published in: Zvířata a my 2, 1995: 28–30

Nehostinná pokladnice přírody

země chobotnicových stromů, černých papoušků a obrovských vajec

Jiří Bálek
 
„Příroda jakoby se zde uchýlila do soukromé laboratoře, aby mohla pracovat na modelech jiných, než jaké dosud používala. Setkáte se tu na každém kroku s bizarními a nádhernými formami života na různému stupni vývoje. Madagaskar je úžasná země...“

Tato slova, vyřčená francouzským přírodovědcem Philibertem Commersonem již v roce 1771, se nám honila myslí, když jsme v pronajatém stařičkém landroveru mířili savanou jihozápadního Madagaskaru k našemu cíli – trnitému buši   . Po namáhavém třídenním putování, po místy téměř nesjízdných cestách vedoucích z Toliary, se blížíme ke krajině, kterou není možno spatřit nikde jinde na světě. Před měsícem tu poprvé po třech letech sucha zapršelo a tak se na nezpevněných cestách objevily až metr hluboké výmoly. Pro nás přírodovědce však příchod vláhy signalizoval probuzení po tři roky spící přírody. Teplota dosahuje ve stínu kolem 45 °C, povrch země se zahřívá až na 70 °C. Schovat se před žárem není pro tak velkého tvora jakým je člověk vůbec jednoduché. Rostliny trnitého buše mají vesměs jen velmi drobné lístky, pokud nějaké mají, a tak neposkytují téměř žádný stín. Prší tu jen velmi málo a většina srážek za celý rok spadne během několika bouří v lednu a únoru, tedy v létě. Jsme totiž na jižní polokouli a zde je všechno obráceně. Našinec si tu musí zvyknout i na to, že slunce svítí od severu a stojíme-li k němu čelem putuje směrem od prava doleva. Procházet se trnitým bušem není jednoduché. Z naprosté většiny je totiž tvořen rostlinami, které jsou obdařeny trny rozličných velikostí a tvarů. Nejnápadnějšími z nich jsou tzv. chobotnicové stromy z rodu Didierea   . Svými „chapadly“ dosahují výšky a šířky kolem pěti metrů. Jako ohnutá telegrafní tyč vykukuje nad porostem Alluaudia montagnaci. Pachypodia  , která známe z domova jako malé sukulenty v květináčích, zde vypadají jako stromy. Přestože baobaby  jsou známy především z Afriky, jejich hlavním domovem je právě Madagaskar. Roste jich tu 7 druhů, od malých Adansonia fony   až po obrovské A. madagascariensis . Jejich tlustý kmen dokáže pro případ nouze zadržet ve svých speciálně přizpůsobených rostliných pletivech velké množství vody a tak se baobabům též říká lahvové stromy. Velmi zajímavá je však i zdejší fauna. Při procházení porostem často narážíme na kolmo k zemi postavené sítě o průměru 1 až 2 m patřící pavoukovi Nephila madagascariensis. Sítě jsou tak pevné, že nás většinou odrazí zpět. Síla a produktivita jeho vláken byla předmětem mnoha snah o průmyslové využití a také předlohou scifi povídek. Kdybychom je neviděli na vlastní oči, mysleli by jsme si, že i obrovští deseticentimetroví švábi Gromphadorrhina portentosa patří do říše scifi. A co teprve čtvrtmetrové mnohonožky, které nám občas přecupitají přes cestu. Jsou sice býložravé, ale společnost větších tvorů (jako třeba člověka) nemají příliš rády. Pokud se cítí ohroženy tak vypustí žlutohnědou slabě žíravou tekutinu. Pozdě odpoledne se začínají objevovat velké želvy paprsčité Astrochelys radiata. Jejich krunýř měří kolem půl metru. Mláďata těchto pestře zbarvených želv bývají často předmětem ilegálního obchodu, o čemž svědčí jejich obrovské množství přechovávané v Ivoloině, kam jsou převáženy zabavení jedinci z antananarivského letiště. Vzhledem k tomu, že žijí na poměrně malém území jihozápadního Madagaskaru, představuje pro ně obchod velké nebezpečí. Jejich menší příbuzné, želvy pavoučí Pyxis arachnoides, jsou zajímavé tím, že přední část plastronu (spodní díl krunýře) mají pomocí kloubů pohyblivou. Mohou si tak dokonale chránit hlavu a přední nohy před nepřáteli. Přes cestu nám často přebíhají drobní leguánci Chalarodon madagascariensis, zatímco na kmenech a zvláštních kamenných hrobech Mahafalyů, místních obyvatel, se vyhřívají jejich větší příbuzní - leguáni z rodu Oplurus . Výskyt leguánů na Madagaskaru je jedna z dosud nezodpovězených otázek. Ostatní druhy leguánů žijí totiž až na vzdáleném americkém kontinentě. V blízké Africe zcela chybějí. Stejně je tomu i u hroznýšovitých hadů. Další zajímavostí jsou obrovská vejce, která jsou nacházena hlavně v okolí řek jihozápadního Madagaskaru. Skořápku mají silnou jako stěna porcelánového šálku a do každého by se vešlo 180 vajec slepičích. Ještě před dvěma sty lety je snášel obrovský nelétavý pták Aepyornis maximus  , podobný pštrosovi, ovšem s výškou 3 m. Byl vyhuben koncem 17. století Evropany, pro které byl snadnou kořistí podobně jako dodo na nedalekém Mauriciu. Někteří domorodci navzdory tomu tvrdí, že kdesi v buši žije dodnes. Jak známo, papoušci obvykle hýří mnoha barvami. Dva ze tří madagaskarských papoušků však hýří pouze černou. Patří do rodu Coracopsis a o jejich životě toho je dodnes známo poměrně málo. Podle způsobu letu (pomalé mávání křídly s občasným klouzavým letech) se usuzuje na větší příbuznost těchto papoušků s asijskými druhy než africkými. Téměř symbolickými zvířaty Madagaskaru jsou lemuři   . Nechybějí ani v trnitém buši, kde se můžeme setkat především se známými lemury kata, dále s nejmenším z lemurů, jen dvanáct centimetrů velkým maki trpasličím, a s neuvěřitelně obratnými sifakami. Pozorovat sifaky jak přímo tanečními kroky přebíhávají volná prostranství, nebo jak neomylně skákají z jedné trnité didiery na druhou, je prostě zážitek, na který se nezapomíná. Madagaskarská příroda je svou ojedinělostí nesmírně zajímavá, ale bohužel také zranitelná. Úbytek lesů na Madagaskaru postupuje daleko větším tempem než kdekoliv jinde ve světě a na tak malém území, jaké ostrov představuje, má horší následky. Živočišné a rostlinné druhy nevyskytující se nikde jinde na světě zde často obývají pouze jedinný les, jedinný kopec či jedinné údolí a pokud jim je člověk zničí, vyhynou. Musíme jen doufat, že se tato devastace přírody zastaví dříve než bude pozdě.

další obrázky:


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Domovská stránka Expedice LEMURIA