| |
Doprava na Madagaskaru |
|
Lemuria Travel Zpět na obsah |
Odstavečky o
dopravě na
Madagaskaru budou rozhodně nejobsáhlejší částí tohoto malého
rychloprůvodce, neboť
přesun toť poutníkův každodenní chléb. letadlo | auto | taxík | vlak | taxi-brousse | loď | volský potah | pousse-pousse | vlastní nohy a nohy nosičů | autostop | autobus LetadloSíť vnitrostátních linek na Madagaskaru je velmi hustá a služby společnosti Air Madagascar jsou na špičkové světové úrovni. Na hlavních trasách se létá každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát denně. Méně frekventované spoje létají dvakrát nebo třikrát týdně a ty nejskromnější jednou týdně.Do některých končin ostrova se ani jinak než letecky dostat nedá – zvláště v období dešťů. Na některých úsecích je letecký způsob dopravy třeba doporučit také z časových důvodů – několikadenní fyzicky i psychicky náročný transport se smrskne do pár nudných ale vcelku příjemných hodin letu a čekání na letišti. Air Madagascar má v mnoha městech své kanceláře nebo alespoň zástupce. Pracovníci Air Madagaskaru jsou až na výjimky schopni komunikovat v angličtině. Je dobré letenky koupit nebo zabukovat pár dnů předem, protože některé lety mohou být vyprodány. Nepříjemný je pouze 15 nebo 20 kilogramový limit na zavazadla, který bývá (zejména u malých letadel) dosti přísně hlídán a za nadváhu je třeba zaplatit. Ceny vnitrostátních letenek se pohybují v desítkách až stovkách euro podle vzdálenosti. Velký rozdíl v ceně na stejné lince může být dán třeba i tím, zda cestujete o víkendu či ve všední den ap. Je vždy dobré se předem podrobně informovat. Na linkách létají 3 typy strojů – Boeing 737-300, ATR-42 a Twin Otter. Kromě společnosti Air Madagascar existuje na ostrově několik malých leteckých společností či spíše jednotlivců-soukromníků, které půjčují letadla a rogala a pořádají různé okružní a vyhlídkové lety ap. Kupříkladu vyhlídkový let rogalem nad Morondavou pořídíte cca za 20–25 euro na hodinu Půjčené autoJakmile opustíme kapitolu letadlo, dostáváme se již bezpečně na madagaskarskou půdu se všemi jejími zvláštnostmi a podivuhodnostmi. Definitivně za sebou necháme známý svět civilizované přepravy a vydáme se kodrcavě do terénu.Byť se automobil může zdát jako prostředek veskrze moderní, nezapomínejte, že také hodně záleží na povrchu, po němž se pohybuje. Madagaskar vlastní nepříliš hustou síť cest, z nichž jen nepatrné procento má zpevněný povrch. Asfalt najdete jen na několika národních tepnách – třeba mezi Antananarivem a Toamasinou (Tamatave) nebo mezi Antananarivem a Toliarou či Antananarivem a Mahajangou. Pár desítek kilometrů asfaltu je v okolí Fort Dauphinu (Toalagnara), Morondavy, Antsiranany (Diego Suarez), Sambavy a několika málo dalších větších měst. Docela slušnou sítí asfaltových cest jsou protkány ostrůvky Nosy Be a Nosy Boraha (Ste. Marie). Zbylé cesty jsou kamenité, písčité, prašné, blátivé, bažinnaté, zarostlé vegetací, s vodou stojatou i tekoucí, s dobytkem, drůbeží, lidmi či živočichůprosté – jak kde a jak kdy. Obecně horší jsou vlhké tropy na severu a východě ostrova, ale doba dešťů zneprůjezdní i mnohé úseky na západě a jihu. Ostatně skalní podloží vodou sice nerozbředne, ale zkuste ujet po skále 100 kilometrů – zůstanete sice relativně čistí, ale některé partie organizmu přesto budou citelně protestovat. Sušší západ ostrova je také řidčeji obydlen, důsledkem čehož se tu cesty méně udržují. Na stavu cest přímo zívisí volba vozu. Vždy je potřeba si dobře rozplánovat, kam pojedete, popřípadě se poradit s místními. Mapy nejsou moc spolehlivé, protože kvalita silnic se může měnit ze dne na den. Podle předem zvoleného cíle pak lze vybrat vůz normální nebo terénní. Volba druhého bývá obvyklejší, žel podstatně dražší varianta. Průměrná cena za vůz na den se pohybuje okolo 100 euro. Lze získat slušné terénní auto i za 50 euro, ale už musíte mít trochu štěstí nebo se vyznat. Luxusnější půjčovny, které nabízejí nová, plně vybavená auta s klimatizací a dalšími vymoženostmi, začínají svou cenu na 120 či 150 eurech. Horní cena je více méně neomezena (proč by taky byla, že). V ceně je obvykle pojištění, všechny poplatky kromě pohonných hmot a rovněž řidič. Jen výjimečně si lze zapůjčit vůz bez řidiče. On ani není důvod o něco takového usilovat. Řidič se v těžkém terénu stává neocenitelným pomocníkem, neboť:
článek o národě Vezo taxíkSlovem taxík je v tomto případě míněno opravdu městské taxi, které ovšem v některých případech lze využít i k dopravě dost daleko za město. Podobně jako jakékoli jiné vozy na Madagaskaru jsou i městské taxíky stařečkové pamatující doby před vaším narozením a proto jsou také obvykle v mizerném technickém stavu. Specialitou taxikářů je jízda k benzínce. Jakmile nastoupíte do taxíku, máte zároveň asi 80% naději, že jste si zajistili prohlídku místní benzínové pumpy. Taxíkáři tu mají prazvláštní zvyk jezdit neustále s téměř prázdnou nádrží a tankují, jen když narazí na peníze (tedy klienta). Někdy se stává, že si taxikář vyžádá část vašeho poplatku předem, aby měl u pumpy čím zaplatit. Nádrž na benzín často tvoří pet láhev umístěná pod palubní deskou. Do ní taxikář u benzínové pumpy natankuje obvykle litr benzínu, ale někdy se rozšoupne a dá si „plnou“. Z láhve pak vede hadička kamsi do motoru.Ale snad raději několik praktických rad. Nepočítejte s tím, že v malgašském taxíku uvidíte taxametr (často tam neuvidíte ani některé součásti, o nichž si normální člověk myslí, že jsou nezbytné k provozu motorového vozidla). Ceny jsou velmi různé a dost závisí na schopnosti smlouvat. Velice důležité ale je, abyste si cenu dohodli předem, než se s vámi auto rozjede. Jinak budete na konci cesty nemile překvapeni. Tarify jsou velmi rozmanité. V malých městech a ve větších městech na krátké vzdálenosti se pohybují v řádu 0,5–2 eura. V Antananarivu je ovšem třeba počítat s tím, že při cestě z jednoho konce města na druhý zaplatíte i 5 nebo 7 euro. Taková cena ale není zas až tolik nadsazená, vždyť se může jednat i o hodinovou jízdu. Jistý rozdíl v ceně se odvíjí i od kvality vozu. Jste-li nuceni šetřit, počkejte si na maličké, hodně otlučené a mocně čadící autíčko. Nejen, že se s nejvyšší pravděpodobností svezete levněji, ale ještě něco zajímavého zažijete. V některých městech (např. v Tamatave) je nepsaným zákonem stanovena jednotná taxa za svezení taxíkem po městě (ať už jedete jen kousek nebo na druhý konec města). Nemá-li cizinec v takovém městě dobré známé, těžko se ovšem o jednotné sazbě dozví. Taxikáři mu to rozhodně neřeknou - proč by se připravovali o možnost vazahu řádně odrbat. Zvláštní kapitolou jsou letištní taxíky v Ivato (antananarivském letišti). Mají speciální taxy a nepodařilo se mi nikdy zjistit, zda jsou opravdu dány nějakým nařízením, nebo si je taxíkáři sami vymysleli. Cesta z letiště do centra Antananariva stojí okolo 10 eur (cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny při středně hustém provozu). Stačí však odejít pěšky z areálu letiště a můžete si chytit normální městské taxi, s nímž se svezete za cenu tříčtvrteční nebo i poloviční. Opustit letiště pěšky je i není problém. S ohledem na velikost (či spíše malost) antananarivského aeroportu stačí popojít 300 metrů a postavit se k silnici. Musíte ovšem překonat masu nosičů, veksláků, taxikářů a jejich nadhaněčů a to už (alespoň při první cestě na Madagaskar) zvládnou jen nemnozí. Nedoporučuji také odcházet z letiště pěšky, přiletíte-li hodně pozdě v noci. Octnete se v neosvětlených ulicích antananarivského předměstí, kde v ten čas navíc nejezdí skoro žádné taxíky. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že taxislužba je přítomna v těchto městech: Antananarivo, Antsirabe, Fianarantsoa, Mahajanga, Toliara, Antsiranana (Diego Suarez), Morondava, Maroantsetra, Toamasina, Fort Dauphin (Toalanaro), Sambava, ostrůvek Nosy Be. Z tohoto výčtu je patrné v jak velkých městech se asi lze ještě nadít přepravy pomocí taxíku. V některých konkrétních případech lze s výhodou použít taxi pro dopravu do přírody nebo dokonce do nějaké rezervace či národního parku. Třeba z Antsiranany do Montagne d’Ambre nebo z Morondavy do lesní stanice Kirindy (nezaměňovat s národním parkem Kirindy Mitea). Vyjde to mnohem levněji než půjčení auta a je to mnohem operativnější než taxi-brousse. vlakNa Madagaskaru existují jen 4 železniční tratě. Všechny Nemusí být v provozu (jsou v takovém stavu, že se slova „v provozu“ zdráhám použít). Je dobré se předem zeptat, zda se na příslušné trati cestující momentálně přepravují. Vlak jezdí z Antananariva do Toamasiny a do Antsirabe, z Moramanga na sever do Ambatondrazaky a pak z Fianarantsoy do Manakary. Je třeba se připravit na to, že vlaky mívají obrovité zpoždění a že cesta ubýhá jen velmi velmi zvolna (když se porouchá lokomotiva, prostě se čeká, než si strojvůdce dojde pro jinou). Možná právě proto je dobré vlak někdy zkusit – jede pěknou krajinou a lze si z něj cestu pěkně vychutnat (včetně turistických výšlapů do okolí). Jízda má také svou historickou hodnotu srovnatelnou s výletem do technického muzea.taxi-brousse čili taxík z bušeTaxi-brousse je nejrozšířenější dálková hromadná přeprava na Madagaskaru. Je opravdu těžké v krátkosti ji charakterizovat a popsat. Jako taxi-brousse může posloužit cokoli – autobus, nákladní auto, dodávka, osobní auto, pick-up, starý vojenský tahač… prostě cokoli (snad s výjimkou bagru), co ještě jezdí a do čeho lze umístit lidi. Kromě pasažérů ovšem v taxi-brousse jezdí také drůbež, ryby, nábytek, cement, kozy, nemluvňata, rýže, stavební materiál, odpadky, zásoby pro vesnický krámek, šamani, matrace, krásné dívky… Jízda v taxi-brousse je vždy pomalá, zdlouhavá, zajímavá, dobrodružná, vyčerpávající a podivuhodná; seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi a přiučíte se mnohé o konstrukci a fungování automobilů jakož i o zvycích a způsobech Malgašů.Taxi-brousse jsou provozovány mnoha soukromými společnostmi, ale ceny jsou dány státem a pro dopravce jsou závazné. Proto jsou také velmi příznivé. Několik příkladů pro představu:
Lze se spolehnout i na to, že cesta nebude zrovna pohodlná. V osobním autě bývá kromě řidiče tak 8 cestujících, v dodávce průměrně 15, na korbě náklaďáku naloženého zbožím zhruba 40 ap. Platí důležité pravidlo – auto nikdy není plné. I do nejnatřískanějšího prostoru se vždycky ještě někdo vejde. Zažil jsem jízdu na korbě osobního pick-upu, při níž jsme vyjížděli v počtu 14 osob. Na korbičce bylo tak plno, že jsem visel na půl těla přes sajtnu a obě ruce mi málem nestačili na to, abych se udržel „v sedle“. Na začátku oné cesty by mě ani ve snu nenapadlo, že cestou postupně přistoupí ještě 4 lidé. Jak už asi tušíte, taxi-brousse nemá na trase žádné stanice. To je velmi výhodné. Stačí se postavit kdekoli u cesty a ve správný čas mávnout. Důraz je zde kladen na onen správný čas. Zastaví vám totiž každý taxi-brousse a ve snaze „ulovit“ dalšího pasažéra vám třeba řeknou, že jedou vaším směrem, ale jen tam a tam, kde budete muset přestoupit. Zatají vám ovšem, že přestup znamená také přenocování do druhého dne, kdy jede nejbližší spoj. A zatají vám rovněž, že jen pár minut za nimi jede auto, které vás pohodlně doveze až do místa, kam se chcete dostat. Cestování taxi-brousse trvá i na kratší vzdálenosti obvykle velmi dlouho. Např.:
Svět taxi-brousse je úžasný a každá jízda je neopakovatelná. Vždy se přihodí něco zajímavého, čím budete udivovat své známé doma. Dopravní prostředek je také vždy jiný. Jiní jsou i vaši spolucestující, s nimiž se během jízdy dobře seznámíte. Obtížné situace lidi zbližují. To platí i o přepravě pomocí taxi-brousse. Je opravdu těžké neseznámit se s někým, s kým:
Další doporučené texty k tématu dopravy taxi-brousse: článek o cestě do národního parku Baie de Baly loďVzhledem k tomu, že Madagaskar je ostrov, lodní doprava je tu poměrně běžná a rozšířená. Je vlastně s podivem, že cizinci ji využívají jen velmi omezeně. Je ovšem třeba si lodní dopravu hned rozdělit na několik více méně nesouvisejících kategorií.První takovou kategorií jsou PŘÍVOZY. Protože na mnoha místech není přes řeku most (buď nikdy nebyl nebo už zase není), obstarávají plynulost dopravy nejrozmanitější plavidla, která snad nejlépe vystihuje označení ponton – prostě plovoucí plocha, na níž se dá najet s autem a vejdou se tam i nějací lidé. Přívozy většinou fungují dobře, i když je třeba se někdy připravit na dlouhé čekání. Ceny jsou velmi decentní – 0,05–1 euro za osobu. Na některých místech nebo v některých situacích se lidé přepravují odděleně od aut na rozmanitých pirogách, pramičkách a plachetničkách. Někde jsou přívozy opatřeny motorem, ale obvykle dva, tři chlapíci suverénně odbidlují i plošinu s plně naloženým kamionem (nebo ji odtahnou k druhému břehu na laně). Na některých řekách bývá zřízen provizorní (provizoriem se ovšem často míní i desetiletí trvající stav) pontonový most. Pozor na to, že v případě nepříznivého počasí (záplav, cyklonů) bývá most z bezpečnostních důvodů rozpojen a přejezd řeky je dočasně nemožný. Jinou kategorií přepravy jsou přímořské PIROGY. Je to asi vůbec ten nejkrásnější, nejpohodlnější a nejromantičtější typ místní dopravy. Sedíte nebo ležíte na úzké lodičce vydlabané z jediného kmene, posloucháte jak šplouchají vlnky kolem plováku a sledujete třepotající se plachtu nebo kolem poletující ptactvo. Vůkol vás je ticho, i když piroga sviští po hladině slušnou rychlostí. Pokud v ám ovšem vítr nepřeje a plachtu nelze použít nezbývá než pádlovat. Pirogy patří většinou rybářům s přímořských vesniček a ti jsou zvyklý na nich ujet desítky i stovky kilometrů (je-li příznivý vítr, dostanete se za jediný den třeba až do východní Afriky). Cena je individuální a záleží jen na tom, co si s kterým rybářem domluvíte (musíte ale umět malgašsky, rybáři většinou jinou řeč neznají). Velké nebezpečí na moři je slunce. Je třeba se pečlivě chránit před spálením. Je také dobré se řídit pokyny rybářů (ať již u moře nebo na moři). Když řeknou, že se někde nedá koupat, rozhodně se tam nekoupejte, i kdyby to vypadalo sebelákavěji. Oni obvykle dobře vědí, kde mají svá loviště třeba žraloci. A že svůj zákaz koupání nezdůvodní právě žraloky, ještě nic neznamená. Může to být třeba tak, že je fady (tabu) o žralocích mluvit. Dovolím si na tomto místě malou odbočku: Je všeobecně užitečné řídit se pokyny a radami místních obyvatel. Přesvědčil jsem se mnohokrát o tom, že i když nějaké nařízení zprvu vypadá úplně nesmyslně, časem se skoro vždycky ukáže, že mělo své důležité opodstatnění. Nezapomínejte, že zejména při pobytu v odlehlejších částech Madagaskaru se ocitáte v prostředí, o němž nemáte nejmenší tušení, jak funguje. Kromě námořních existují i říční pirogy. Svou stavbou se od těch mořských nijak neliší, prostě se jen užívají na řekách. Mnohem méně se na nich uplatňuje plachta a mnohem více pádlo. V některých končinách Madagaskaru je doprava po řece tou nejrozšířenější a jsou místa, kam se mnohem snáze dostanete po vodě, než po suchu (např. okolí Maroantsetry, Antsohihy a mnohá další). Ceny a podmínky najmutí říční pirogy jsou podobné, jako u pirog mořských, s výjimkou dolního toku řeky Tsiribihiny, kde se rozmohla říční doprava pro turisty. V Miandrivazo si najmete loďku a sjíždíte řeku až do Belo-Sur-Tsiribihina. Obvykle to pak bývá spojeno ještě s pozemní dopravou do Morondavy nebo s návštěvou národního parku Bemaraha. Celý podnik je však dnes už dost komercionalizovaný a předražený. Při mořských březích existuje i cosi, co by bylo možné nazvat lodní autobusová doprava. Na větší vzdálenosti tu pravidelně ale spíš nepravidelně jezdí malé LODĚ, které přepravují rozmanitý náklad (rýží, hřebíček, vanilku, fazole, slepice, naftu, postele, kola atd.) a také lidi. Jsou pomalé, ale celkem pohodlné, a přeprava stojí zhruba tolik co taxi-brousse na stejnou vzdálenost (jen to trochu méně drncá). Pro cizince však může být někdy dost těžké takovou loď najít a zjistit čas jejího odjezdu. Další doporučené texty k tématu dopravy lodí: článek o cestě do národního parku Baie de Baly volský potah (malg. sarety)Tento způsob přepravy se bude možná na první pohled zdát pomalý, zastaralý, neefektivní a náročný. Nemusí tomu však být vždy. Nechci zrovna radit, abyste na kárce tažené voly projely Madagaskar od severu na jih, ale v lokálním měřítku může jít o přibližovadlo velmi, velmi užitečné. Zažil jsem například cestu dlouhou zhruba 55 km, kterou jsem nejprve putoval jedním směrem a o pár dnů později zpět. Pro cestu tam jsem použil vysloužilý vojenský náklaďák, který přepravoval i spoustu dalších lidí, zvířat a věcí. Jízda – dá-li se to tak vůbec nazvat – trvala 24 hodin. Zpáteční cesta na kárce tažené voly zabrala „pouhých“ 12 hodin a byla mnohem pohodlnější.Výhodou sarety je to, že se používají téměř vždy v končinách od civilizace velmi odlehlých a tudíž málo „postižených“ penězi. Proto je jízda na volech obvykle extrémně levná (2–4 eura za 24 hodin pronájmu potahu). Jak jsem uvedl před chvílí, i extrémní pomalost takové přepravy (cca 4–5 km za hodinu) je relativní – v opravdu těžkém terénu jsou nohy rychlejší než kola. Najmete-li si sarety, dbejte několika užitečných zásad:
pousse-pousseAtmosféru dávno zašlých (naštěstí) koloniálních dob oživují v některých městech tzv. pousse-pousse, jedno nebo dvoumístné rikši tažené domorodým běžcem. Z celkem pochopitelných důvodů se s pousse-pousse setkáme jen v městech ležících na rovině nebo alespoň v krajině, která se svým sklonem rovině blíží. Dříve jezdíval pousse-pousse i v Antananarivu, i když kvůli kopcovitému terénu jen jednomístný; později se omezil na nákladní přepravu a dnes již jej z hlavního města vytlačila přebujelá automobilová doprava docela. Setkat se s ním můžete ale např. v Toliaře, Mahajanze, Antsirabe, Tamatave ap. Cena se odvíjí od ujeté vzdálenosti a od vaší schopnosti smlouvat, neměla by rozhodně přesáhnout cenu za jízdu taxíkem na stejnou vzdálenost. Běžné jsou tarify jako 0,5 nebo 1 euro na vzdálenost 0,5–2 km.Dříve se na Madagaskaru používal ještě jeden dopravní prostředek na „lidský pohon“, totiž nosítka zvaná filanjana. Nesená osoba seděla na něčem, co připomínalo židli (u movitějších křeslo) a nesli ji čtyři další lidé. Filanjana sloužila ovšem k dálkové přepravě a dávní cestovatelé, místní panovníci nebo třeba koloniální úředníci na nich překonávali často i několikasetkilometrové vzdálenosti. vlastní nohy a nohy nosičůI tomu nejzapřísáhlejšímu odpůrci pohybu občas nic jiného nezbývá a musí se spolehnout na vlastní nohy. Poslední úsek cesty do některých parků a rezervací je potřeba ujít po svých a nejinak je tomu i při pohybu po těchto územích (třeba v kopcovitém terénu v Marojejy a okolí se nemohou pohyboval ani volci). Krom toho pro milovníky pěší turistiky existuje několik vyhlášených několikadenních treků – od jezera Alaotra na pobřeží Indického oceánu, z Maroantsetry do Antalahy nebo z Maroantsetry do Andapy ap. Méně náročné je chození po kraji náhorní pahorkatiny, tedy v zemích Merinů či Betsileů. Klima je díky vyšší nadmořské výšce příznivější a zejména pro toho, kdo se zajímá o antropologii, etnologii či historii, poskytují tyto kraje nepřeberné množství pozoruhodností.Ať už se jen potřebujete dostat do nějaké rezervace nebo plánujete delší pochoďák, je vždy dobré pořídit si nějaké malgašské nosiče. V horkém a vlhkém klimatu dokáží pochodovat několik dní s dvacetikilovým batohem jen fyzicky dobře připravení jedinci. V rezervacích jsou za nosiče stanoveny pevné tarify podobně jako za průvodce (nosič je levnější než průvodce), jinde si musíte cenu usmlouvat. autostopAutostop na Madagaskaru vlastně neexistuje. Když stojíte u cesty a máváte, zastaví vám nejspíš jen taxi-brousse. A to není žádný autostop, ale normální dálková osobní doprava. Jen výjimečně se lze svézt s nějakým movitějším cizince, který má pronajaté auto (a má v něm místo). Obvykle se to však neodehraje tak, že byste si jej stopli u silnice, ale spíš se s ním domluvíte předem, že vás třeba druhý den sveze, má-li stejnou cestu. Jindy se to může odehrát i tak, že vám svezení nabídne malgašský řidič tohoto cizince. Jemu ovšem musíte zaplatit a to ještě tak, aby cizinec o ničem nevěděl.autobusPřiznám se, že slovo autobus jsem tu zvolil z nedostatku přesnějšího jednoduchého označení pro osobní hromadnou dopravu ve městech. Kupříkladu v Antananarivu jezdí jakýsi ekvivalent městské hromadné dopravy. Jsou to malé mikrobusky, které mají svá čísla (linky) a dokonce autobusové zastávky. Ty je ovšem většinou těžké najít. Plechovou ceduli už dávno někdo ukradl a ten hlouček čekajících, co tam postává, tam může postávat za zcela jiným účelem. Stejně jako taxi-brousse i městskou hromadnou dopravu provozují soukromí dopravci. To má velkou výhodu, neboť řidič a jeho pomocník (v tomto případě se asi hodí označení průvodčí) mají zájem svézt co nejvíc pasažérů. Proto zastaví kdekoli, kde na ně mávnete, nebo kde jim řeknete. Někdy je ovšem obtížné zjistit, kam vlastně autobus jede. Psané jízdní řády neexistují a průvodčímu není rozumět – stálým vyvoláváním a pokřikováním po kolemjdoucích je jeho hlas natolik pozměněn, že byste mu nerozuměli, ani kdyby mluvil česky.V centru Antananariva (v Analakely) jsou jakási autobusová nádraží, odkud většina linek vyjíždí. Tam lze s výhodou jakoukoli cestu na periferii začít. Při návratu je nejjednodušší vlézt do kteréhokoli autobusku – drtivá většina jich stejně jede do centra. Ceny jsou opravdu lidové. Za jízdu přes celé město zaplatíte tak 0,05-0,3 eura. Zejména v Antananarivu, kde jen těžko usmlouváte s taxikářem alespoň trochu přijatelnou cenu, je to dobrý způsob, jak ušetřit.
|
zpět na
domovskou
stránku
expedice
LEMURIA
