jsem ti to jednou řekl,“ odpověděl Zatovo. „Jsem Zatovo, ten, kterého nestvořil Zanahari. Povstal jsem ze země jako rostlina. Jednou mě Zanahari nestvořil a nemůže mi tedy bránit v rozdělávání ohně.“
Posel předal jeho slova Zanaharimu, který byl překvapen ještě více. Povídá svému poslu: „Odveď k němu krávu a telátko a zeptej se ho, kdo z nich je matka a kdo mládě.“
Zatovo oddělil jedno zvíře od druhého. Kráva zabučela a telátko k ní přiběhlo.
„Vzkaž Zanaharimu - bučící je matka, to druhé je dcerka,“ řekl Zatovo.
Posel se vrátil k Zanaharime, předal mu slova Zatovoova a ten se podivil ještě více. Řekl: „Je to správně. Toho člověka jsem nestvořil a přesto zná podstatu věcí. Odnes mu tuto hůl a zeptej se ho, kde je vršek a kde spodek.“
Taková otázka Zatovo nezazkočila. Vyhodil hůl do vzduchu. Jednou, dvakrát. Vždy se zadodla do země stejným koncem.
„Vyřiď Zanaharimu,“ povídá Zatovo, „že spodek hole je ten konec, kterým se hůl zabodává do země.“
Tehdy byl Zanahari nucen uznat, že jím nestvořený člověk je moudrý. Rozhodl se však ještě pro poslední zkoušku. Poslal na zem svou dceru nabrat vodu z potoka. Jeho dcerka byla dívka nebývalé krásy.
Nahnula se, aby nabrala vodu z bystřiny a hrozivě se ulekla vidouce ve vodě obraz Zatovoa. Hleděl na ni ukrytý za skálou a byl vidět pouze obraz na hladině. Dívka se domnívala, že ona sama má jen jedno oko, jedno ucho, jednu ruku a jednu nohu.
Zesmutněla a zabědovala. Druhý den přišla k potoku znovu, aby se podívala na svůj obraz. Znovu uviděla odraz postavy Zatovoavi. V tom okamžiku však Zatovo vyšel zpoza skály a navrhl dívce, aby se stala jeho ženou. Souhlasila. Když se to dozvěděl Zanahari, ukrutně se rozlítil. Všechno na zemi se zachvělo. Zatovo se ukryl se svou ženou v jeskyni.
Mezitím se Zatovo postupně změnil. Přestal být zrůdou. Narostlo mu ještě jedno oko, jedno ucho, jedna ruka a jedna noha. Měl tedy již dvě oči, dvě uši, dvě ruce a dvě nohy. Jistý čas žil se svou ženou velice šťastně.
Jednou však Zatovo vyrobil z hlíny figurky různých lidí. Ležely nehybně tak, jak je vyrobil. Zatovo jim dával jíst maniok, ale ony nejedly. Zabil býka a berany, rozřezal je a dal hliněným lidem, ale oni je také nejedli. Vyrobil tedy také hliněné figurky napodobující různá zvířata.
Zanahari se rozhodl sám se podívat, čím že se to Zatovo zabývá a spustil se na zemi na stříbrném řetězu. Uviděl rozmanité postavičky z hlíny a povídá Zatovoovi: „Proč je neoživíš?“
„Neumím to,“ odpověděl Zatovo.
Když to Zanahari uslyšel, velice jej to rozradostnilo. Dýchl na figurky, ty zaševelily a stali se z nich živí lidé a živá zvířata. Mezi lidmi byli někteří černí a někteří bílí. Za nějaký čas snědli vše, co bylo na zemi k snědku a začali se mezi sebou prát. Běhali mezi nimi krokodýli a na lidi padl strach.
Na zemi začal panovat strašný hlad a Zatovo přiznal, že nad ním Zanahari zvítězil. Zanahari vzápětí seslal na zemi déšť v němž byly kapky vody smíchány se zrnky rýže. Zatovo nanosil kameny z hor do údolí, vystavěl hráze a rýže začala růst na polích.
Zatovo a jeho žena však nebyli spokojeni, protože neměli žádné potomky.
„To není nic strašného,“ řekl Zanahari. „Dám ti děti, ale ty nebudeš vědět, jak obživnou.“
Dýchl na břicho ženy, břicho se začalo vzdouvat a žena porodila mnoho dětí. Pak jim ještě daroval amulet, který je bude ochraňovat ode všeho zlého.
„Takové amulety rostou jen na nejposvátnějších rostlinách. Zapamatuj si,“ řekl Zanahari Zatovoovi, „hliněné figurky budu oživovat jen já sám, a jen kdy se mě zachce!“
„Nemohu se to naučit?“ zeptal se Zatovo.
„Ne. Ty se to nikdy nenaučíš. Dělej z hlíny jen těla figurek. Po smrti ti zůstanou a můžeš je znovu vrátit do země, odkud jsi vyrostl i ty podobně jako rostlina.“
Zatovo souhlasil. A vypráví se, že to je také důvod, proč se nebožtíci pohřbívají do země.
 

Odkud jsou králové

Předci říkají: „Králové nespadli z nebe a nevyrostli ze země jako květy. Králové vzešli z prostého lidu.“

Jednou velmi dávno vyvolil Andriamanitra jednoho člověka, aby se stal králem. Král shromáždil národ a pravil: „Lidé, musíme popřemýšlet.“
A když se sešli, dal všem takovouto hádanku: „Co je to: U krále - jeden, u lidu - dva, u otroka - tři?“ A ještě řekl: „Jestli uhádne hádanku žena, vezmu si ji za manželku a jestli muž, bude vládnout a spravovat zemi po mém boku.“
Všichni se snažili hádanku rozluštit, ale nikomu se to nepodařilo. I povídá Ikala - Hlupáček, králova služtička: „Prosím tě, pane, dej raději jinou hádanku a nežeň se s tou, která ji uhádne.“
Ale král prý nesouhlasil a jenom zaklel: „Ať přijdu o všechnu svou moc, jestli si nevezmu tu, která uhádne mou hádanku.“
Ikala mu odvětila takto: „Odpusť mi pane tisíckrát, ale nebe se nemůže oženit se zemí. Ty jsi mne však neposlechl. Já jsem nalezla správnou odpověď na tvou hádanku a tak jako tak ti ji řeknu.“
A pokračovala dále: „U krále je jen jediný pán - Andriamanitra. Lid má dva pány - Andriamanitru a krále. A otrok poslouchá pány tři - Andriamanitru, krále a lid - všichni ti jsou jeho pány.“
Podivili se lidé, že královu hádanku uhádla Ikala - Hlupáček. Král byl smutný, dlouho stál zamlkle; nevěděl, co má odpovědět. Dal své slovo a nezbývalo než se oženit se služtičkou Ikalou. I stala se Ikala ženou krále.
Brzy porodila syna. Lidé však nemohli pochopit, co je to za dítě. Porodila jej služka, ale je oblečeno v nádherný královský šat. Proto dnes říkají: „Králové nespadli z nebe a nevyrostli ze země jako květy. Králové vzešli z prostého lidu.“
 



* amboanala je Indri indri, v překladu znamená amboanala „lesní pes“. Jiná malgašská jména pro indriho - babakota, babakoto = „otec člověka“ nebo také „předek“, endrina
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA