| |
Národní parky a rezervace |
|
Lemuria Travel Zpět na obsah |
Příroda
Madagaskaru – ostatně jako příroda kdekoliv jinde na světě – podléhá
tlaku lidské civilizace. Naštěstí právě na Madagaskar (s podporou
mezinárodní komunity) věnuje její ochraně úsilí, z něhož bychom se
mohli poučit i my tady doma v Čechách. Jedním z nejmarkantnějších
výsledků je vznik, rozvoj a stálé rozšiřování sítě chráněných území.
Dnes je již značná část zbývajících nenarušenných nebo jinak cenných
přírodních společenstev za hranicemi národních parků a rezervací (aktuální seznam chráněných území, mapa chráněných území). A právě
tam mnoho návštěvníků Madagaskaru míří. Do většiny chráněných území mají návštěvníci přístup s výjimkou těch míst, která nesou statut Réserve Naturelle Intégrale, angl. Strict Nature Reserve. Tam smějí obvykle pouze badatelé na speciální povolení ministerstva životního prostředí (Ministère des Eaux et Forêt). Do ostatních lokalit je třeba zaplatit vstupní poplatek. Ceny za vstup jsou dost rozmanité podle konkrétního chráněného území, podle toho, co hodláte v rezervaci či parku dělat, jaké jste národnosti, jak dlouho se tam hodláte zdržet ap. Kromě vlastního vstupného je nutno počítat s platbou za povinného průvodce. Jejich ceny se liší místo od místa. V některém národním parku třeba platíte jednotnou cenu 4–5 eur za den; jinde jsou taxy za trasy (2–6 eur podle délky); ještě jinde si řeknou o 2 eura za zhruba tříhodinový výlet ve dne a 3 eura za totéž v noci. Pokud to vůbec lze nějak zprůměrovat, odhaduji, že za den zaplatíte průvodcům v chráněných oblastech tak asi 5–7 eur. Nutno ovšem dodat, že alespoň v těch zavedenějších lokalitách jsou průvodci vysoce kompetentní. Umí většinou nejen francouzsky ale i anglicky a přírodu ve svém okolí znají. Nedokážou sice pojmenovat každé křoví latinsky, ale léty praxe mají vycvičené oko a vidí mnohem víc zvířat a rostlin než vy. Třeba v lesní stanici Kirindy jsem narazil na chlapíčka, který tu průvodcuje už 25 let. Chtěl bych někdy rozumět madagaskarské přírodě jako on a chtěl bych mít jeho oči a uši. Stačilo říct: „Rád bych viděl želvu tu a tu,“ a on jen pokýval hlavou, řekl, že bude tam a tam a dovedl mne na místo, kde opravdu byla. V noci chodil přede mnou a jen ukazoval rukou po okolních větvích – a já pak vždycky hodnou chvíli brejlil do označených míst, abych nakonec udiveně zahlédl malého hádka, spícího chameleona nebo ptáka či makiho čučícího z dutiny v kmínku.
|
zpět na
domovskou
stránku
expedice
LEMURIA
