published in: Akvárium terárium 9/38, 1995: 43-46

Návštěva nejdeštivějšího místa Madagaskaru

Jiří Bálek

Okolí zálivu Antongil na severovýchodě Madagaskaru bývá označováno domorodci za „nočník Madagaskaru“. Není divu, vždyť meteorologové odtud uvádějí roční srážky ve výši až 9000 mm! Téměř neustále tu prší nebo alespoň mrholí. Tomu odpovídá i vegetace – bujný tropický prales, na těžko dostupných místech (na ostrovech a v horách poloostrova Masoala) dokonce primární. Záliv Antongil je jakýmsi protikladem suchého jihozápadu. V období dešťů je Maroantsetra, správní středisko zálivu, nedostupná po zemi a jediné spojení zajišťuje jedenkrát týdně malé dvanáctimístné letadélko společnosti Air Madagascar. Maroantsetra leží v deltě řeky Antanambalana a tak nejvhodnějším dopravním prostředkem k prozkoumávání okolí je piroga. Podle domorodců se v řece poměrně hojně vyskytují krokodýli nilští  , my jsme však na ně neměli štěstí. V době dešťů se totiž řeka vylije ze svých břehů a zaplaví okolní rýžová políčka a plantáže. Krokodýli tak získají velké množství úkrytů a nalézt je pak není snadné. Ani v Maroantsetře nechyběl v tropech všudypřítomný gekon Hemidactylus mabouia (Moreau de Jonnes, 1818). V hojném počtu obýval hlavně zděné a dřevěné stavby v městečku a často jsme ho vídali kterak číhá na kořist i za denního světla. Mělké tůňky, kterých je v bažinatém terénu kolem zálivu spousta, obývaly zejména žáby   rodu Mantidactylus. Jednou jsme zde nalezli i velmi vzácnou endemickou žábu Dyscophus antongili Grandidier, 1877. Jako jedna z mála žab je uvedena v příloze I CITES. Samice dorůstají velikosti kolem deseti centimetrů, samci jsou o třetinu menší. Obě pohlaví jsou zbarvena výrazně oranžově až červeně. Na okolních keřích jsme nacházeli chameleony pardálí Furcifer pardalis (Cuvier, 1829) různého stáří i velikosti   . Mláďata číhala na kořist ukrytá mezi listím na koncích větviček, zatímco dospělí samci si vzájemně imponovali. Nikdy jsme nenašli dva na jednom keři, ale stávalo se téměř pravidlem, že pokud jsme objevili jednoho nápadně pestře zbarveného samce, mohli jsme si být jisti, že v okruhu tří až pěti metrů sedí na jiném keři další samec. Asi pět kilometrů od břehu leží v zálivu Antongil Nosy Mangabé, 520 ha velký neobydlený ostrov. Známý je především výskytem lemura   aye-aye Daubentonia madagascariensis, který zde však není původní a byl sem vysazen z pevniny teprve v roce 1966. Ke vstupu na ostrov potřebujete povolení z ANGAPu, který sídlí v hlavním městě. Nosy Mangabé je totiž od roku 1965 zařazeno mezi tzv. speciální rezervace. Teprve po předložení povolení úředníkovi v chýši v Maroantsetře máte možnost domluvit se s rybáři, aby vás na ostrov převezli. Pak už jen musíte doufat, že vás na ostrově nezapomenou a v určený den opět připlují. Ostrov je sopečného původu, což dokládají strmé kopce šplhající prakticky už od moře do výšky až 332 m. Po jejich úbočích se primárním deštným pralesem řítí k moři desítky malých potůčků. Na své cestě vytvářejí řadu tůněk, které obývá zejména několik druhů sladkovodních krabů. V jedné takové větší tůni jsme nalezli zvláštního scinka Amphiglossus astrolabi Duméril & Bibron, 1839, svým způsobem života vázaného na vodní prostředí. Většinu času tráví ponořen pod vodou. Pohybuje se pomalu, teprve při vyrušení rychle odplave pod nejbližší kámen. Malgašové se ho bojí a považují ho za jedovatého tvora (GLAW F., VENCES M., 1994). Teprve po setmění jsme si uvědomili, že tento ostrov patří hlavně žábám. Tak pestrý koncert si lze jen těžko představit. Pátrání po jeho původcích bylo, až na malé výjimky, neúspěšné. V bujné vegetaci se nám nepodařilo žábu přesně lokalizovat dřív, než se přestala ozývat. Většina těch, které jsme našli patřila do rodů Mantidactylus a Boophis. Na jednom kmeni seděl sameček drobné žabky Anodonthyla boulengeri Mueller, 1892 a ozýval se krátkým melodickým hlasem. Zajímavou žábu Platypelis grandis (Boulenger, 1889) z čeledi Microhylidae, připomínající vzhledem jakousi „stromovou ropuchu“, jsme pozorovali již během dne. Na stromové kůře porostlé mnoha druhy lišejníků a mechů působí její zbarvení i struktura povrchu těla jako mimikry. Z ještěrů  ani na Nosy Mangabé nechybí Zonosaurus madagascariensis (Gray, 1831). Obývá rozličné biotopy na severním a východním Madagaskaru a je považován za jednoho z nejhojnějších madagaskarských plazů. Přestože se páří hlavně v lednu (GLAW F., VENCES M., 1994) pozorovali jsme v přírodě páření i v březnu. Na stoncích mohutného bambusu jsme nalezli zajímavého gekona Ebenavia inunguis Boettger, 1878. Monotypický rod Ebenavia je endemický pro Madagaskar, okolní ostrůvky a ostrov Mayotte, kde žije v lesích v nížinách a středních polohách. Převážně hnědě zbarvený až osmicentimetrový štíhlý gekon aktivuje zejména v noci, ale my jsme ho pozorovali během dne. Ve dne jsme nacházeli i gekony Uroplatus fimbriatus (Schneider, 1797)  . Vždy byli přichyceni v poloze hlavou dolů na svislých kmenech o tloušťce cca 5 až 7 cm. Nikdy jsme nenašli takto odpočívajícího gekona na silnějším kmeni. Pokud jsou vyrušeni brání se výpady se široce otevřenou tlamou. Teprve když tato hrozba nezabere snaží se dlouhými skoky utéci. Po setmění lezou uroplati po větvích a pátrají po potravě. Z chameleonů je na Nosy Mangabé nejhojnější opět Furcifer pardalis. Dvakrát se nám podařilo koncem března zastihnout samice při kladení vajec. První samice vyhloubila na mořském břehu, za hranicí příboje, v hrubém písku asi 15 cm hlubokou díru do níž nakladla 26 vajec. Hloubení díry trvalo asi hodinu, vlastní kladení a zahrabání vajec další dvě hodiny. Druhá samice nakladla dvacet vajec do deseticentimetrové hloubky. Vybrala si k tomuto účelu lesní světlinu s hlinitopísčitou půdou a hustou spletí kořenů díky nimž vyhrabání díry trvalo déle. Místo pak pečlivě zamaskovala větvičkami a listím. Užovku Pseudoxyrhopus heterurus (Jan, 1893) jsme zastihli v noci během jejího putování za potravou. O těchto černě zbarvených, více než půlmetrových užovkách toho zatím není mnoho známo. Pravděpodobně loví žáby. Snad nejznámnější madagaskarský had – Sanzinia madagascariensis (Duméril et Bibron, 1844) nechybí ani na Nosy Mangabé. Jedna dospělá samice tu dokonce v době naší návštěvy volně obývala dřevěnou bednu u vchodu do „terénní stanice“ (prázdného starého zděného domku o jedné místnosti, která slouží jako základna pro expedice a výzkumné týmy) a zpočátku jí nevadila ani naše přítomnost. Touha po místních hlodavcích byla silnější. Původní přírodu Madagaskaru dnes najdeme, až na malé výjimky (zejména na jihozápadě Madagaskaru), již pouze v rezervacích a národních parcích. I v nich je však patrný civilizační tlak. Nosy Mangabé, byť zdánlivě ochráněno svou izolací, je také ohroženo. Při našem pobytu jsme se tu totiž setkali nejen s původními zvířecími a rostlinými obyvateli, ale i s jejich nebezpečnými nepřáteli – potkany.

Literatura:

Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Domovská stránka Expedice LEMURIA