Doprava na Madagaskaru

 
kdy vyrazit
víza
doprava z Evropy na Madagaskar
doprava
na Madagaskaru

ubytování

stravování
bezpečnost
očkování
národní parky
a rezervace

jazyk

vývoz přírodnin

zážitky a zkušenosti ostatních cestovatelů

Lemuria Travel

 Zpět na obsah
Odstavečky o dopravě na Madagaskaru budou rozhodně nejobsáhlejší částí tohoto malého rychloprůvodce, neboť přesun toť poutníkův každodenní chléb.

letadlo | auto | taxík | vlak | taxi-brousse | loď | volský potah | pousse-pousse | vlastní nohy a nohy nosičů | autostop
| autobus

Letadlo

Síť vnitrostátních linek na Madagaskaru je velmi hustá a služby společnosti Air Madagascar jsou na špičkové světové úrovni. Na hlavních trasách se létá každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát denně. Méně frekventované spoje létají dvakrát nebo třikrát týdně a ty nejskromnější jednou týdně.
Do některých končin ostrova se ani jinak než letecky dostat nedá – zvláště v období dešťů. Na některých úsecích je letecký způsob dopravy třeba doporučit také z časových důvodů – několikadenní fyzicky i psychicky náročný transport se smrskne do pár nudných ale vcelku příjemných hodin letu a čekání na letišti.
Air Madagascar má v mnoha městech své kanceláře nebo alespoň zástupce. Pracovníci Air Madagaskaru jsou až na výjimky schopni komunikovat v angličtině. Je dobré letenky koupit nebo zabukovat pár dnů předem, protože některé lety mohou být vyprodány. Nepříjemný je pouze 15 nebo 20 kilogramový limit na zavazadla, který bývá (zejména u malých letadel) dosti přísně hlídán a za nadváhu je třeba zaplatit.
Ceny vnitrostátních letenek se pohybují v desítkách až stovkách euro podle vzdálenosti. Velký rozdíl v ceně na stejné lince může být dán třeba i tím, zda cestujete o víkendu či ve všední den ap. Je vždy dobré se předem podrobně informovat. Na linkách létají 3 typy strojů – Boeing 737-300, ATR-42 a Twin Otter.
Kromě společnosti Air Madagascar existuje na ostrově několik malých leteckých společností či spíše jednotlivců-soukromníků, které půjčují letadla a rogala a pořádají různé okružní a vyhlídkové lety ap. Kupříkladu vyhlídkový let rogalem nad Morondavou pořídíte cca za 20–25 euro na hodinu

Půjčené auto

Jakmile opustíme kapitolu letadlo, dostáváme se již bezpečně na madagaskarskou půdu se všemi jejími zvláštnostmi a podivuhodnostmi. Definitivně za sebou necháme známý svět civilizované přepravy a vydáme se kodrcavě do terénu.
Byť se automobil může zdát jako prostředek veskrze moderní, nezapomínejte, že také hodně záleží na povrchu, po němž se pohybuje. Madagaskar vlastní nepříliš hustou síť cest, z nichž jen nepatrné procento má zpevněný povrch. Asfalt najdete jen na několika národních tepnách – třeba mezi Antananarivem a Toamasinou (Tamatave) nebo mezi Antananarivem a Toliarou či Antananarivem a Mahajangou. Pár desítek kilometrů asfaltu je v okolí Fort Dauphinu (Toalagnara), Morondavy, Antsiranany (Diego Suarez), Sambavy a několika málo dalších větších měst. Docela slušnou sítí asfaltových cest jsou protkány ostrůvky Nosy Be a Nosy Boraha (Ste. Marie). Zbylé cesty jsou kamenité, písčité, prašné, blátivé, bažinnaté, zarostlé vegetací, s vodou stojatou i tekoucí, s dobytkem, drůbeží, lidmi či živočichůprosté – jak kde a jak kdy. Obecně horší jsou vlhké tropy na severu a východě ostrova, ale doba dešťů zneprůjezdní i mnohé úseky na západě a jihu. Ostatně skalní podloží vodou sice nerozbředne, ale zkuste ujet po skále 100 kilometrů – zůstanete sice relativně čistí, ale některé partie organizmu přesto budou citelně protestovat. Sušší západ ostrova je také řidčeji obydlen, důsledkem čehož se tu cesty méně udržují.
Na stavu cest přímo zívisí volba vozu. Vždy je potřeba si dobře rozplánovat, kam pojedete, popřípadě se poradit s místními. Mapy nejsou moc spolehlivé, protože kvalita silnic se může měnit ze dne na den. Podle předem zvoleného cíle pak lze vybrat vůz normální nebo terénní. Volba druhého bývá obvyklejší, žel podstatně dražší varianta. Průměrná cena za vůz na den se pohybuje okolo 100 euro. Lze získat slušné terénní auto i za 50 euro, ale už musíte mít trochu štěstí nebo se vyznat. Luxusnější půjčovny, které nabízejí nová, plně vybavená auta s klimatizací a dalšími vymoženostmi, začínají svou cenu na 120 či 150 eurech. Horní cena je více méně neomezena (proč by taky byla, že).
V ceně je obvykle pojištění, všechny poplatky kromě pohonných hmot a rovněž řidič. Jen výjimečně si lze zapůjčit vůz bez řidiče. On ani není důvod o něco takového usilovat. Řidič se v těžkém terénu stává neocenitelným pomocníkem, neboť:
  • umí terénní vůz řídit;
  • umí vůz udržovat v provozuschopném stavu (což je zejména u levnějších, vrakupodobných vozidel neocenitelná vlastnost);
  • vím kam, jak a kudy má jet;
  • pokud neví, domluví se s místními (a může se tedy na rozdíl od vás zeptat na cestu);
  • umí sehnat palivo do vozu i v místech, kde ani u benzínky netuší, kdy naposledy prodávali benzín;
  • dokáže cenu za opravu rozbitého vozu usmlouvat rozhodně lépe než vy;
  • ví, kde je mýtné za průjezd vesnicí nezbytností a kde se jen vesničané snaží obohatit na váš úkor;
  • tuší, kde se dá bez potíží přespat a kde je naopak nocování vzhledem k popudlivým domorodcům nevhodné;
  • dokáže rozřešit a urovnat vaše spory s nerudnými vesničany;
  • ohlídá auto i vaše věci v čase, který věnujete plesání nad zvířenou, květenou či jinými pamětihodnostmi;
  • ohlídá auto v noci (obvykle v něm spí);
  • nese odpovědnost za to, že vrátíte vůz zpět majiteli (půjčovně);
  • spíte-li v kempu, může se s autem na noc někam „uklidit“, takže ušetříte za parkovné (je-li vyžadováno);
  • a tak dále a tak podobně.
Nezastírám, že přítomnost řidiče má i své stinné stránky, neboť:
  • odmítá cestovat tak zuřivě, soustavně a vytrvale jako vy;
  • odmítá projet některá obzvláště obtížná či podezřelá místa, za nimiž se nacházejí ty nejúžasnější scenérie a přirodovědné zajímavosti;
  • vyžaduje alespoň jedno jídlo denně a je nerudný, když ho nedostane;
  • stále zastavuje a hovoří dlouze a květnatě s mnoha kolemjdoucími o věcech, které vás nezajímají;
  • chlubí se všude vazahou (tedy vámi), takže si připadáte jako exponát v zoologické zahradě;
  • zásadně nerozumí, kam chcete jet, kdy tam chcete jet a proč;
  • i průměrnou cestu hodnotí jako extrémně špatnou a stále žádá různé příplatky a doplatky.
Další doporučené texty k tématu dopravy vypůjčeným autem:
článek o národě Vezo

taxík

Slovem taxík je v tomto případě míněno opravdu městské taxi, které ovšem v některých případech lze využít i k dopravě dost daleko za město. Podobně jako jakékoli jiné vozy na Madagaskaru jsou i městské taxíky stařečkové pamatující doby před vaším narozením a proto jsou také obvykle v mizerném technickém stavu. Specialitou taxikářů je jízda k benzínce. Jakmile nastoupíte do taxíku, máte zároveň asi 80% naději, že jste si zajistili prohlídku místní benzínové pumpy. Taxíkáři tu mají prazvláštní zvyk jezdit neustále s téměř prázdnou nádrží a tankují, jen když narazí na peníze (tedy klienta). Někdy se stává, že si taxikář vyžádá část vašeho poplatku předem, aby měl u pumpy čím zaplatit. Nádrž na benzín často tvoří pet láhev umístěná pod palubní deskou. Do ní taxikář u benzínové pumpy natankuje obvykle litr benzínu, ale někdy se rozšoupne a dá si „plnou“. Z láhve pak vede hadička kamsi do motoru.
Ale snad raději několik praktických rad. Nepočítejte s tím, že v malgašském taxíku uvidíte taxametr (často tam neuvidíte ani některé součásti, o nichž si normální člověk myslí, že jsou nezbytné k provozu motorového vozidla). Ceny jsou velmi různé a dost závisí na schopnosti smlouvat. Velice důležité ale je, abyste si cenu dohodli předem, než se s vámi auto rozjede. Jinak budete na konci cesty nemile překvapeni. Tarify jsou velmi rozmanité. V malých městech a ve větších městech na krátké vzdálenosti se pohybují v řádu 0,5–2 eura. V Antananarivu je ovšem třeba počítat s tím, že při cestě z jednoho konce města na druhý zaplatíte i 5 nebo 7 euro. Taková cena ale není zas až tolik nadsazená, vždyť se může jednat i o hodinovou jízdu. Jistý rozdíl v ceně se odvíjí i od kvality vozu. Jste-li nuceni šetřit, počkejte si na maličké, hodně otlučené a mocně čadící autíčko. Nejen, že se s nejvyšší pravděpodobností svezete levněji, ale ještě něco zajímavého zažijete. V některých městech (např. v Tamatave) je nepsaným zákonem stanovena jednotná taxa za svezení taxíkem po městě (ať už jedete jen kousek nebo na druhý konec města). Nemá-li cizinec v takovém městě dobré známé, těžko se ovšem o jednotné sazbě dozví. Taxikáři mu to rozhodně neřeknou - proč by se připravovali o možnost vazahu řádně odrbat.
Zvláštní kapitolou jsou letištní taxíky v Ivato (antananarivském letišti). Mají speciální taxy a nepodařilo se mi nikdy zjistit, zda jsou opravdu dány nějakým nařízením, nebo si je taxíkáři sami vymysleli. Cesta z letiště do centra Antananariva stojí okolo 10 eur (cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny při středně hustém provozu). Stačí však odejít pěšky z areálu letiště a můžete si chytit normální městské taxi, s nímž se svezete za cenu tříčtvrteční nebo i poloviční. Opustit letiště pěšky je i není problém. S ohledem na velikost (či spíše malost) antananarivského aeroportu stačí popojít 300 metrů a postavit se k silnici. Musíte ovšem překonat masu nosičů, veksláků, taxikářů a jejich nadhaněčů a to už (alespoň při první cestě na Madagaskar) zvládnou jen nemnozí. Nedoporučuji také odcházet z letiště pěšky, přiletíte-li hodně pozdě v noci. Octnete se v neosvětlených ulicích antananarivského předměstí, kde v ten čas navíc nejezdí skoro žádné taxíky.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že taxislužba je přítomna v těchto městech: Antananarivo, Antsirabe, Fianarantsoa, Mahajanga, Toliara, Antsiranana (Diego Suarez), Morondava, Maroantsetra, Toamasina, Fort Dauphin (Toalanaro), Sambava, ostrůvek Nosy Be. Z tohoto výčtu je patrné v jak velkých městech se asi lze ještě nadít přepravy pomocí taxíku.
V některých konkrétních případech lze s výhodou použít taxi pro dopravu do přírody nebo dokonce do nějaké rezervace či národního parku. Třeba z Antsiranany do Montagne d’Ambre nebo z Morondavy do lesní stanice Kirindy (nezaměňovat s národním parkem Kirindy Mitea). Vyjde to mnohem levněji než půjčení auta a je to mnohem operativnější než taxi-brousse.

vlak

Na Madagaskaru existují jen 4 železniční tratě. Všechny Nemusí být v provozu (jsou v takovém stavu, že se slova „v provozu“ zdráhám použít). Je dobré se předem zeptat, zda se na příslušné trati cestující momentálně přepravují. Vlak jezdí z Antananariva do Toamasiny a do Antsirabe, z Moramanga na sever do Ambatondrazaky a pak z Fianarantsoy do Manakary. Je třeba se připravit na to, že vlaky mívají obrovité zpoždění a že cesta ubýhá jen velmi velmi zvolna (když se porouchá lokomotiva, prostě se čeká, než si strojvůdce dojde pro jinou). Možná právě proto je dobré vlak někdy zkusit – jede pěknou krajinou a lze si z něj cestu pěkně vychutnat (včetně turistických výšlapů do okolí). Jízda má také svou historickou hodnotu srovnatelnou s výletem do technického muzea.

taxi-brousse čili taxík z buše

Taxi-brousse je nejrozšířenější dálková hromadná přeprava na Madagaskaru. Je opravdu těžké v krátkosti ji charakterizovat a popsat. Jako taxi-brousse může posloužit cokoli – autobus, nákladní auto, dodávka, osobní auto, pick-up, starý vojenský tahač… prostě cokoli (snad s výjimkou bagru), co ještě jezdí a do čeho lze umístit lidi. Kromě pasažérů ovšem v taxi-brousse jezdí také drůbež, ryby, nábytek, cement, kozy, nemluvňata, rýže, stavební materiál, odpadky, zásoby pro vesnický krámek, šamani, matrace, krásné dívky… Jízda v taxi-brousse je vždy pomalá, zdlouhavá, zajímavá, dobrodružná, vyčerpávající a podivuhodná; seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi a přiučíte se mnohé o konstrukci a fungování automobilů jakož i o zvycích a způsobech Malgašů.
Taxi-brousse jsou provozovány mnoha soukromými společnostmi, ale ceny jsou dány státem a pro dopravce jsou závazné. Proto jsou také velmi příznivé. Několik příkladů pro představu:
  • Antananarivo – Morondava 9 euro
  • Antananarivo – Ambositra 3,5 eura
  • Antananarivo – Ambalavao 6 euro
  • Antananarivo – Ihosy 7 euro
  • Antananarivo – Toliara 10,5 euro
  • Antananarivo – Mahajanga 9 euro
  • Katsepy – Soalala 6 euro
Ve větších městech jsou taxi-brousse soustředěny na jakási „autobusová nádraží“, kde mají jednotlivé společnosti své stánky a kde lze také vyčkat odjezdu a dát si při tom něco na zub. To je velmi důležité, neboť taxi-brousse se neřídí žádným jízdním řádem. Vyjíždějí, až když je auto naplněno pasažéry. Může se proto stát, že si počkáte i několik hodin nebo třeba do druhého dne. Jistý systém v tom ale přece jen je. Bývá obvyklé, že do určité destinace se vyjíždí třeba odpoledne, do jiné ráno ap. Na to se lze celkem spolehnout.
Lze se spolehnout i na to, že cesta nebude zrovna pohodlná. V osobním autě bývá kromě řidiče tak 8 cestujících, v dodávce průměrně 15, na korbě náklaďáku naloženého zbožím zhruba 40 ap. Platí důležité pravidlo – auto nikdy není plné. I do nejnatřískanějšího prostoru se vždycky ještě někdo vejde. Zažil jsem jízdu na korbě osobního pick-upu, při níž jsme vyjížděli v počtu 14 osob. Na korbičce bylo tak plno, že jsem visel na půl těla přes sajtnu a obě ruce mi málem nestačili na to, abych se udržel „v sedle“. Na začátku oné cesty by mě ani ve snu nenapadlo, že cestou postupně přistoupí ještě 4 lidé.
Jak už asi tušíte, taxi-brousse nemá na trase žádné stanice. To je velmi výhodné. Stačí se postavit kdekoli u cesty a ve správný čas mávnout. Důraz je zde kladen na onen správný čas. Zastaví vám totiž každý taxi-brousse a ve snaze „ulovit“ dalšího pasažéra vám třeba řeknou, že jedou vaším směrem, ale jen tam a tam, kde budete muset přestoupit. Zatají vám ovšem, že přestup znamená také přenocování do druhého dne, kdy jede nejbližší spoj. A zatají vám rovněž, že jen pár minut za nimi jede auto, které vás pohodlně doveze až do místa, kam se chcete dostat.
Cestování taxi-brousse trvá i na kratší vzdálenosti obvykle velmi dlouho. Např.:
  • Mahajanga – Antananarivo 8–10 hodin (550 km)
  • Antananarivo – Morondava 16–18 hodin (670 km)
  • Antananarivo – Toliara 22–24 hodin (950 km)
  • Soalala – Katsepy 14–16 hodin (250 km)
  • Soalala – Vilanandro (Namoroka) 3–24 hodin (55 km) – 3 hodiny na motorce, 12 hodin na sarety, 24 hodin náklaďákem (při jiné jízdě náklaďákem byl vůz ještě po třech dnech stále na cestě, nutno ovšem říci, že pasažeři jej již opustili).
Dlouhá cesta vyžaduje samozřejmě i zastávky. Jsou několikerého typu. Určitý počet pauz si vyžádá sám automobil, který potřebuje tu dolít vodu do chladiče, tu vyměnit kolo, tu svařit prasklou poloosu, tu zase vrátit korbu i s cestujícími na její původní místo. Další zastávky si vynutí armáda a policie, které mají cestou početná kulometná hnízda (obzvláště na některých trasách). Jejich obyvatele je třeba nějak zaměstnat a živit a tak kontrolují projíždějící vozidla. Systém je už léta zaběhlý – stačí mezi doklady o vozidle diskrétně vložit nějakou bankovku a jede se dál. Další zastávky si vyžádá náklad na vozidle – přesněji jeho neživá část. Před deštěm je potřeba jej zakrýt plachtou; když spadne, je zase nutné ho vrátit na původní místo. A konečně poslední typ zastávek určují sami pasažéři a řidič nebo jeho pomocník. Staví se, protože někdo vystupuje nebo nastupuje, protože se jdou všichni najíst do hospody, protože se jdou všichni vyspat ap. Cizinec obvykle zprvu moc netuší, jaký má zastávka účel a jak dlouho potrvá a je proto dobré se držet poblíž. Běloch má ale tu výhodu, že je v taxi-brousse bílou vránou a tak si všichni hned všimnou, když chybí a je dost nepravděpodobné, že by mu dopravní prostředek ujel.
Svět taxi-brousse je úžasný a každá jízda je neopakovatelná. Vždy se přihodí něco zajímavého, čím budete udivovat své známé doma. Dopravní prostředek je také vždy jiný. Jiní jsou i vaši spolucestující, s nimiž se během jízdy dobře seznámíte. Obtížné situace lidi zbližují. To platí i o přepravě pomocí taxi-brousse. Je opravdu těžké neseznámit se s někým, s kým:
  • v noci čekáte na výměnu duše v pneumatice a čas trávíte zaháněním komárů pomocí ohně z trávy a palmových listů;
  • společně povečeříte v hospůdce a vzápětí tlačíte dodávku rozbahněnou řekou;
  • přespíte na korbě náklaďáku a ráno si společně na ohni uvaříte kraby;
  • se snažíte přesvědčit nějakou babičku v maličké vesničce, aby vás nechala na tři hodinky schrupnout ve své chýšce;
  • se vykoupete u přívozu v řece a pak u kávy s třtinovým cukrem sledujete při západu slunce morengy (tradiční sakalavský zápas).
Ještě jedna rada na závěr: V taxi-brousse si vždycky co nejdříve zaberte ta nejlepší možná místa. Závisí na tom nejen vaše pohodlí ale často i zdraví.

Další doporučené texty k tématu dopravy taxi-brousse:
článek o cestě do národního parku Baie de Baly

loď

Vzhledem k tomu, že Madagaskar je ostrov, lodní doprava je tu poměrně běžná a rozšířená. Je vlastně s podivem, že cizinci ji využívají jen velmi omezeně. Je ovšem třeba si lodní dopravu hned rozdělit na několik více méně nesouvisejících kategorií.
První takovou kategorií jsou PŘÍVOZY. Protože na mnoha místech není přes řeku most (buď nikdy nebyl nebo už zase není), obstarávají plynulost dopravy nejrozmanitější plavidla, která snad nejlépe vystihuje označení ponton – prostě plovoucí plocha, na níž se dá najet s autem a vejdou se tam i nějací lidé. Přívozy většinou fungují dobře, i když je třeba se někdy připravit na dlouhé čekání. Ceny jsou velmi decentní – 0,05–1 euro za osobu. Na některých místech nebo v některých situacích se lidé přepravují odděleně od aut na rozmanitých pirogách, pramičkách a plachetničkách. Někde jsou přívozy opatřeny motorem, ale obvykle dva, tři chlapíci suverénně odbidlují i plošinu s plně naloženým kamionem (nebo ji odtahnou k druhému břehu na laně).
Na některých řekách bývá zřízen provizorní (provizoriem se ovšem často míní i desetiletí trvající stav) pontonový most. Pozor na to, že v případě nepříznivého počasí (záplav, cyklonů) bývá most z bezpečnostních důvodů rozpojen a přejezd řeky je dočasně nemožný.
Jinou kategorií přepravy jsou přímořské PIROGY. Je to asi vůbec ten nejkrásnější, nejpohodlnější a nejromantičtější typ místní dopravy. Sedíte nebo ležíte na úzké lodičce vydlabané z jediného kmene, posloucháte jak šplouchají vlnky kolem plováku a sledujete třepotající se plachtu nebo kolem poletující ptactvo. Vůkol vás je ticho, i když piroga sviští po hladině slušnou rychlostí. Pokud v ám ovšem vítr nepřeje a plachtu nelze použít nezbývá než pádlovat. Pirogy patří většinou rybářům s přímořských vesniček a ti jsou zvyklý na nich ujet desítky i stovky kilometrů (je-li příznivý vítr, dostanete se za jediný den třeba až do východní Afriky). Cena je individuální a záleží jen na tom, co si s kterým rybářem domluvíte (musíte ale umět malgašsky, rybáři většinou jinou řeč neznají). Velké nebezpečí na moři je slunce. Je třeba se pečlivě chránit před spálením. Je také dobré se řídit pokyny rybářů (ať již u moře nebo na moři). Když řeknou, že se někde nedá koupat, rozhodně se tam nekoupejte, i kdyby to vypadalo sebelákavěji. Oni obvykle dobře vědí, kde mají svá loviště třeba žraloci. A že svůj zákaz koupání nezdůvodní právě žraloky, ještě nic neznamená. Může to být třeba tak, že je fady (tabu) o žralocích mluvit.
Dovolím si na tomto místě malou odbočku: Je všeobecně užitečné řídit se pokyny a radami místních obyvatel. Přesvědčil jsem se mnohokrát o tom, že i když nějaké nařízení zprvu vypadá úplně nesmyslně, časem se skoro vždycky ukáže, že mělo své důležité opodstatnění. Nezapomínejte, že zejména při pobytu v odlehlejších částech Madagaskaru se ocitáte v prostředí, o němž nemáte nejmenší tušení, jak funguje.
Kromě námořních existují i říční pirogy. Svou stavbou se od těch mořských nijak neliší, prostě se jen užívají na řekách. Mnohem méně se na nich uplatňuje plachta a mnohem více pádlo. V některých končinách Madagaskaru je doprava po řece tou nejrozšířenější a jsou místa, kam se mnohem snáze dostanete po vodě, než po suchu (např. okolí Maroantsetry, Antsohihy a mnohá další). Ceny a podmínky najmutí říční pirogy jsou podobné, jako u pirog mořských, s výjimkou dolního toku řeky Tsiribihiny, kde se rozmohla říční doprava pro turisty. V Miandrivazo si najmete loďku a sjíždíte řeku až do Belo-Sur-Tsiribihina. Obvykle to pak bývá spojeno ještě s pozemní dopravou do Morondavy nebo s návštěvou národního parku Bemaraha. Celý podnik je však dnes už dost komercionalizovaný a předražený.
Při mořských březích existuje i cosi, co by bylo možné nazvat lodní autobusová doprava. Na větší vzdálenosti tu pravidelně ale spíš nepravidelně jezdí malé LODĚ, které přepravují rozmanitý náklad (rýží, hřebíček, vanilku, fazole, slepice, naftu, postele, kola atd.) a také lidi. Jsou pomalé, ale celkem pohodlné, a přeprava stojí zhruba tolik co taxi-brousse na stejnou vzdálenost (jen to trochu méně drncá). Pro cizince však může být někdy dost těžké takovou loď najít a zjistit čas jejího odjezdu.

Další doporučené texty k tématu dopravy lodí:
článek o cestě do národního parku Baie de Baly

volský potah (malg. sarety)

Tento způsob přepravy se bude možná na první pohled zdát pomalý, zastaralý, neefektivní a náročný. Nemusí tomu však být vždy. Nechci zrovna radit, abyste na kárce tažené voly projely Madagaskar od severu na jih, ale v lokálním měřítku může jít o přibližovadlo velmi, velmi užitečné. Zažil jsem například cestu dlouhou zhruba 55 km, kterou jsem nejprve putoval jedním směrem a o pár dnů později zpět. Pro cestu tam jsem použil vysloužilý vojenský náklaďák, který přepravoval i spoustu dalších lidí, zvířat a věcí. Jízda – dá-li se to tak vůbec nazvat – trvala 24 hodin. Zpáteční cesta na kárce tažené voly zabrala „pouhých“ 12 hodin a byla mnohem pohodlnější.
Výhodou sarety je to, že se používají téměř vždy v končinách od civilizace velmi odlehlých a tudíž málo „postižených“ penězi. Proto je jízda na volech obvykle extrémně levná (2–4 eura za 24 hodin pronájmu potahu). Jak jsem uvedl před chvílí, i extrémní pomalost takové přepravy (cca 4–5 km za hodinu) je relativní – v opravdu těžkém terénu jsou nohy rychlejší než kola.
Najmete-li si sarety, dbejte několika užitečných zásad:
  • měli byste vybrat statné, čilé, poslušné a odpočaté voly (což je pro našince opravdu těžký úkol);
  • měli byste vybrat statného, čilého, energického a odpočatého vozku (což je úkol již poněkud snazší), který to se svými zvířaty umí;
  • vozkovi neraďte, on to s dobytkem umí rozhodně lépe než vy (i když vám to zprvu tak připadat nebude);
  • vyvarujte se cestování v nejteplejších hodinách dne, dlouhou a obtížnou trasu je lepší absolvovat v noci;
  • přimějte vozku, aby vám kárku pěkně navršil slámou (ovšemže rýžovou) – z nepohodlné pryčny, která vám za pár hodin udělá ze zadku řízky, se rázem stane luxusní lehátko, na němž si cestou krásně odpočinete;
  • je-li to možné, raději necestujte za deště a po dešti, jinak budete v rozbahněném terénu do kopce tlačit spolu s voly a z kopce se budete modlit za život svůj i nebohých hovad;
  • nestůjte nikdy přiliš blízko dobytčat – ona musí strpět mnoho hodin různého popichování a popohánění a tak to ráda svým trýznitelům alespoň trošku oplatí;
  • naučte se trochu malgašsky – francouzština je řečí salonních diplomatů a proto tam, kde se jezdí na volech, nikdo francouzsky neumí.

pousse-pousse

Atmosféru dávno zašlých (naštěstí) koloniálních dob oživují v některých městech tzv. pousse-pousse, jedno nebo dvoumístné rikši tažené domorodým běžcem. Z celkem pochopitelných důvodů se s pousse-pousse setkáme jen v městech ležících na rovině nebo alespoň v krajině, která se svým sklonem rovině blíží. Dříve jezdíval pousse-pousse i v Antananarivu, i když kvůli kopcovitému terénu jen jednomístný; později se omezil na nákladní přepravu a dnes již jej z hlavního města vytlačila přebujelá automobilová doprava docela. Setkat se s ním můžete ale např. v Toliaře, Mahajanze, Antsirabe, Tamatave ap. Cena se odvíjí od ujeté vzdálenosti a od vaší schopnosti smlouvat, neměla by rozhodně přesáhnout cenu za jízdu taxíkem na stejnou vzdálenost. Běžné jsou tarify jako 0,5 nebo 1 euro na vzdálenost 0,5–2 km.
Dříve se na Madagaskaru používal ještě jeden dopravní prostředek na „lidský pohon“, totiž nosítka zvaná filanjana. Nesená osoba seděla na něčem, co připomínalo židli (u movitějších křeslo) a nesli ji čtyři další lidé. Filanjana sloužila ovšem k dálkové přepravě a dávní cestovatelé, místní panovníci nebo třeba koloniální úředníci na nich překonávali často i několikasetkilometrové vzdálenosti.

vlastní nohy a nohy nosičů

I tomu nejzapřísáhlejšímu odpůrci pohybu občas nic jiného nezbývá a musí se spolehnout na vlastní nohy. Poslední úsek cesty do některých parků a rezervací je potřeba ujít po svých a nejinak je tomu i při pohybu po těchto územích (třeba v kopcovitém terénu v Marojejy a okolí se nemohou pohyboval ani volci). Krom toho pro milovníky pěší turistiky existuje několik vyhlášených několikadenních treků – od jezera Alaotra na pobřeží Indického oceánu, z Maroantsetry do Antalahy nebo z Maroantsetry do Andapy ap. Méně náročné je chození po kraji náhorní pahorkatiny, tedy v zemích Merinů či Betsileů. Klima je díky vyšší nadmořské výšce příznivější a zejména pro toho, kdo se zajímá o antropologii, etnologii či historii, poskytují tyto kraje nepřeberné množství pozoruhodností.
Ať už se jen potřebujete dostat do nějaké rezervace nebo plánujete delší pochoďák, je vždy dobré pořídit si nějaké malgašské nosiče. V horkém a vlhkém klimatu dokáží pochodovat několik dní s dvacetikilovým batohem jen fyzicky dobře připravení jedinci. V rezervacích jsou za nosiče stanoveny pevné tarify podobně jako za průvodce (nosič je levnější než průvodce), jinde si musíte cenu usmlouvat.

autostop

Autostop na Madagaskaru vlastně neexistuje. Když stojíte u cesty a máváte, zastaví vám nejspíš jen taxi-brousse. A to není žádný autostop, ale normální dálková osobní doprava. Jen výjimečně se lze svézt s nějakým movitějším cizince, který má pronajaté auto (a má v něm místo). Obvykle se to však neodehraje tak, že byste si jej stopli u silnice, ale spíš se s ním domluvíte předem, že vás třeba druhý den sveze, má-li stejnou cestu. Jindy se to může odehrát i tak, že vám svezení nabídne malgašský řidič tohoto cizince. Jemu ovšem musíte zaplatit a to ještě tak, aby cizinec o ničem nevěděl.

autobus

Přiznám se, že slovo autobus jsem tu zvolil z nedostatku přesnějšího jednoduchého označení pro osobní hromadnou dopravu ve městech. Kupříkladu v Antananarivu jezdí jakýsi ekvivalent městské hromadné dopravy. Jsou to malé mikrobusky, které mají svá čísla (linky) a dokonce autobusové zastávky. Ty je ovšem většinou těžké najít. Plechovou ceduli už dávno někdo ukradl a ten hlouček čekajících, co tam postává, tam může postávat za zcela jiným účelem. Stejně jako taxi-brousse i městskou hromadnou dopravu provozují soukromí dopravci. To má velkou výhodu, neboť řidič a jeho pomocník (v tomto případě se asi hodí označení průvodčí) mají zájem svézt co nejvíc pasažérů. Proto zastaví kdekoli, kde na ně mávnete, nebo kde jim řeknete. Někdy je ovšem obtížné zjistit, kam vlastně autobus jede. Psané jízdní řády neexistují a průvodčímu není rozumět – stálým vyvoláváním a pokřikováním po kolemjdoucích je jeho hlas natolik pozměněn, že byste mu nerozuměli, ani kdyby mluvil česky.
V centru Antananariva (v Analakely) jsou jakási autobusová nádraží, odkud většina linek vyjíždí. Tam lze s výhodou jakoukoli cestu na periferii začít. Při návratu je nejjednodušší vlézt do kteréhokoli autobusku – drtivá většina jich stejně jede do centra.
Ceny jsou opravdu lidové. Za jízdu přes celé město zaplatíte tak 0,05-0,3 eura. Zejména v Antananarivu, kde jen těžko usmlouváte s taxikářem alespoň trochu přijatelnou cenu, je to dobrý způsob, jak ušetřit.

Pavel Hošek

 


zpět na
domovskou stránku
expedice LEMURIA