Není proto divu, že po celé dlouhé údobí, v němž chodí lidé oblečeni, hledají také nové a nové materiály na výrobu svých svršků především v říši rostlin a živočichů. První tvor, který vytane na mysli pří zmínce o vláknech, je dozajista pavouk. Není tedy nic podivného na tom, že se již dávno lidé pokoušeli využít pavoučích vláken (mimochodem zřejmě nejpevnějších a nejpružnějších vláken v přírodě) k výrobě košil, rukavic či třeba punčoch.
Pravděpodobně velký úspěch se zámotky bource morušového (Bombyx mori) a některých dalších motýlů (Anthereae pernyi, A. yamamai) přivedl badatele na myšlenku poohlédnout se i po jiných producentech a pavouci byli pochopitelně mezi prvními kandidáty. První pokusy s využitím pavoučího hedvábí byly provedeny již v 18. století. Tehdy však byla k výrobě pavoučího hedvábí užívána vlákna z kokonů pavouků, a nikoliv ze sítí. Ty využil prvně až B. G. Wilder koncem minulého století. Pečlivým tříděním a hledáním byl po dlouhé době pro pokusy vybrán jako nejvhodnější rod Nephila.
Zástupci tohoto druhově početného rodu staví velké svisle orientované sítě, tvarově podobné sítím našich křížáků. Bývají zavěšeny mezi stromy či keře v lese nebo v hustěji zarostlé savaně. Mnohde dosahují obdivuhodných rozměrů a mohou být napnuty i mezi značně vzdálenými stromy. Nejpozoruhodnější však je jejich pevnost. Sítě některých druhů dokáží bez většího poškození odmrštit i procházejícího člověka. Zcela běžně pak zachytí menšího letícího ptáka, který se nezřídka stává kořistí asi 4 cm velkého pavouka.
Prvním technickým problémem při testování pavoučích vláken bylo jejich shromažďování. Jak přimět pavouka, aby vypouštěl vlákno tehdy, zachce-li se člověku? K pokusům byly používány nejčastěji druhy Nephila clavipes a N. madagascariensis
.
Pokusy s posledně jmenovaným konal misionář P. Camboué na Madagaskaru
již
před sto lety. Pavouky si nechal přinášet domorodci a uzavíral je do
malých
klícek, v nichž byli fixováni v úzké štěrbině, která je přidržovala
mezi
hlavohrudí a zadečkem. Za klíckou byla umístěna cívka pro navíjení
vlákna.
Neustále se otáčela a tah navíjeného vlákna nutí pavouka k nepřetržité
produkci a spřádání na vzduchu rychle tuhnoucího sekretu snovacích
žláz.
Po čase byl „nešťastník“ vystřídán některým ze svých „kolegů“.
Výsledky však nebyly uspokojivé. Délka vlákna získaného z jediného pavouka byla ve srovnání se spotřebou kupříkladu na dámský kostým zanedbatelná. Wilder vypočítal, že pro výrobu oděvu podobných parametrů bude potřeba 5400 pavouků a získaný materiál bude více než 15× dražší než hedvábí vyprodukované bourci.
Další nevýhodou je i nesnadný chov pavouků. Zatímco housenkám motýlů stačí hrst listí, pro osminohé chovance je stále nutno shánět další a další živé krmivo. V neposlední řadě je pak kvalita vlákna snižována kapičkami lepkavého sekretu, které na něj umístí sám pavouk. Bez lepu jsou pouze tzv. nosná vlákna, která tvoří „kostru“ pavučiny. Většina ostatních vláken v síti je vylepšena lepidlem, jež výborně zadržuje kořist. Potíž je v tom, jak přimět pavouka, aby produkoval stále jen nelepivá nosná lana. V klícce je živočich dezorientován a vypouští vlákna zřejmě jen podle nálady. Namotá-li se jediné lepivé vlákno na cívku spolu s ostatními, přemění dosud kvalitní žlutý materiál v beztvarý chuchvalec.
Dnes se výzkumem pavoučích vláken z hlediska jejich využití pro textilní průmysl již nikdo nezybývá. Krátkodobý zájem vzplanul jen po válce, kdy chovy bourců začala decimovat tzv. pébrina neboli pihovatost bourců. Přesto, že v současné době probíhá intenzivní výzkum mechanických vlastností pavoučích vláken, nemusí se bourci rozhodně třást o své postavení. Hedvábí z jejich zámotků zůstane i nadále vyhledávaným materiálem mezi výrobci oděvů a pavoučí vlákna se zřejmě stanou spíše inspirací pro konstruktéry superpevných a superpružných materiálů... a samozřejmě i inspirací pro básníky.
