published in: Nový Orient 2/2000, s. 46–50

O původu malgaštiny 

aneb Kdo přivezl Madagaskařany na Madagaskar

Pavel Hošek

V kraji madagaskarského jihozápadu nežije příliš mnoho lidí. Země je tu vyprahlá a nehostinná – samý písek a skála. Po většinu roku nespadne z oblohy ani kapka a dokonce i v období dešťů, které tu bývá velmi krátké, někdy prší spíše symbolicky. Na mnoha místech tvoří podloží vápenec, takže většina vody, která spadne, zase rychle odteče do moře nebo do podzemí. Rozlehlé pláně i nevysoké pahorky porůstají pichlavě ostnité a trnité rostliny. Drsný kraj.         
A v něm žijí i drsní lidé – Mahafalové. Vědí, že zdejší půda jim nikdy příliš bohatou úrodu nedá, a tak spoléhají spíše na svůj dobytek. Jejich stáda jsou často obrovitá a zdá se, jako by se volně a bez dozoru potulovala krajinou. Ve skutečnosti jsou však krávy a kozy tím jediným skutečným bohatstvím Mahafalů. Jsou odznakem jejich moci, který říká, jak je majitel bohatý a jaké vážnosti se mezi lidmi těší. Je to tak trochu totéž, jako v naší společnosti luxusní auta, vily, oblečení, apod. Mahafalové jsou známí i mimo svou vlast svými pohřebními zvyklostmi a díky řezbářskému umění, které je s tím spojené (Vesmír 77, 494, 1998/9; Nový Orient 1994/2, s. 53–57; Nový Orient 1998/3, s. 102–107).
Po boku Mahafalů, v uzoučkém pásu podél pobřeží žijí lidé kmene Vezo. Jsou mnohem méně nápadní a méně známí. Z hlediska historie celého Madagaskaru jsou však možná nejdůležitějšími lidmi vůbec. S trochou nadsázky lze říci, že to byli právě oni, kdo přivezl všechny obyvatele Madagaskaru na Madagaskar.
 
 
Schematický nákres pirogy, kterou používají Vezové. Uvedeny jsou také malgašské názvy pro jednotlivé části lodě. (Podle Battistiniho, 1964)
 
Madagaskar – čtvrtý největší ostrov světa – osídlili lidé jako jednu z posledních větších oblastí naší planety. Přicestovali přes oceán z východu někdy během prvních 500 let Kristova letopočtu. Mohlo by se proto zdát, že o této události budeme relativně dobře informováni. Opak je ale pravdou. Původní obyvatelé Madagaskaru jsou sice asijského původu, ale na jejich kulturu měl vždy silný vliv i africký prvek a ovlivňovali ji také arabští muslimové, Indové a později samozřejmě Evropané. Na Madagaskaru se zkrátka setkávají a prolínají kultury hned několika kontinentů. Či jak pravil první prezident Malgašské republiky Philibert Tsiranana: „Madagaskar je jedinou afroasijskou zemí.“
To je paradoxně i příčina současného neutěšeného stavu našich znalostí. Pro afrikanisty zůstával Madagaskar vždy stranou jejich zájmu. Tvrdili, že spadá spíše do kompetence odborníků na asijské kultury. Těm naopak vždy připadal jako nedílná součást Afriky a také mu příliš nevěnovali pozornost. A těch několik málo specialistů, kteří se Madagaskarem systematicky zabývali, mělo rovněž vážné problémy. Madagaskar vyžaduje široce multikulturní přístup a je takřka nemožné, aby jej obsáhl jediný člověk v celé šíři. Ošidnost studia Madagaskaru lze dobře demonstrovat na konkrétních příkladech.
K. Stülpner (1929) se ve svých religionistických studiích zabýval madagaskarskou ideou fanany. Podle této víry sídlí životní síla (duch, chcete-li) každého člověka v jeho tělních tekutinách. Po smrti síla člověka opouští a transformuje se do zvířat. Stülpner se domníval, že jde o jasně africkou náboženskou tradici, protože v austronézském světě podobné představy neexistují. Ve skutečnosti jen nevěděl o obyvatelích ostrova Nias v Indonésii (západně od Sumatry). Zemře-li tam člověk, přátelé a příbuzní se okolo jeho těla sesednou a čekají dokud se neobjeví nějaké zvíře, nejlépe pavouk. To bývá pokládáno za důkaz, že se tělní tekutiny mrtvého přenesly a začlenily do živočicha.
A podobná přehlédnutí jsou častá i u současných autorů. Například Pierre Vérin – jinak vynikající znalec Madagaskaru – poukazuje na základě určitých hláskových kombinací v malgaštině na vliv některých afrických jazyků. Netuší ale, že podobné jevy jsou běžné i v indonéských jazycích.
U mnoha kultur v oblasti Indického oceánu je nejasný jejich původ. Většinou existuje více možností, odkud se jejich obyvatelé vzali. S Malgaši je to jinak. O nich jasně víme, že pocházejí z jihovýchodní Asie. Mnohem méně ale víme o tom, jak k migraci došlo, proč k ní došlo a kdy, jak probíhala a nakonec také, jaký vliv měly další kultury Afriky, Asie i Evropy. Jinými slovy, snažíme se vysvětlit, že na Madagaskaru žijí lidé, kteří vyhlížejí jako Afričané i jako (jihovýchodní) Asiaté a mluví indonéským jazykem s mnoha výpůjčkami z bantu, arabštiny a sanskrtu.
První výrazný příspěvek k řešení tak spletitého klubka problémů přinesl holandský námořník a obchodník Frederick de Houtman. Publikoval roku 1603 slavný slovník Spraek ende woordboek, in de Maleysche en Madagaskarsche talen v němž položil vedle sebe malajské a malgašské výrazy a jasně tak ukázal jejich podobnost a příbuznost. Jen o 12 let později vychází „reportáž“ portugalského kněze Luise Mariana, který se domníval, že první obyvatelé Madagaskaru pocházeli z Malaky (Malajský poloostrov) a z Afriky. Pozdější imigranti byli podle něj muslimové z Indie a z arabských zemí a ještě později běloši z Portugalska.
 
 
Piroga Vezů z jihozápadního Madagaskaru rybář kmene Vezo
 
Již od první poloviny 17. století se srovnávací studie malajštiny a malgaštiny stávaly stále přesnější a propracovanější. Roku 1708 publikuje jiný Holanďan Hadrian Reland jasná a systematická srovnání. Od té doby se příbuznost obou jazyků považuje za všeobecně prokázanou. Zhruba o 130 let později řadí W. V. Humboldt malgaštinu do indonéské větve malajskopolynézské jazykové rodiny (zvané někdy také austronéská).
Zásadním krokem kupředu pak byla až práce Otto Christiana Dahla Malgache et Maanjan (1951). Dahl zjistil dosud nebývalou podobnost jazyka Maanjanců z Kalimantanu s malgaštinou jak ve fonologii a syntaxi tak ve slovní zásobě. Prověřil také arabské a perské zdroje i Kutaiské nápisy ve východním Kalimantanu a stanovil dobu migrace někdy okolo roku 400 po Kr. nebo o málo dříve. Ve slovní zásobě prvních osadníků bylo také i pár výrazů ze sanskrtu (prákrty), avšak mnohem méně, než jich je v současných jazycích Indonésie. To podle Dahla znamená, že je nepravděpodobná pozdější migrační vlna. Za pozornost stojí i Dahlova zmínka, že nepokládá svou teorii za ucelenou a že rozhodně nevyřešila všechny problémy. Zmiňuje se například o nejasnostech okolo Sulaweských elementů v Maanjanštině.
Dahlovy výsledky byly široce přijaty, i když se vyskytly i kritické hlasy. Dahl (1991) však na základě dlouhodobé diskuse s K. A. Adelaarem svou teorii přetvořil, doplnil a rozšířil. Nyní uvádí, že část Maanjanců byla ze své domoviny na Kalimantanu vypuzena příslušníky etnika Banjar Malay, kteří přišli z impéria Šrívidžaja. Tito Maanjanci, o nichž je zmínka i v nápisech z Kota Kapur, se usadili na ostrově Bangka (východně od Sumatry). Dnes v této oblasti žijí lidé etnika Orang Lom, u nichž je patrná výrazná jazyková i kulturní příbuznost jak s Malgaši tak s Maanjanci. Na Bangka přišli Maanjanci do kontaktu s kmenem Bajau. Byli to skvělí mořeplavci, kteří nakonec Maanjancům pomohli při plavbě na Madagaskar.
Vezové z jihozápadního Madagaskaru jsou jejich přímými potomky. Dodnes brázdí vlny Indického oceánu na pirogách velmi podobných těm, na nichž na Madagaskar připluli (oni i všichni ostatní osadníci). Dodnes jsou výbornými rybáři a zkušenými znalci moře. Dodnes jsou mezi nimi skvělí potapěči. Dodnes jsou velmi závislí na moři a na úlovcích, které jim poskytuje.  Jen jedno se snad poněkud vytratilo – dávná touha po dalekých cestách, která je kdysi dovedla až na Madagaskar.
Během cesty z Indonésie – zvláště na Komorských ostrovech – se jazyk poutníků foneticky přiblížil k bantu a získal z něj některé nemnohé výpůjčky. Krátce po usazení lidí na Madagaskaru prodělala maanjanština prudké změny – vznikla malgaština. Oba jazyky jsou si dnes natolik odlišné, že si mluvčí obou národů vzájemně vůbec nerozumějí.
Hlavní odlišností modifikované Dahlovy teorie je důraz kladený na zastávky během migrace. Zdá se, že stěhování z Indonésie na Madagaskar trvalo léta nebo dokonce desítky let. To mělo pochopitelně výrazný vliv na jazyk „cestovatelů“.
 
Schéma našich představ o migraci prvních obyvatel Madagaskaru. Podle Dahla (1991; silná nepřerušovaná čára) lidé z Indonésie „cestovali“ na západ postupně s mnoha kratšími či delšími zastávkami na různých místech Asie a východní Afriky. Dokládá to četnými výpůjčkami v malgaštině. Podle některých starších představ (Bastian, 1976) je možná i přímá cesta přes Indický oceán. Pro tuto variantu však zatím nikdo nepřinesl žádné uspokojivé důkazy. Bastian také hovoří o tzv. druhé vlně migrace, kterou časově umisťuje do 11. až 12. století. Tyto úvahy Dahl poměrně přesvědčivě vyvrátil opět analýzou jazykových výpůjček hlavně ze sanskrtu (podrobněji viz text).
 

I přes ucelenost Dahlova výkladu zbývá ještě rozřešit mnoho nezodpovězených otázek. Kdy začali lidé kmene Bajau svou pouť na západ? Podle Dahlovy teorie by to muselo být ještě dříve, než tak učinili Maanjanci. A jaký byl důvod jejich cesty? Byl-li to obchod s kořením, nejsou lidé z kmene Bajau náhodou bájní Pliniovy obchodníci a mořeplavci? Ti vedli pravidelný obchod se skořicí mezi východní Afrikou, jižní Arábií a Středomořím. Je-li tomu tak, vedli Indonésané obchod napříč celým Indickým oceánem již o sedm století dříve, než vznikly nápisy ve Šrívidžaja.
Připoměňme, že všechny dosud uvedené teorie se opírají takřka výhradně o lingvistické výzkumy a indicie. Stav antropologického bádání je mnohem horší. Kromě několika zajímavých srovnávacích studií pohřebních zvyklostí a hudebních nástrojů nevíme nic. Úplně chybí informace o metalurgii, ačkoliv je známo, že lidé na Madagaskaru užívají u kovářských měchů spodní písty stejně jako v Indonésii. Neexistují studie o tkalcovství, košíkařství ap. Nevíme nic o myšlenkové dichotomii země – voda, i když je dobře známa a v poslední době i detailně studována na Bali a rovněž mezi „anjoaty“, obyvateli ústí řek na Madagaskaru. V zemědělství se málo ví o tradici obdělávání rýžovišť bez pluhů. A tak dále, a tak dále.
Svůj velký dluh má také archeologie, která byla na Madagaskaru zatím pěstována jen poskrovnu. Řídké nálezy jsou výsledkem spíše „přidružené“ činnosti paleontologů. Přesto mohou být zajímavé. Nedávno paleontologové kupříkladu objevili dosud nefosilizované kosti dnes již vyhynulého hrošíka. Stanovili jejich stáří na 2000 let. To není samo o sobě nic nového ani pro biology, natož pro archeology. Významnější však byly vrypy na kostech, které prokazatelně vznikly železným nástrojem. Takový nález by posouval migraci dávných Indonésanů o dost hlouběji do minulosti. Bohužel, je pohříchu ojedinělý.
Zkrátka, odkud lidé z Madagaskaru jsou, víme docela bezpečně. Víme to i celkem přesně, i když Dahlovy teorie nemusí být konečným vysvětlením. Je to však asi to jediné, co o původu kultury Malgašů víme opravdu bezpečně. Všechny ostatní mnohočetné a rozmanité vlivy zůstávají zahaleny do nepřehledného chumlu otazníků.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA