published in: Lidé a Země 12, 1993: 716–719

Suchý jihozápad – perla Madagaskaru

Libor Kunte

Jihozápad ostrova    patří k nejzachovalejším oblastem na Madagaskaru. Jednak životní styl domorodců i celkový ráz krajiny se zřejmě výrazně nezměnily a na rozdíl od mnohých afrických států neznají Malgaši turistický ruch v tak obludném rozměru jako například v Keni či Tanzánii. K tomuto „zakonzervování“ došlo z několika důvodů, pro přírodu však je daný stav nejpřijatelnější, což ovšem neplatí o domorodcích. Ti si tvrdý život chtějí usnadnit „výdobytky“ civilizace, kterém k nim přece jen přicházejí. Bohužel, prakticky žádný africký národ nebo kmen si ze zvyků Starého světa nevybral pozitiva.
Hlavní příčinou relativního zachování původní přírody jsou především extrémní hodnoty některých klimatických faktorů. Přibližně 350 mm ročních srážek a průměrná roční teplota 28 °C nevytvářejí vhodné podmínky pro pěstování zemědělských plodin, proto nikdy nedošlo k hustějšímu osídlení oblasti. Jihozápad nebyl atraktivní ani pro Francouze, tudíž zde prakticky ani neexistují funkční komunikace. Dodnes jsou mnohá rozlehlá území přístupná pouze pěšky nebo povozem. Velké omezení migrace, téměř nemožný, tedy minimální obchod a špatná komunikace s městy mají také na svědomí současný stav přírody.
Malé vesničky obydlené jen několika rodinami leží vždy v relativní blízkosti vodního zdroje, který však během období sucha také zmizí. Pak se problém řeší dovážkou vody z nejbližšího místa, což v mnoha případech představuje i několik desítek kilometrů. Obyvatelé v opuštěných oblastech se živí výlučně vlastními plodinami, které vyprodukují na malých políčkách. Na jihu ve větší míře pěstují kukuřici, která se dostala z Mexika do Evropy, a odtud ji Francouzi  vyvezli i na Madagascar. Rozšířený je maniok, využívaný pro škrobnaté kořenové hlízy, které však za čerstva obsahují prudce jedovatý kyanovodík. Ten se odstraňuje buď vařením, nebo i sušením. Ze zeleniny se nejčastěji setkáme s různými druhy tykví a s vodním melounem, byť je jejich pěstování na vodu dosti náročné. V osadách na pobřeží se hojně vyskytuje kokosová palma. Ovocných druhů tu sklízejí relativně hodně. Na větších trzích se dostanou pomeranče, banány, jablka, mučenky, manga. Nevhodné podmínky tropů, například pro pomeranče a jablka, vedou k pěstování planých druhů, které dávají většinou plody nevalné chuti a vzhledu.
Původ Malgašů není dosud zcela jasně vysvětlen. Předpokládá se, že dnešní obyvatelé ostrova jsou potomky malajsko – indonéských kmenů a přistěhovalců z jihovýchodní Afriky. V minulosti se území dělilo na několik kmenových států a nacházelo se zde asi 19 etnických skupin. Rozdíly mezi nimi se v současnosti stírají, a tak osobitý charakter jednotlivých kmenů mizí.
Největší etnickou skupinou jihozápadu jsou Mahafalové , kmen žijící na jih od řeky Onilahy. Proslavili se svým bojovným naturelem a zvláštními hroby, které se staly symbolem jejich území. Na čtvercové základně přibližně 10 × 10 metrů je navršena asi 1,5 metru vysoká vrstva šervené lateritické zeminy, pokrytá kameny. Celý hrob zdobí rohy zebu a jejich počet odpovídá majetnosti zemřelého. Mají zároveň i ochraňovat jeho duši. Největší pozornost budí zvláštní předměty označované jako alo-alo . Jde o pohřební kůly, projev klasického lidového umění. Sídlí v nich duše zemřelého: znázorňují časté výjevy ze života nebožtíka, nebo se na nich objevují symboly exotiky a tajemna. V tomto „africkém“ rozměru je představují letadla, lokomotivy, motocykly či razítkující úředník. Výjimkou nejsou ani erotické motivy, jimiž řezbáři jednoduše zpodobují akt vzniku nového života jako nedílné součásti koloběhu na Zemi.
Na pobřeží Indického oceánu žije malá skupina Vezů. Živí se především primitivním způsobem rybolovu a náhodným turistům se snaží prodat ulity mořských plžů a úlomky korálů.
Oba zmíněné kmeny vyznávají původní náboženství s prvky animismu. Věří v nadpřirozené bytosti a v ovládání předmětů duchy, ale i zde se díky francouzským kolonizátorům projevují prvky křesťanské víry. Sever naopak z velké části ovlivňuje Islám, který byl na Madagaskar přenesen na přelomu 8. a 9. století.
Celý ostrov proslul svou unikátní flórou a faunou. Díky izolaci od okolního světa, která trvá přibližně 165 milionů let, se zde vyvinulo obrovské množství endemických druhů, tedy rostlin a zvířat, která nenajdeme nikde jinde na světě. Není proto divu, že se o Madagaskaru hovoří jako o sedmém kontinentu. Samotný jihozápad je natolik specifický, že se řada zástupců místní flóry a fauny nevyskytuje ani v žádné jiné části ostrova. Rostou a žijí pouze zde na několika stech či tisících kilometrech čtverečních.
„Trnitý buš“ nebo také „trnitá poušť“ (z anglického spiny desert) je rozlehlé území porostlé xerofytní vegetací s velkým podílem sukulentů. Jejich stonky jsou perfektně přizpůsobeny aridním podmínkám. Některé druhy svým vzhledem nápadně připomínají velké cereusy z amerického kontinentu nebo stromovité africké euforbie. Mají značně zredukovanou transpirační plochu a jejich pletiva jsou schopná pojmout a udržet velký objem vody. Společně s určitými změnami fyziologických pochodů proto přežívají dlouhotrvající periody sucha. Srážky přicházejí velmi nepravidelně a mnohdy se stává, že podstatná část jich spadne během nejvlhčích měsíců - ledna nebo února - a zbytek roku již neprší. Katastrofální sucho postihlo některé lokality jihozápadu v nedávné době, protože v lednu 1993 tam zapršelo poprvé po třech letech.
Nejznámější zástupci rostlin „trnitého buše“ jsou pachypodia - Pachypodium geayi a Pachypodium lamerei  . Někdy se lze s nimi setkat i na pultech našich květinářství pod názvem „madagaskarská palmička“, avšak z palmami nemají zcela nic společného. Rody Didierea a Alluaudia  patří zřejmě k nejzajímavějším. Upoutají na první pohled svými bizarními těly, které vytvářejí kulisu jakoby přírody z jiného světa. Roste tu i velké množství drobnějších druhů rodu Euphorbia, ale na některých místech tvoří dominanty společenstva robustnější druhy pryšců dosahující stromových velikostí (E. intisii, E. oncoclada aj.). Zvláštním dojmem působí nejmenší z baobabů  Adansonia fony. Přestože nedorůstá více než sedmi metrů výšky, jeho robusní kmen o průměru dvou metrů a neobvykle utvářená koruna z něj dělají v porovnání s ostatní vegetací mohutného obra. Všechny zmiňované rostliny patří do prvního nebo druhého dodatku Washingtonské konvence (CITES ) Obchod s nimi je proto přísně zakázán, a tak jejich ohrožení nepramení ani tak ze strany sběratelů jako od domorodců.. Velké plochy tohoto jedinečného společenstva mýtí a těla didier a alluaudií přeměňují v milířích na dřevěné uhlí. Malé přírůstky sukulentů a jejich pomalá regenerace nestačí zacelovat vykácená místa. Nastupuje zde sukcesní společenstvo, které je od původního naprosto odlišné. Pomalu rostoucí světlomilné sukulenty nemohou těmto druhům konkurovat.
Také živočichové musí být perfektně přizpůsobeni pro život v aridních podmínkách. Geochelone radiata - želva paprsčitá  byla dříve předmětem velkého vývozu ze země. Její stavy povážlivě klesly, ale dnes, díky přísné ochraně, opět vzrůstají. Nedaleko vesničky Itampolo jsme měli příležitost jich pozorovat desítky. Jsou aktivní brzy ráno a večer. Dobu největšího horka tráví ve stínu. Žije zde i pět druhů lemurů, velké množství ještěrek, několik druhů hadů. Za zmínku stojí zástupce hmyzí říše, gigantický šváb rodu Gromphadorrhina, patnácticentimetrový „obrněnec“, který jako jediný šváb na světě umí stridulovat, tzn. vydávat cvrčivé zvuky.
Dřevěné uhlí, jež vesničané ve městy vyměňují za různé zboží, je většinou jediným zdrojem peněz, který vede k ulehčení nebo zpříjemnění života v drsných podmínkách. Většinou za ně nakupují různé potraviny, často se stávají předmětem výměnného obchodu látky nebo oděvy. Některé vesnice tak řeší i problém nedostatku vody - nákladní auta z měst přivážejí naplněné sudy, aby odvezla pytle z uhlím. Je proto málo pravděpodobné, že domorodci sami od sebe přestanou ničit unikátní ekosystém „trnitého buše“. Zajištění jeho ochrany se stane složitou otázkou pro mezinárodní organizace. Zřejmě nepůjde o restriktivní zákazy, protože ty by se v daných podmínkách stoprocentně minuly účinkem. Budeme-li chtít uchovat stávající plochy, bude asi nutné zahájit základní ekologickou osvětu a zajistit pro domorodce zboží, které získávají z měst za uhlí ... Příkladem nevědomosti a neuváženosti je osud obrovského, přes tři metry vysokého ptáka aepyornise – Aepyornis maximus . Poslední živý exemplář byl na ostrově ještě před 300 možná 400 roky. Dnes máme pouze možnost studovat v muzeu jeho kosterní nálezy a úlomky ohromných vajec, která měla objem 10 litrů. Informace tamních obyvatel o existenci živých jedinců se, bohužel, asi nezakládají na pravdě.
Madagaskar je ostrov sám pro sebe. Každý návštěvník na něm hledá určitou oblast svého zájmu, ale žádný si nenechá ujít některou z nesčetných zvláštností jedinečné přírody této země. Jeho složitá ekonomická situace způsobená kromě jiného i odchodem Francouzů a následnou prosovětskou orientací nedovolují ve větší míře řešit závažné problémy ochrany přírody a životního prostředí. Naštěstí existuje řada zahraničních expertů, kteří si dostatečně uvědomují hodnotu tamní flóry a fauny. Největší zásluhy na realizaci mezinárodních projektů na ochranu původní madagaskarské přírody mají bezesporu WWF , IUCN  a nadace vysílající na Madagaskar různé odborníky. Doufejme tedy, že již nedojde ke zhoršení současného stavu . Opačný případ by měl za následek vymizení dalších druhů zvířat a rostlin z povrchu planety Země.


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA