Bezpečnost

 
kdy vyrazit
víza
doprava z Evropy na Madagaskar
doprava
na Madagaskaru


ubytování

stravování
bezpečnost
očkování
národní parky
a rezervace

jazyk

vývoz přírodnin

zážitky a zkušenosti ostatních cestovatelů

Lemuria Travel

 Zpět na obsah
Madagaskar je bezpečnou zemí. Je to smutné, ale musím konstatovat, že je rozhodně bezpečnější než Česko. Jen jediné srovnání. V národním parku Ankarafantsika leží kemp pro návštěvníky hned u silnice, u té nejhlavnější silnice spojující dvě největší města v zemi. V takovém kempu klidně můžete celý den nechat stan i se všemi svými věcmi a fotovybavením bez dozoru a nic se neztratí. Zkuste si něco takového v kempu u dálnice Praha–Brno.
Pohybujete-li se na venkově, máte téměř jistotu, že vám nikdo nic nesebere. Zejména pokud jste se „představili“ ve vesnici, přijali vás na čas její obyvatelé pod ochranu a je otázkou jejich cti, aby se vám nedělo žádné příkoří. Můžete nechat batoh na návsi a na celý den zmizet – večer bude netknutý na svém místě (nebo vám ho odnesou – ale jen proto, aby nezmokl). Bezpečné je rovněž cestování v taxi-brousse, neboť tato vozidla mají téměř vždy kromě řidiče ještě pomocníka (či závozníka), který jednak nahání cestující, vybírá od nich jízdné a opravuje průběžně povstalé závady, ale hlavně hlídá vozidlo a náklad.
Poněkud horší je situace v hlavním městě a v několika málo dalších velkých městech. Nevybočuje však z rámce, který je běžný pro všechna velká města po celém světě. Nejrozšířenější jsou asi kapesní krádeže. Je dobré si peníze a doklady dobře hlídat a peníze raději nenosit všechny pohromadě. Obzvláštní pozor by si člověk měl dávat v místech s vyšší koncentrací lidí, jako jsou tržiště, některá náměstí, nádraží taxi-brousse ap. Na třídě nezávislosti (Araben’ ny Fahaleovantena) v Antananarivu (a občas i jinde) se potulují tlupy žebravých pouličních dětí. Pozor – pod nataženým kloboukem často druhá ruka šmátrá po vašich kapsách a taškách. Nutno ovšem dodat, že s postupem let je těchto děcek v hlavním městě stále méně a méně. To neznamená, že ubývá bezdomovců a jejich dětí, ale radnici (nebo policii) se nějak daří je vypudit z centra.
Děti (ale i dospělí) na ulicích Antananariva jsou všeobecně velkým problémem. Cizinec se při pohledu na jejich osud občas neubrání nějaké almužně. Existuje však několik nevládních organizací, které se na Madagaskaru věnují problematice bezdomovců a snaží se pomoci nejpotřebnějším. Zaměstananci těchto organizací většinou dávat almužnu spíše nedoporučují – zejména ne dětem –, protože peníze jen oddalují okamžik, kdy budou nebožáci zachyceni právě záchranou sítí těchto organizací.
Ve velkých městech se občas nedoporučuje ženám a samotným jedincům potulovat se zejména v noci v odlehlých končinách (např. v přístavních docích, v chudinských čtvrtích, po prázdných tržištích ap.). Doufám, že alespoň trochu vnímavý jedinec už podle charakteru místa odhadne, kam by se radši pouštět neměl.
I na venkově se ovšem mohou vyskytnout místa, kterým je lépe se vyhnout. Není to ani tak proto, že by tam byli třeba banditi, ale proto, že vás tam místní neradi vidí. Týká se to některých vesnic, kde z nějakého důvodu nemají rádi cizince nebo se jich bojí (vlastně je jen neznají, neboť do jejich kraje zavítají zřídkakdy). V některých krajích je třeba být obezřetný při pohybu kolem hrobů a pohřebišť, jinde se vám zase podaří překročit nějaké místní tabu, o němž nejspíš ani nevíte. V připadě takového nedorozumění je dobré zachovat klid. Nepolekat se křičících mužů s napřaženými oštěpy (to se ovšem lehko řekne, že – ale na druhou stranu i tady platí známé úsloví „pes, který štěká, nekouše“) a v klidu vyčkat, na čem se Malgaši dohodnou. Zkončí to vždy buď vykázáním z příslušného území (často vám při tom místní ještě pomouhou složit stan) nebo žádostí o zaplacení nějaké pokuty (ta je horentní v očích vesničanů ale nevýznamná z hlediska vaší peněženky, něco jako 3 nebo 5 euro).
A nejsmutnější odstavec na závěr: I na Madagaskaru existují místa, která jsou vyhlášena bandity. Ve všech případech, které jsem zatím zaznamenal, však jde o tzv. dahalo, tedy zloděje dobytka. Takový význam alespoň mělo slovo dahalo v dřívějších dobách. Dnes se zloději dobytky nespokojují jen s dobytkem a občas přepadávají pocestné. Operují ovšem v místech mimo hlavní turistické trasy (např. v dobytkářském kraji okolo Tsiroanomandidy nebo na dálném jihu, např v okolí Berakety), neboť povstali ze skutečných zlodějů dobytka a dobytek se zpravidla nechová v turistických destinacích. Prozatím jsem neslyšel o případu, že by dahalo okradli turistu, ale přesto se v místech, kde dahalo žijí, raději nepotulujte sami v noci krajinou. Během dne se riziko snižuje téměř k nule.

Pavel Hošek

 


zpět na
domovskou stránku
expedice LEMURIA