D. Ratsiraka je typickým představitelem afrických vůdců „starého
pořádku“,
kteří se drželi u moci po dlouhá desetiletí (často za pomoci Sovětského
svazu a ostatních zemí socialistického tábora) a spravovali své země –
tu více, tu méně – spíše jako absolutističtí monarchové než
demokratičtí
vládci. Vládl dvacet tři let a po dlouhý čas byl lidmi velikého
červeného
ostrova přezdíván Deba, čili „Velký muž“. Svou kariéru začal u vojska, podobně jako většina jeho politických
současníků. Byl jedním z hrstky mladíků z nerozvinutých příbřežních
končin
ostrova, kteří od vlády získaly peníze ke studiu na námořní akademii v
Brestu v západní Francii. Stal se vzorným důstojníkem, jež byl
příležitostně
hodnocen jako nejlepší dokonce i mezi francouzskými spolužáky
pocházejícími
z francouzských aristokratických rodin. Po svém návratu na Madagaskar byl jmenován ministrem zahraničních
věcí v Ramanantsoově prozatimní vládě právě v okamžiku, kdy se mocně
vzedmulo
malgašské národnostní hnutí. V roce 1972 úspěšně vyjednával s Francií o
pozici Madagaskaru jako francouzského protektorátu. Tehdy na něj lidé
začali
pohlížet jako na budoucího vůdce země. Ratsirakova počáteční popularita
a jeho snaha uvést na Madagaskar socializmus z něj učinily hrdinu
širokých
mas. Charisma a šarm doprovázené porozuměním tradiční výřečnosti mu
zajistili
úspěch i u početného venkovského obyvatelstva. Jeho všeobecná přitažlivost však nedokázala skrýt politické
nedostatky.
Koncem 80. let přivedl Ratsirakův socializmus zemi k bezprecedentní
chudobě.
Režim se začal ohýbat pod vahou narůstajícího hlasu opozice. Ratsirakův
odpor ke změnám stále narůstal a vyvrcholil r. 1991, kdy prezident
nařídil
svým bezpečnostním silám střílet do davu, který žádal před palácem jeho
rezignaci. Zahynulo 130 lidí. Později téhož roku byl odvolán z úřadu a
odešel do dobrovolného exilu. O tři roky později, poté co se stávající prezident Albert Zafy úplně
zdiskreditoval, byl Ratsiraka znovu zvolen díky slibu, že bude široce
spolupracovat
s mezinárodním společenstvím a dále zliberalizuje ekonomiku. V prosinci
2001 byl jedním ze dvou kandidátů, kteří v prezidentských volbách
získali
většinu hlasů. Usiloval o vítězství, aby mohl u moci setrvat ještě páté
volební období a pokračovat v politice, kterou sám nazývá ekologickým
humanizmem.
Zdálo se jako by mu během let vůbec neubývalo sil. Mnozí lidé na
Madagaskaru
však silně pochybovali, že by dokázal nastavit tváře větru nové doby,
který
tak silně vane nad ostrovem. Těsný výsledek voleb v prosinci 2002 odstartoval zatím největší
politickou krizi novodobých madagaskarských dějin. První sčítání hlasů
ukázalo, že žádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, která je k
vítězství nutná. Ratsirakův konkurent Marc
Ravalomanana obvinil Ratsiraku z manipulace s hlasy voličů. O
několik
týdnů později se prohlásil prezidentem a jmenoval svou vlastní vládu.
Ratsiraka
se se svými příznivci stáhl do Toamasiny, řekl, že nového prezidenta
neuznává,
obsadil většinu přímořských provincií a měst a přístav Toamasina
prohlásil
za nové hlavní město Madagaskaru. Tento nebezpečný krok, který přivedl
Madagaskar na pokraj občanské války, zřejmě odsoudil Ratsiraku
definitivně
do role záporné postavy. Další události to jen potvrdili. Ratsiraka se
pokusil ve Francii a Africe najmout žoldáky pro boj se svým
konkurentem.
Ke skutečné válce však naštěstí nedošlo. Armáda M. Ravalomanany
postupně
obsadila všechna Ratsirakova území - buď úplně bez boje nebo jen při
drobných
opřestřelkách. Mezitím proběhlo nové sčítání hlasů a za absolutního
vítěze
voleb byl označen M. Ravalomanana. Většina zemí světa - včetně USA,
Německa,
Japonska a nakonec i Francie - uznala Ravalomananu novým prezidentem
Madagaskaru.
Didier Ratsiraka odešel do Francie do exilu. Současná madagaskarská
vláda
usiluje o jeho vydání, aby mohl být souzen.
)
