Admirál Didier Ratsiraka (*1937) (homepage )

D. Ratsiraka je typickým představitelem afrických vůdců „starého pořádku“, kteří se drželi u moci po dlouhá desetiletí (často za pomoci Sovětského svazu a ostatních zemí socialistického tábora) a spravovali své země – tu více, tu méně – spíše jako absolutističtí monarchové než demokratičtí vládci. Vládl dvacet tři let a po dlouhý čas byl lidmi velikého červeného ostrova přezdíván Deba, čili „Velký muž“.
Svou kariéru začal u vojska, podobně jako většina jeho politických současníků. Byl jedním z hrstky mladíků z nerozvinutých příbřežních končin ostrova, kteří od vlády získaly peníze ke studiu na námořní akademii v Brestu v západní Francii. Stal se vzorným důstojníkem, jež byl příležitostně hodnocen jako nejlepší dokonce i mezi francouzskými spolužáky pocházejícími z francouzských aristokratických rodin.
Po svém návratu na Madagaskar byl jmenován ministrem zahraničních věcí v Ramanantsoově prozatimní vládě právě v okamžiku, kdy se mocně vzedmulo malgašské národnostní hnutí. V roce 1972 úspěšně vyjednával s Francií o pozici Madagaskaru jako francouzského protektorátu. Tehdy na něj lidé začali pohlížet jako na budoucího vůdce země. Ratsirakova počáteční popularita a jeho snaha uvést na Madagaskar socializmus z něj učinily hrdinu širokých mas. Charisma a šarm doprovázené porozuměním tradiční výřečnosti mu zajistili úspěch i u početného venkovského obyvatelstva.
Jeho všeobecná přitažlivost však nedokázala skrýt politické nedostatky. Koncem 80. let přivedl Ratsirakův socializmus zemi k bezprecedentní chudobě. Režim se začal ohýbat pod vahou narůstajícího hlasu opozice. Ratsirakův odpor ke změnám stále narůstal a vyvrcholil r. 1991, kdy prezident nařídil svým bezpečnostním silám střílet do davu, který žádal před palácem jeho rezignaci. Zahynulo 130 lidí. Později téhož roku byl odvolán z úřadu a odešel do dobrovolného exilu.
O tři roky později, poté co se stávající prezident Albert Zafy úplně zdiskreditoval, byl Ratsiraka znovu zvolen díky slibu, že bude široce spolupracovat s mezinárodním společenstvím a dále zliberalizuje ekonomiku. V prosinci 2001 byl jedním ze dvou kandidátů, kteří v prezidentských volbách získali většinu hlasů. Usiloval o vítězství, aby mohl u moci setrvat ještě páté volební období a pokračovat v politice, kterou sám nazývá ekologickým humanizmem. Zdálo se jako by mu během let vůbec neubývalo sil. Mnozí lidé na Madagaskaru však silně pochybovali, že by dokázal nastavit tváře větru nové doby, který tak silně vane nad ostrovem.
Těsný výsledek voleb v prosinci 2002 odstartoval zatím největší politickou krizi novodobých madagaskarských dějin. První sčítání hlasů ukázalo, že žádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, která je k vítězství nutná. Ratsirakův konkurent Marc Ravalomanana obvinil Ratsiraku z manipulace s hlasy voličů. O několik týdnů později se prohlásil prezidentem a jmenoval svou vlastní vládu. Ratsiraka se se svými příznivci stáhl do Toamasiny, řekl, že nového prezidenta neuznává, obsadil většinu přímořských provincií a měst a přístav Toamasina prohlásil za nové hlavní město Madagaskaru. Tento nebezpečný krok, který přivedl Madagaskar na pokraj občanské války, zřejmě odsoudil Ratsiraku definitivně do role záporné postavy. Další události to jen potvrdili. Ratsiraka se pokusil ve Francii a Africe najmout žoldáky pro boj se svým konkurentem. Ke skutečné válce však naštěstí nedošlo. Armáda M. Ravalomanany postupně obsadila všechna Ratsirakova území - buď úplně bez boje nebo jen při drobných opřestřelkách. Mezitím proběhlo nové sčítání hlasů a za absolutního vítěze voleb byl označen M. Ravalomanana. Většina zemí světa - včetně USA, Německa, Japonska a nakonec i Francie - uznala Ravalomananu novým prezidentem Madagaskaru. Didier Ratsiraka odešel do Francie do exilu. Současná madagaskarská vláda usiluje o jeho vydání, aby mohl být souzen.

Pavel Hošek
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA