published in: Zvířata, leden 2000: 38-45
„Příroda jakoby se zde uchýlila do soukromé laboratoře, aby mohla pracovat na modelech jiných, než jaké dosud používala. Setkáte se tu na každém kroku s bizarními a nádhernými formami života na různém stupni vývoje. Madagaskar je úžasná země...“
Phillibert Commerson
 

Madagaskar – pokladnice přírody

Pavel Hošek

Příběh ostrova Madagaskar začal velmi dávno. Vlastně již v okamžiku, kdy se před 180 miliony lety začal rozpadat obří prakontinent Gondwana. Tehdy se Madagaskar odlomil od míst, která dnes známe jako východoafrické pobřeží. Trvalo dalších 90 milionů let, než se „osvobodil“ také od Indie. Ta se vydala na sever, kde se posléze srazila s Asií. Madagaskar – již jako ostrov zhruba v té podobě, jak jej známe dnes – zůstal u afrických břehů.
 
 
část pohoří Isalo Pískovcový masiv Isalo je ojedinělým útvarem na jihu ostrova. Díky mnoha endemickým druhům rostlin i živočichů byl již před časem vyhlášen jako národní park. Příroda je tu dodnes jen málo narušena. 
 

Vše živé bylo rázem izolováno od okolního světa. A zůstalo to tak dalších asi 90 milionů let – až dodnes. Proto je příroda Madagaskaru tak jedinečná a tolik odlišná od všeho ostatního na Zemi. Dlouhodobá izolace poskytla rostlinám i zvířatům dostatek času k vlastnímu vývoji, který nebyl příliš ovlivňován evolucí na ostatních kontinentech. Dlouhá historie ostrova má zásadní význam pro dnešní složení fauny a flory.

Leguáni, kaktusy, hroznýši a další

Leguáni jsou nápadnými obyvateli Madagaskaru. Zejména v sušších končinách ostrova jsou takřka všudypřítomní. Každá skalka, hromada kamenů, ba i hrobky a opuštěné domy obývají větší či menší leguánci z rodů Chalarodon a Oplurus. Pobíhají čile po kamenech i v tom nejpalčivějším poledním slunci, kdy teplota šplhá vysoko nad třicítku. Obsazují nejraději vyvýšená místa v terénu – velké kameny, vysuté skalky či malá návrší. Jsou to dobré pozorovatelny, z nichž vidí daleko do kraje. Obhlédnou odtud celé své teritorium a včas spatří blížící se kořist nebo hrozící nebezpečí.
 
  
Myšlenka Expedice LEMURIA se zrodila velmi dávno. Vlastně ještě v dobách předsametových, kdy vycestovat do zahraničí nebylo nijak snadné, zvláště šlo-li o místa od hranic poněkud vzdálenější. Trvalo více jak pět let, než se původní představy uskutečnili. Dlouhá doba příprav však měla cosi do sebe. Z klukovského snu o cestě do exotických krajů se stala seriózní a odpovědná práce. Zrodil se projekt HATOKALIOTSY. 
Hatokaliotsy je malá, obtížně dostupná oblast na jihozápadě ostrova. Dodnes zůstává téměř liduprázdná a lidmi nedotčená. Již v 50. letech zaujala některé přírodovědce, kteří navrhovali, aby byla účinně chráněna. Je porostlá jedinečným společenstvem trnitého buše, který nemá na světě obdoby. 
Až donedávna v Hatokaliotsy nikdo neprovedl ani ten nejzákladnější terénní průzkum. Nikdo přesně neví, která zvířata tu žijí a které rostliny tu rostou. Proto také dosud Hatokaliotsy statut chráněného území nezískalo. Náš projekt je zaměřen na zmapování tohoto podivuhodného místa a na získání většího množství přírodovědných údajů. Ty by v budoucnu mohly posloužit jako podkladový materiál pro malgašskou vládu, která o zřízení chráněného území rozhoduje. 
Prozatím se podařilo uskutečnit dvě cesty do Hatokaliotsy a získat první výsledky z výzkumů v terénu. A podařilo se nám získat i mnoho dalšího pozoruhodného materiálu z jiných koutů ostrova. Vznikla řada televizních reportáží, množství článků v novinách a časopisech, výstavy, přednášky, ... (naše aktivity) Madagaskar nás „přitáhl“. Jeho příroda i obyvatelé nás uchvátili a vzdálený ostrov se nám stal vášní a touhou asi na hodně dlouhou dobu. 
Po každé zemi, kterou člověk zažil na vlastní kůži se stýská. Těm, kteří necestují, to bude asi znít neuvěřitelně, ale stýská se i po hlučném velkoměstě, po špinavých tržištích a usmolených hospůdkách, po cestách, na nichž člověk málem vypustil duši, po vesničce plné písečných blech, po zničujícím vedru i nikdy nekončících deštích. Bývá tomu tak, že se stýská spíše po věcech šťastných. Stýská-li se ale i po těch druhých, znamená to jen jediné. Člověk si onu krajinu zamiloval. 
Zamiloval, nezapírám.
  

Co však mají leguáni společného s hroznýši a kaktusy? Opusťme na chvilku Madagaskar a porozhlédněme se po okolním světě. Zjistíme, že leguáni žijí takřka výhradně v Americe. Jen pár druhů obývá některé ostrovy Polynésie a několik jich žije na Madagaskaru (7 druhů). V nedaleké Africe však chybí. Hroznýši mají podobné rozšíření. Také žijí jen na americkém kontinentě a na Madagaskaru. S kaktusy je tomu nejinak. A to jsou jen vybrané příklady. Existuje mnoho dalších méně známých nebo méně významných skupin rostlin i živočichů, které jsou na tom podobně. Jak je to možné?
Příčinou je právě dávná historie ostrova, který měl přes Antarktidu a Austrálii spojení s Jižní Amerikou mnohem déle než s Afrikou. I když Madagaskar zeměpisně spadá pod Afriku, i když leží necelých 400 km od jejích břehů, jeho příroda je docela jiná. Má mnoho významných vazeb s Jižní Amerikou, ale také s Asií a Austrálií. A jak ještě uvidíme, nejsou to pouze rostliny a zvířata, která se k těmto vzdáleným dílům země hlásí.

Říše plazů

Africká příroda, to jsou (či měla by být) hlavně nekonečná stáda velkých kopytníků a mnoha dalších velkých zvířat doprovázená velkými šelmami. Nic z toho na Madagaskaru není. Příroda tu svá „kouzla“ předvádí na tvorech mnohem menších a nenápadnějších, o to však zajímavějších.
Madagaskar je ostrovem plazů  . Leguáni a hroznýši, o kterých již byla řeč, jsou jen zbloudilci z okolního světa. Centrum jejich rozšíření je docela jinde a Madagaskar osídlili jen okrajově několika málo druhy. Jsou však ještěři, pro něž je Madagaskar skutečným domovem – kupříkladu chameleoni. Více než polovina známých druhů žije právě jen na Madagaskaru. Obývají snad všechny kouty ostrova. Jsou doma zejména v deštných lesích, které se v úzkém pásu táhnou od severu k jihu při východním pobřeží. Některé druhy se však přizpůsobily i prostředí suchých opadavých a poloopadavých lesů na západě. Ty nejodolnější najdeme i v křovinách trnitého buše, nejsuššího společenstva na ostrově.
Madagaskar je jedním z mála míst na světě s tzv. megadiverzitou. To znamená, že počet druhů všech organizmů, které tu žijí, je nebývale vysoký, ba jeden z nejvyšších na světě. Podobně bohatých míst je na světě jen několik – Nová Guinea, povodí Amazonky a lesy Kamerunu. Důvody, proč jsou právě ona tak biologicky bohatá, mohou být různé a většinou hraje významnou roli hned několik faktorů. V případě Madagaskaru je jedním z nejdůležitějších rozmanitost prostředí. Na ostrově asi 1600 km dlouhém a 500 km širokém se střídají nejrůznější společenstva. Od deštných pralesů, přes savany, opadavé lesy, mlžné horské lesy a mangrovové porosty až po pouště a polopouště. Je to spíš taková miniaturní pevnina, než ostrov. Různé druhy zvířat a rostlin se přizpůsobují různým biotopům. Někteří chameleoni žijí v deštném lese, jiní dávají přednost suchým křoviskům trnitého buše – tak vzniká ono neobyčejné druhové bohatství.
Chameleon je spíše pomalý tvor. Jen zvolna a obezřetně se posunuje ve větvích a svou kořist získává spíše než rychlostí a mrštností svou trpělivostí a schopností skrytě vyčkávat. Závěrečná fáze lovu je ale naopak nesmírně rychlá a nečekaná. Dlouhý teleskopický jazyk se sotva postřehnutelně kmitne a kořist (obvykle hmyz) to má spočítané. Když se vědci pokoušeli nafilmovat chameleona při lovu, zjistili, že nestačí ani zpomalit záběry u klasického filmu. Aby bylo možné sledovat plynule pohyb chameleonního jazyka, musel být natočen na vysokofrekvenční kameru, která snímá několikanásobně větší počet políček za sekundu, než je obvyklé u běžně užívaných kamer.
 
 
Mantidactylus sp. Madagaskar je velmi bohatý na žáby  . Známe odtud již přes 150 druhů a každým rokem jsou popisovány další. Na snímku zástupce početného rodu Mantidactylus.
Oplurus grandidieri Oplurus grandidieri, jeden z nemnoha leguánů, kteří žijí mimo americký kontinent
Sanzinia madagascariensis Madagaskar nejenže postrádá velké šelmy a dravce, ale nežijí na něm ani žádní nebezpečně jedovatí živočichové. Člověku nejnebezpečnější jsou tu zřejmě vosy a štíři, jejichž bodnutí lze bez vážnějších problémů přečkat. Ani žádní jedovatí hadi na ostrově nejsou. Sanzinia madagascariensis (na snímku) je hroznýšovitým hadem, který svou kořist udusí. 
 

Ještě proslulejší jsou chameleoni svou schopností barvoměny. V představách laiků nabývá často až mytické dokonalosti. Ve skutečnosti však dokáží změnit barvu jen do jisté míry. Většinou má každý druh charakteristické základní zbarvení – třeba pás skvrn po straně těla nebo pruhy kolem očí ap. Při změně barvy chameleon celý ztmavne nebo se zabarví více do modra či více do zelena, ale skvrny a pruhy zůstávají. I ony ztmavnou nebo zmodrají, ale nezmizí ani se nevytvoří jiné.
Také skutečnost, že chameleon mění barvu podle okolního prostředí, je pravda jen zpoloviny. Barva vypovídá také o fyzické kondici zvířete (zda netrpí nějakou chorobou, není hladový ap.) a odráží i momentální psychické rozpoložení. Třeba chycené zvíře většinou nápadně ztmavne. Znamená to, že je vystrašené nebo rozčilené.
Ještě menší schopnost měnit barvu mají brookesie, malí příbuzní pravých chameleonů. Jsou většinou hnědě nebo zeleně zbarvené, nežijí v korunách keřů a stromů, ale v lesní opadance a dosahují jen malých rozměrů. Obvykle dorůstají tak 5–10 centimetrů, ale existují i druhy, které se postaví na zápalku jako by to byla rozložitá větev.
 
 

Ravenala madagascariensis Ravenala madagascariensis je národním stromem Malgašů. V cestopisech se často objevuje pod označením palma poutníků a tvrdí se o ní, že žíznivým cestovatelům poskytuje zásobu lahodné vody. Je to však zřejmě stále dokola tradovaný mýtus, neboť roste ve velmi vlhkých krajích, kde neustále prší a vody je všude nadbytek. Poutníci proto nemají důvod žíznit. Navíc voda, která se v hojnosti skutečně v paždí obrovitých listů shromažďuje, rychle zahnívá a odporně páchne. Mimochodem – označení „palma“ je rovněž nesprávné. Ravenala patří do příbuzenstva banánů a strelitsií. 
Pachypodium rosulatum var. gracilius Rostlinky druhu Pachypodium rosulatum var. gracilius  si ve ztlustlém stonku vytvářejí zásobu vody, díky níž úspěšně přečkávají dlouhá období sucha.
 

Brookesie spolu s chameleony jsou opět výborným příkladem, který ukazuje další příčinu vzniku velkého počtu druhů na určitém území. Jde opět o rozmanitost prostředí, ale již ne o celé lesy a savany, ale o stanoviště v drobnohledném slova smyslu. V jednom jediném lese, ba na jediném stromě či keři může žít více druhů chameleonů a brookesií aniž by si konkurovali. Každý z nich totiž žije trošičku jinde a využívá maličko odlišné zdroje. Jednomu vyhovuje spíše větvoví v koruně, jiný má raději stinná místa na kmeni, ještě jiný spíše spadané listí dole pod stromem. Čím je prostředí členitější a pestřejší, tím více míst pro život poskytuje.

Někdy je to jen náhoda

Nemusí to ale být jen rozmanitost prostředí, která vede k druhovému bohatství. Někdy pomůže i náhoda. Třeba lemuři měli to štěstí, že na Madagaskaru nikdy nežili velké šelmy. Dnes známe z celého ostrova 7 druhů cibetkovitých šelmiček. Většina z nich je velmi drobná a živí se spíše hmyzem, malými ptáky, hlodavci a hmyzožravci. Jedině fosa (Cryptoprocta ferox) je tak velká, aby mohla lovit i větší druhy lemurů.
Mohlo by se zdát, že mířím k tvrzení, že bez nebezpečných predátorů by byl klid na evoluci a vzniklo by mnoho nových druhů. Opak je ale pravdou. Právě predátoři (a paraziti) jsou jedním z hnacích motorů přirozeného vývoje. Neustále nutí lovené druhy, aby „vymýšleli“ nové finty, jak dravci uniknout. A naopak – stále zdatnější a chytřejší kořist zákonitě „zdokonaluje“ loveckou techniku predátorů.
 
Madagaskar je jedním z biologicky nejbohatších koutů světa. Žije na něm více než 100 000 druhů živočichů  a roste tu asi 12 000 druhů vyšších rostlin . Pokud chceme zvědět něco více o zdroji tohoto bohatství, musíme opustit říši plazů, savců, ptáků a dalších obratlovců, ohnout se, přiostřit zrak; zkrátka zaměřit svou pozornost na tu všudypřítomnou droboť. Drtivou většinu z oné stotisícovky totiž tvoří hmyz, pavoukovci a další, již méně početné skupiny bezobratlých.  
Je těžké říci o nich souhrnně něco zajímavého. Způsob jejich života je nesmírně rozmanitý, mnohem rozmanitější než u obratlovců. Navíc o velké většině z nich skoro nic nevíme. Jsou jen položkou v dlouhém seznamu, jen nic neříkajícím jménem, za nímž se skrývá několik mrtvých exemplářů v muzejních sbírkách. Víme jen jak vypadají a většinou i kde žijí. Obvykle ale ani netušíme, čím se živí, jak vychovávají potomstvo, jakých vazeb s ostatními druhy v prostředí se účastní. 
Existují však vzácné výjimky. Třeba pavouci rodu Nephila  svůj „osud“zkřížili zajímavým způsobem s osudem člověka. Žijí velmi hojně jak ve vlhkých lesích východního pobřeží, tak na nejsušších místech jihozápadu. Stavějí velmi pevné svisle orientované sítě, které rozvěšují i ve značně rozlehlých prostorách. Není výjimkou, že pavučina visí na dlouhém vlákně napjatém přes celé údolí nad řekou. Taková nosná „lana“ dokáží zadržet v chůzi i člověka. Snad právě pro tuto pevnost začal koncem minulého století reverend otec Camboué experimentovat s jejich průmyslovým využitím. Předpokládal, že by se vlákna dala využít ku tkaní látek. Najal celou armádu domorodců, kteří mu přinášeli pavouky. Ty uzavíral do malých klícek s cívkou pro navíjení vlákna. Cívka se neustále otáčela a tah vlákna nutil pavouka k nepřetržité produkci a spřádání rychle tuhnoucího sekretu snovacích žláz.  
Přestože manufaktura zaznamenala jisté dílčí úspěchy, k masovějšímu využití pavoučích vláken v oděvním průmyslu nikdy nedošlo. Výroba byla velmi nákladná – pavouci vyžadují neustálý přísun živé potravy, množství vlákna není ve srovnání s housenkami některých motýlů (např. bource) nijak závratné, a navíc je velmi obtížné přimět pavouka, aby produkoval právě ten typ vlákna, který je nejvhodnější. Pavučina se totiž skládá z mnoha typů lan, provázků a nitek. Některé z nich pavouk opatřuje kapičkami lepivé tekutiny, která pochopitelně vlákno navíjené na cívku v Cambouově dílničce zcela znehodnotila.  
A ptáte se na ony dílčí úspěchy? Proslavenému misionáři se skutečně podařilo získat malé množství kvalitních pavučinových vláken a nechal z nich utkat tři krásné jemné lamby pro královnu (lamba je tradiční malgašský oděv z velkého čtverce nebo obdélníku látky, který nosí muži i ženy nejrůznějším způsobem – přehozen přes ramena, uvázán kolem prsou nebo kolem pasu ap.).
 
U lemurů se to má jinak. Tyto evolučně velmi staré poloopice žily kdysi v Severní Americe, v Evropě a zřejmě i na dalších světadílech . V boji o přežití nedokázaly odolat „modernějším“ formám. Jediné místo, kde přežily do našich časů, je právě Madagaskar, takový malý lemuří ráj. Dnes ostrov obývá přes 30 druhů  a stále jsou objevovány nové. Lemuři jsou nejrozmanitější skupinou primátů (opět ta udivující bohatost forem, tak typická pro Madagaskar). Známe docela maličké druhy z rodu Microcebus, česky zvané maki  . Svým chováním a způsobem života poněkud připomínají naše plchy nebo veverky, i když jejich jídelníček tvoří spíše hmyz a další bezobratlí a semeny a listy si jen přilepšují.
 
 
Propithecus verreauxi Malgašské jmého sifaka proniklo i do češtiny. Odborně se lemur jmenuje Propithecus verreauxi a obývá suché lesy na jihu. Žije dokonce i přímo v trnitém buši, kde bravurně skáče v korunách dřevin, jejichž větve i kmen jsou pokryty ostrými a tvrdými ostny. Snímky jsou z rezervace Beza Mahafaly, kde probíhají intenzivní ekologické a etologické výzkumy lemurů. Proto jsou také označeni obojky s čísly, aby badatelé při terénních pozorováních snadno zjistili o kterého jedince jde. 
Eulemur rubriventer Samec lemura Eulemur rubriventer  
 

lemuři:      

 

Někteří větší příbuzní makiů jsou naopak přísní býložravci. Lemuři rodu Hapalemur jsou dokonce potravními specialisti. Kupříkladu H. aureus objevený teprve před pár lety žere výhradně bambus a bambusové výhonky . Většina lemurů jsou však všežravci. Snad jedině ještě ksukol (Daubentonia madagascariensis) je vybíravější. Svým dlouhým tenkým prostředníkem vyšťourává tučné larvy brouků z kůry a dřeva stromů. Trošku tak svou činností připomíná naše datly a strakapoudy.

Největší obyvatelé ostrova

Lemuři jsou vlastně největší zvířata Madagaskaru. Předčí je pouze tři živočichové. Prvním je divoké prase Potamochoerus larvatus, které se na ostrov dostalo až nedávno spolu s člověkem. Dalším „obrem“ Madagaskaru je krokodýl nilský (Crocodilus niloticus žijící v řekách a jezerech hlavně na západě a severu ostrova. A konečně třetím velkým tvorem se zcela zvláštním postavením je člověk (Homo sapiens). Osídlil ostrov velmi pozdě, Madagaskar byl posledním větším kusem Země, kam se dostal. Archeologické nálezy poslední doby sice posouvají hranice lidského osídlení hlouběji do minulosti, přesto se ale zdá, že ve větším počtu se zde lidé objevují až někdy na počátku křesťanského letopočtu. A stojí za pozornost, že přišli z Asie, ne z Afriky. Dnešní Madagaskařané mají své nejbližší příbuzné až v daleké Indonesii. Je tu jakási paralela s celou madagaskarskou faunou a florou, které mají také vazby spíše na Asii než na Afriku.
Příroda Madagaskaru zůstala dost dlouho ušetřena zásahů ze strany člověka. Některá území, zejména v centru ostrova, byla liduprázdná až do počátků druhého tisíciletí. Přesto byl i zde vliv člověka na přírodu zásadní. Zejména v nejhustěji osídlené centrální pahorkatině dosáhl kritických rozměrů. Tisíce a tisíce čtverečních kilometrů byly odlesněny a přeměněny na zemědělskou půdu. Avšak ani na základě nejnovějších výzkumů nelze přesně říci, jakou vinu na tom má člověk.
Návštěvník, který se dnes octne na Madagaskaru, má tendenci svalit na místní obyvatele úplně všechno. Vidí vypalování, kácení, klučení; vidí přelidněná města a rozsáhlá rýžoviště; vidí nekonečná stáda zebu spásající veškerou zeleň. Současný stav je opravdu neutěšený a vyžaduje okamžitou změnu poměrů. Na tu je však – podle mého názoru – jednak pozdě a jednak ji vinou nynější politickoekonomické situace země ani nelze očekávat.
 
   Obrovitá mnohonožka se při vyrušení nebo v nebezpečí svine do kompaktní kuličky velké asi jako ping-pongový míček. Chrání ji velmi pevný krunýř z jednotlivých tělních článků. Zůstane-li chvilku v klidu nebo nabyde-li dojmu, že nebezpečí pominulo, opět se „natáhne“ v celé své délce. 
 
V minulosti to však s vlivem člověka na přírodu bylo jinak. Výsledky pylových analýz ukazují, že v době před 8000 až 4000 lety (čili dávno před příchodem člověka) lesů rapidně ubylo. Příčinou byla zřejmě změna klimatu: snížené množství srážek a celkové mírné oteplení. Mnohé oblasti rázem vyschly a lesy se proměnily v křovinaté savany. 
Zdá se proto, že 15 či ještě více druhů lemurů, kteří vyhynuli v posledních dvou tisíciletích, má člověk na svědomí jen zčásti . Nemělo by nás to však uchlácholit. Ve 20. století se odehrálo mnoho změn, které daly člověku do rukou obrovskou moc. Technika a další vymoženosti pronikají – i když jen pozvolna – i na Madagaskar. Počet obyvatel roste stále rychlejším tempem. Lidé zapomínají na své staré zvyky a začínají uvažovat v rozměrech euroamerické kořistnické civilizace. To všechno a ještě mnohé další činí z člověka, jednoho z největších živočichů Madagaskaru, mocného tvora. Tvora, který získává sílu a schopnosti, které ale neumí mentálně a morálně zvládnout.
V tom je skryto hlavní nebezpečí nejen pro Madagaskar, ale pro přírodu kdekoliv na Zemi.
 
Madagaskar je doslova perlou naší planety. Proto se k tamní přírodě také upírají zraky (a snahy) biologů a ochránců přírody i prostě jen vnímavých lidí z celého světa. Přesto tu devastace přírody postupuje tempem nijak neztenčeným. Hlavní příčiny ničení jsou: 
kácení a vypalování lesů, 
chov nadměrného množství dobytka, 
pálení dřevěného uhlí, 
řada dalších drobnějších příčin, které mají dopad spíše lokální anebo krátkodobý. 

Vlivem těchto aktivit člověka dochází: 
k úbytku lesů, následné erozi a celkové devastaci krajiny, 
ke snižování biodiverzity čili k vymírání vzácných a choulostivějších druhů rostlin a živočichů nebo k takovému omezení jejich početnosti, která v budoucnu k vymření zákonitě povede. 

Hlavní příčiny procesu jsou stejné jako téměř všude po celé zeměkouli: 
příliš vysoký počet lidí, 
příliš rychlý rozvoj neboli snaha mít neustále více bez ohledu na okolí, 
víceméně genetické naprogramování člověka jakožto druhu (podobně jako kteréhokoliv jiného biologického druhu) chovat se podle předchozích dvou bodů. 

V pojednáních o ničení a ochraně přírody bývá zvykem přičinit optimistický závěr. Něco v tom duchu, že ,je to sice hrozné, ale mi to přece určitě ještě nějak zvládnem‘. Zde nic takového nebude. Mám pocit, že bych lhal sami sobě. Dosavadní vývoj lidské civilizace žádný optimistický závěr nenabízí. Jediné co by snad mohlo mít v dlouhodobé, ale opravdu velmi dlouhodobé perspektivě smysl, je výchova. Výchova k úctě k životu, k živým tvorům i přírodním společenstvům; výchova k citu pro krajinu; výchova k ohleduplnosti, rozumné spotřebě a rozumným požadavkům; výchova k toleranci a umírněnosti… 
Neškodilo by proto připomenout moudrost lidí z Madagaskaru. Říkají:  
„Aza mandrava trano mafy, ka mitady izay romoromony hataina,“ což znamená,  
„Nenič dobrý dům jen proto, aby jsi měl čím přiložit na oheň.“ 
 

 
další obecné články o Madagaskaru a madagaskarské přírodě:
Madagaskar - ostrov kontrastů 
Madagaskar - nehostinná pokladnice přírody

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA