V době svého nástupu k politické moci M. Ravalomanana představoval
naději
- jako by se vněm soustředilo vše, co přichází nebo může přijít s časy
nastávajícími. Byl mladý, bohatý, příjemného vzhledu a vystupování; v
Antananarivo
měl mnoho obdivovatelů a jeho image byla něco jako obchodní známka
Madagaskaru.
Avšak o jeho politických názorech bylo známo jen velmi málo. Nikdo
netušil,
jaké má se svou zemí záměry. Ravalomananův život by byl jako vystřižený z pohádky o americkém
snu, nebýt toho, že se odehrál na druhém konci světa. Ravalomanana
pochází
z velmi chudé rodiny. Jako chlapce jej vychovávali misionáři v rodné
vesničce
Imerinkasinina, asi 20 km od hlavního města. Středoškolské vzdělání
dokončil
na protestantské škole ve Švédsku. Krátce po dvacátých narozeninách
opustil
akademickou půdu a vydal se na dráhu obchodníka. Začal tím, že objížděl
na kole ulicemi Antananariva a prodával domácí jogurt, který vyráběla
jeho
žena Lalao. Již necelé dva roky na to – za asistence Protestantské
církve,
jíž se stal později víceprezidentem, – získal půjčku od Světové banky
na
nákup své první továrny. Dnes spravuje své vlastní impérium TIKO,
největší
ryze madagaskarskou obchodní společnost na Madagaskaru, která má po
celém
ostrově monopol na mlékárenské a olejové produkty. Zaměstnává asi 5000
lidí. Jako starosta Antananariva (v letech 1998-2001) sám o sobě
prohlásil,
že má schopnost uvést věci na jejich správnou cestu. Během jeho
tříletého
vedení vskutku prodělala metropole nejednu dramatickou přeměnu.
Antananarivané
říkají, že je jejich město dnes čistší a mnohem lépe organizované.
Některé
Ravalomananovi zákroky však hraničily s fanatickými útoky a starosta si
proto získal i četné nepřátele. Vlnu odporu vyvolalo například jeho
nařízení
zbourat přes 100 obydlených domů. Považoval je za příliš špinavé a
kázal
je proto srovnat se zemí buldozerem. Z těchto i další důvodů je dnes
vnímán
jako neúprosný reformátor. Netají se ani tím, že získá-li moc, přiměje
lidi k práci třeba i násilím. Podle jeho vlastních slov: „Vše, co
Madagaskar
nyní potřebuje, je disciplína.“ V prosinci 2002 se zúčastnil prezidentských voleb a získal nejvíce
hlasů. Ačkoli Ravalomanana inspiroval své příznivce v madagaskarské
městské
populaci, jeho popularita na tradičním venkově byla nejistá. Předně
není
příliš dobrým řečníkem. I když během volebního období nabýval na
sebedůvěře,
stále zůstával spíš neprůbojným rétorem s hlasem jen málo výrazným.
Během
předvolební kampaně navštěvoval města a vesnice s efektní letkou
několika
vrtulníků. Vždy však jen vystoupil, pronesl několik slov a zase zmizel.
Venkované ale očekávali, že se o jejich hlasy bude kandidát ucházet
tradičním
dlouhým a obřadným proslovem (o
významu řečnictví na Madagaskaru).Politická
krize, kterou prezidentské volby v roce 2001 rozpoutaly, byla zatím
největší v novodobých madagaskarských dějinách. První sčítání hlasů
ukázalo,
že žádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, která je k
vítězství
nutná. Ravalomanana obvinil svého protivníka Didiera
Ratsiraku z manipulace s hlasy voličů. O několik týdnů později se
prohlásil
prezidentem a jmenoval svou vlastní vládu. Ratsiraka se se svými
příznivci
stáhl do Toamasiny, řekl, že nového prezidenta neuznává, obsadil
většinu
přímořských provincií a měst a přístav Toamasina prohlásil za nové
hlavní
město Madagaskaru. Pokusil se ve Francii a Africe najmout žoldáky. K
válce
však naštěstí nedošlo. Armáda M. Ravalomanany postupně obsadila všechna
Ratsirakova území - buď úplně bez boje nebo jen při drobných
opřestřelkách.
Mezitím proběhlo nové sčítání hlasů a za absolutního vítěze voleb byl
označen
M. Ravalomanana. Většina zemí světa - včetně USA, Německa, Japonska a
nakonec
i Francie - uznala Ravalomananu novým prezidentem Madagaskaru. Těžko dnes předvídat, jakým bude Ravalomanana prezidentem. To ukáže
jen čas. Pro většinu obyvatel Antananariva i pro mnohé lidi z dalších
míst
Madagaskaru, kteří žili více než 20 let pod Ratsirakovou vládou, je
však
i pouhá naděje na změnu dostatečným důvodem.
)
