Rafara, říční krasavice

Žila prý říční krasavice v překrásném zámku v Zelené vodě. Měla dlouhé vlasy rudé jako plamen. Říkali jí Rafara a její malé otrokyni Ikala.
Jednou se obě vypravily na břeh Zelené vody. Když si hráli na zlatém písku, zpozoroval je král Andriambahoaka. Rozhodl se říční krasavici chytit. Právě ji chtěl unést, když náhle vstoupila do řeky a za ní i její otrokyně Ikala. Král velice zesmutněl a vrálit se do svého sídla na kopci.
Následujícího dne se vypravil za kouzelníkem a přikázal mu pomoci.
„Viděl jsem,“ povídá král, „překrásné dívky. Chtěl bych si jednu z nich vzít za ženu. Ony však zmizely v řece a vlny se nad nimi zavřely.“
Kouzelník rozhodil hrst rýžových zrn a povídá: „Ano, synku, ty ženy žijí na dně Zelené vody. Bez mé pomoci je nezískáš.“
„Co musím udělat?“ ptá se Andriambahoaka.
Nejprve najdi černého kohouta, který ještě nikdy nekokrhal a dej mi ho zároveň s pěti zlatými mincemi.“
„Dobrá,“ odpověděl král, „souhlasím.“
„Zde máš amulet. Schovej se s ním do písku a jakmile vyjdou dívky na břeh, počkej až uschnou. Pak běž k nim a chyť je za vlasy.“
Král udělal vše tak, jak poradil kouzelník. Našel černého kohouta, který ještě nikdy nekokrhal a dal ho kouzelníkovi spolu s pěti zlatými mincemi. Pak odešel na břeh a schoval se do písku. Rafara s otrokyní brzy vyšly z vody. Král je dlouho pozoroval a když si byl jist, že oschly, tichoučce se přikradl a chytil je za vlasy.
„Chci se stebou oženit,“ řekl Rafaře.
Nedostal však žádnou odpověď a to jej rozhněvalo. Myslel, že Rafara je němá. Odvedl si ji do svého sídla a svolal všechen lid.
„Lidé,“ řekl jim, „přivedl jsem vám Rafaru ze Zelené vody. Bude mou hlavní ženou.“
Lidé se ptali: „Kdo je její otec? Kdo je její matka? Odkud je?“
Andriambahoaka však nevěděl co odpovědět.
Rafara i Ikala dál mlčely – jedním slovem kameny nebo suché kmeny stromů. Lidé se rozešli, ale nepřestávali kroutit hlavami.
Za nějaký čas porodila Rafara syna.
Jednou odešel Andriambahoaka na rýžoviště a dítě Rafary začalo plakat. Matka ho vzala do náručí, kolébala ho a zpívala mu:

Můj živote, má lásko
Ravelonahana, Ravenolahana
Nepromluv a mlč...

Měla zvučný jasný hlas, jedním slovem stříbrný zvonek. Jedna z otrokyň Andriambahoaky uslyšela píseň a když se král vrátil z rýžovišť, povídá mu: „Ó, pane můj. Když jsi odešel na rýžová pole, stála jsem u ohrady pro býky a najednou slyším, jak tvá žena zpívá. Mluví, když jsi pryč a její hlas je jako krásný stříbrný zvonek.“
„Můžeš to odpřísáhnout?“ ptá se král. „Je to pravda, že zpívá?“
„Ano,“ odpověděla otrokyně, „přísahám. Ona zpívá.“
Andriambahoaka vešel do svého domu a schoval se za rohože vedle Rafary a jejího dítěte. Jakmile začalo dítě plakat, matka ho kolíbala a zpívala.
Andriambahoaka to uslyšel, vylezl zpod rohože a zakřičel: „Rafaro! Zdá se, že můžeš hovořit jen tehdy, nevidíš-li mne!“
V ten okamžik začala Rafara znovu dělat němou. Král ji hladil, laskal, dělal vše, aby se znovu rozhovořila. Ale Rafara mlčela. Znovu se král rozhněval, ale Rafara zůstala němou. Tehdy ji udeřil a bil ji tak dlouho, dokud se neunavil.
Rafara mlčela. Jen slzy se jí ve velkých kapkách kutálely z očí. Najednou se ozval hlasitý šum a král viděl, že se slzy Rafary proměnily ve velký potok, který pospíchal k Zelené vodě. Rafara a Ikala po něm odplavaly k řece a král zůstal sám se synem.
Andriambahoaka vzal syna do náručí a pospíchal, aby dostihl svou ženu.
„Rafaro, říční krasavice! Rafaro, říční krasavice! Vrať se. Dám ti to nejdražší, co jen mám - mého staršího syna, mého mladšího syna, mou matku, mého otce!“ křičel.
Rafara odpověděla: „Andriambahoaku, Andriambahoaku. Tvůj starší syn i mladší syn, tvůj otec a matka - to nejsou dárky pro mne.“
Znovu pospíchal král za ní a znovu křičel: „Rafaro! Rafaro, dcero Zelené vody. Dám ti mého staršího syna, mého mladšího syna, otce i matku, sto otrokyň a tisíc býků!“
Rafara odvětila: „Andriambahoaku! Andriambahoaku! Tvůj starší syn, tvůj mladší syn, otec i matka, sto otrokyň a tisíc býků - to nejsou dárky pro mne.“
V ten okamžik Rafara a Ikala dopluly k Zelené vodě. Na hladině plaval velký krokodýl s temnýma očima. Byl tu, aby ochraňoval okolní krajinu. Rafara mu praví: „Krokodýle, ó moudrý krokodýle. Spíš nebo bdíš? Proč se neotvírají dveře zámku pro dceru Zelené vody?“
Krokodýl uslyšel hlas Rafary a velice se podivil. Doplaval k dívkám. Říční krasavice a otrokyně mu vylezly na hřbet a přepluli společně sedm plotů. Když krokodýl připlul k bráně, otevřela se před Rafarou a za ní se znovu zavřela.
Kolem plavalo spousta velkých i malých krokodýlů pokrytých šupinami, dívali se na ni a radovali se.
„Tak to je správné. Nakonec se dcera Zelených vod vrátila.“
„Ano,“ řekl největší krokodýl, „je to ona. Poznávám ji.“
Andriambahoaka seděl se synem na břehu a stále volal: „Rafaro, dcero Zelené vody, vrať se, prosím tě, vrať se! Tvůj muž a tvůj syn jsou nešťastní.“
Dlouho takto plakal a volal, dokud za ním nepřipluli dva krokodýli, kterým bylo mnoho set let. Poslali je rodiče Rafary.
Promluvil Andriambahoaka: „Když vstoupíme do vody nemůžeme dýchat a zemřeme.“
Ale nejstarší krokodýl řekl: „Nebojte se, nebude vám s námi špatně. Budeme vás ochraňovat.“
Král se synem se ponořili do vody aniž si smočili oděv. Dlouho plavali za krokodýli, dokud se neobjevil překrásný zámek. Vyšla jim z něho naproti Rafara. Zpívala a její hlas zněl jako malý stříbrný zvonek. Za ní šlo mnoho otrokyň a všechny měly, tak jako Rafara, dlouhé vlasy.
Říční král a jeho žena měli velkou radost a srdečně uvítali Andriambahoaka se synem. A všichni žili šťastně mnoho let.
Má však smysl vyprávět o jejich štěstí, když slova jdoucí od srdce nikdy nekončí?
 

Příběh dvou chytráků: Ikotofetsiho a Imahaky

Nyní poslyšte příběh dvou chytráků
Zvěst o jejich kouscích se donesla i do naší země
Hej, muži! Hej, ženy!
Slyšte! Slyšte!

Vypráví se, že Ikotofetsy žil na západě a Imahaka na východě. Jednou se Ikotofetsy vypravil na východ a Imahaka na západ. Potkali se v jedné z mnoha dolin a vzájemně se pozdravili. Imahaka nesl hliněnou motyku a Ikotofetsy vránu ukrytou v košíku.
„Co to neseš, vážený?“ ptá se Ikotofetsy.
„Jen motyku,“ odpověděl Imahaka. „Chci ji vymenit za slepici.“
„Jaká to náhoda. Já nesu slepici a chci ji vymenit za motyku,“ povídá Ikotofetsy. „Jenom teď neotvírej košík. Slepice je zlá a navíc ještě není svázaná. Mohla by vyskočit.“
„Má motyka byla právě ukuta. Musíš nejprve chvilku počkat s jejím používáním, jinak by se na ni mohly udělat zuby.“
Oba se spokojeně vrátili domů. Imahaka vstoupil do své chatrče, otevřel košík a vrána uletěla. Ikotofetsy chtěl okopat hliněnou motykou zem, ale motyka se rozpadla. Podivili se oba nad chytrostí toho druhého a oba se rozhodli.
„Když jsme oba takoví znamenití chytráci, bylo by dobré žít pospolu.“
Za nějaký čas se potkali znovu. Imahaka povídá: „Chtěl bych se s tebou spřátelit a vyzkoušet společně naší chytrost.“
„Dobrá,“ souhlasil Ikotofetsy.
Připravili chutný oběd a rozhodli se ulehnout a spát. Kdo z nich uvidí zajímavější sen, sní oběd.
Ulehli ke spánku. Za krátký čas otevřel Ikotofetsy oči a povídá: „Zdálo se mi, že jsem se dostal do nebe a viděl tam takové podivuhodnosti, že jsem byl prostě nadšen.“
„A mě,“ povídá Imahaka, „se zdálo, že jsi se dostal do nebe a tehdy jsem si myslel: uvidí tam takové podivnosti, že nenalezne slov a že se nebude chtít vrátit na zem. Procitl jsem a snědl celý oběd. A ty jsi najednou opět zde.

Nu, co vy na to řeknete, pánové?
A vy, ženy?
Ale to ještě není konec.
Nastražte uši!
 

Jak se Imahaka smál královským synům

Povídá jednoho dne Imahaka Ikotofetsimu: „Tam, daleko na východě zemřel král. Mohli bychom získat část jeho jmění.“
„Dobrá,“ odpověděl Ikotofetsy.
Vydali se na cestu. Přišli do města a vidí - krále již ukládají do hrobu. Když nadešla noc, vzali si oba přátelé sochor a lopaty a vypravili se na hřbitov. Odkryli mohylu a ptají se jeden druhého: „Kdo z nás tam vleze?“
„Ty!“ říká Imahaka a dodává ještě: „Dobře poslouchej můj hlas. Nespleť se a dobře jej odlišuj od jiných hlasů. Třikrát tě budou volat královi děti a teprve až tě třikrát zavolají, budu volat já.“
„Dobře!“ odpověděl Ikotofetsy.
Imahaka však hrob i s přítelem znovu zakopal a vrátil se do města. Když se blížil k městu, začal plakat a vyčítat: „Komu jsi mne ponechal, komu jsi odkázal svého něšťastného syna, ó otče můj!?“
Obyvatelé města se ptali jeden druhého: „Kdo je ten člověk? Jaké má hoře a proč tak pláče?“
Imahaka vešel do královského paláce. Sedl si na rohož, plakal a žaloval: „Komu jsi mne ponechal, otče můj? Komu jsi odkázal svého syna?“
Lidé kteří byli v paláci i královi děti se velice podivovali: „Nechceš snad říci, že jsi také králův syn?“ ptali se Imahaky.
„Ano, jsem králův syn - od jeho druhé ženy,“ odpověděl Imahaka, „ale jak to, že mne neznáte?“
Počkejme. Poradíme se z celým národem,“ řekli královy děti, „a uvidíme, zná-li ho někdo.“
Všichni lidé řekli: „Ne, toho člověka neznáme.“
„Nyní mne neznáte,“ povídá Imachaka, „vypravme se ale k mohyle mého otce. On mne zná a přesvědčíte se, že jsem jeho syn.“
„Pojďme,“ souhlasili lidé, „a jestli mrtvý promluví, uvěříme, že jsi mluvil pravdu.“
Přišli na hřbitov a Imahaka praví: „Nu zeptejte se!“
Děti krále zakřičely: „Otče, ty, který jsi v hrobě, slyš nás. Je člověk, který je tu s námi, tvůj syn, nebo je to podvodník?“
Nikdo jim nic neodpověděl.
Imahaka znovu povídá: „Zakřičte ještě jednou, možná, že vás král neslyšel.“
Děti krále ještě dvakrát hlasitě zakřičely. Volali svého otce, ale nikdo jim z hrobu neodpověděl. Tehdy zakřičel Imachala.
„Otče můj, jenž ležíš v tomto hrobě, nejsem snad tvůj syn, který se narodil tvé druhé ženě v daleké zemi?“
„Ty jsi zajisté mým synem!“ odpověděl Ikotofetsy z mohyly dunivým hlasem.
„Co na to řeknete?“ ptá se lidí slavnostně Imahaka. „Jsem podvodním, nebo ne?“
A lidé přiznali, že hovoří pravdu.
„Jsi skutečně královským synem, neboť tak pravil tvůj otec. Dostaneš svůj díl následnictví a dědictví.“
V noci, kdy byla již taková tma, že nebylo možné rozlišit světlé a tmavé skvrny na kůži býka, vytáhl Imahaka přítele z hrobky a oba se vrátili domů s bohatou kořistí.
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA