Na Madagascar jsme vyrazili já a moje přítelkyně 11. 4. 2007 a trasa byla naplánovaná: Antananarivo – Ranomafana – Isalo – Zombitze – Toliara – Ifaty – Anakao – Morondava – Antananarivo.

Po příletu jsme byli nadšeni, nicméně neznajíce místní poměry zaplatili jsme 30 euro za dopravu do hlavního města. Celkem bylo naše štěstí, že zde máme kamarádku a ta nás protáhla systémem hromadné dopravy – to je celkem nářez. Večer jsme vyrazili do Ranomafany a přesně podle rad jsme sledovali ostatní a když se jedlo, jedli jsme a k výběru jídla jsme použili posunkovou řeč. To byla celkem sranda – francouzsky ani malgašsky neumíme.

V Ranomafaně jsme navštívili národní park bez průvodce. Mysleli jsme, že je to dobrovolné a ne povinné a tak nás po naší procházce zatkla policie. Řešení bylo velice zajímavé – museli jsme slíbit a podepsat, že už to vícekrát neuděláme a všichni byli spokojeni. To byl náš první negativní zážitek. I když celkem pohodový. A jak jsme poznali, tak jsou vesměs všichni malgaši celkem pohodoví. A sankce za vstup do národního parku o tom jen vypovídá.

Následovala návštěva národního parku Isalo – 2 denní trek s průvodcem. Výhodou bylo, že průvodce nám vyprávěl o různých rostlinách a Isalu – a v angličtině. Ovšem věc, která nám vadila a přišla nepřirozená, že jsme v přírodě a máme s sebou furt nějakého ocáska, který se kouká, jak se koupeme, kam jdeme ap. Následoval národní park Zombitse – také tip od vás a super. Průvodce – starší pán – nám ukázal kus parku večer a druhou část jsme prošli druhý den a zbytek dne jsme se mohli pohybovat po parku zcela sami. To jsme ocenili.

Další den jsme si stopli taxi-brousse a jeli jsme do Toliary. Problém byl, že to byl nákladní taxi-brousse a nesměl vozit lidi a tak jsme na první policejní kontrole měli problémy a důležitý policista nás tam zadržoval. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme ho stopli v Zombitse, kde nic nejezdí, ale pak přišel jeho šéf (a zřejmě i úplatek od řidiče), vrátil nám pasy, omluvil se a pustil nás i s taxi-broussem dál.

Druhý den jsme cestovali do Ifaty – zde platilo, že do taxi-brousse se vejde nekonečně lidí :-) Prohlédli jsme si okolí vesnice a vykoupali se v moři. Po dalším dni v Toliaře jsme se vypravili do Anakaa. Zde nám to přišlo na místní poměry předražené a tak jsme se rozhodli si vařit sami. Stalo se nám, že jsme se dali do řeči s majitelem a on povídá, že je to schváleně drahý pro francouze a že když jim to neřekneme, tak nám nechá jídlo místo za 8 tis. za 3 tis. To jsme čuměli a využili nabídku.

Po super koupání, šnorchlování a odpočívání po cestách jsme se vypravili letadlem do Morondavy. Zde jsme již věděli, jak se domlouvat a protože nabídka taxikářů převyšovala poptávku, jeli jsme za polovinu oficiální sazby a konkurence zafungovala natolik, že do aleje baobabů jsme místo původních 50 tis. jeli za 30. Faktem je, že třeba v Isalu chtěli o 20 tis. více – no pokaždé to člověk šafne jinak. Alej baobabů jsme navštívili podle rady průvodce při západu slunce – úžasný pohled. Následoval noční přejezd do Antanariva a následně do Toamasiny. Zde jsme se zdrželi, neboť nás zastihly střevní a tedy běhací problémy. Pak jsme navštívili plavební kanál Pangalanes, kde jsme koukali, jak vyrábějí a hlavně převážejí „střechy“ domů na trh. Průvodce a „kapitán“ lodi byl skvělý. Pak následoval přejezd do Anatananariva resp. do Ivata a druhý den přelet do Antsiranany.

Zde nastal obrovský zlom. Do teď jsme byli s místními naprosto v pohodě – řekl bych, že co se „bezpečnosti“ a souznění týče, tak to bylo bez problémů. Kdekoliv směrem na jih se s námi rádi bavili, smlouvali o ceně – vždy poznali, že jsme turisté – zřejmě podle batůžků :-), a tak se nám většinou snažili dát vyšší cenu, ale pak jsme skončili na nějaké domluvené, nebo nás v Toliaře hostili a paní nám uvařila dýni, co jsme koupili v trhu a byli hrozně milý a příjemní. To skončilo příletem do Antsiranany. První setkání – taxikář nerespektoval smluvenou cenu, a co víc, chtěl i více než byla oficiální sazba. Po příjezdu do Joffreville to nebylo jiné a v národním parku Montagne d’Ambre nás hned u vchodu odbyli s tím, že anglicky nemluví. Nakonec si pokladní na nějaké věty náhle vzpomenul, přidělil nám průvodce a zinkasoval nás. Průvodce jsme si původně vzali na 3 dny, ale potvrdil nám náš první dojem z lidí na severu a více méně nás jen vodil parkem bez zájmu nám něco ukázat nebo říct – v porovnání s Isalem nebo Zombitse (které bylo jedinečné) jsem byli hodně zklamaní a třetí den jsme návštěvu parku s průvodcem již odmítli.

Poslední 3 dny jsme strávili v Antsirananě, kde se náš dojem trošku vylepšil – spali jsme v příjemném hotelu s obsluhou, která neuměla anglicky, ale byla ochotna se s námi domluvit a poskytnout nám své služby a vždy se mile usmívali. Zde nás překvapilo špinavé moře v jedné části města, kde byla i jediná továrna, kterou jsme na Madagaskaru potkali a hlavně zvláštní, strašně otravné mouchy co nechutně štípaly – odsud jsme prchali poklusem mávajíce kolem sebe a doufajíce, že nic nechytíme. 

Jinak bych konstatoval, že Madagaskar je zemí kontrastů – člověk je v deštném lese a po cca 300 km je ve stepi a dalších 400 km je v trnitým buši, na jedné straně se už snaží chránit přírodu a na druhé straně jí stále plení a vypalují, na jedné straně hrozně chudí, ale na druhé straně spokojení lidé. Celkově jsme si odvezli nádherný pocity nejen z přírody, ale i s lidí. Paradoxně jsme se o své věci báli víc v Paříži na letišti než na Madagaskaru když nám je hodili na střechu náklaďáku, ve kterým jsme na začátku stáli na zadních schůdkách, ale postupně, jak přistupovali lidi, tak jsme se natlačili až na korbu :-). Negativní zkušenost jsme měli pouze se starými „podnikateli“, kteří se nás několikrát pokoušeli natáhnout, a jednou se jim to podařilo. No a ostatně kolonizace Francouzi udělala své – nemají je rádi a vždycky když se dozvěděli, že nejsme Francouzi, tak se stali přístupnější – dokonce někde znali české fotbalisty, hlavně Baroše – bylo to milé.

Z Madagascaru jsme přivezli cca 2800 fotek a to přebrat je celkem porce :-). Osobně nevylučuji, že se tam ještě vrátím, i když bychom chtěli navštívit další kout světa.

Další informace pro případné další poutníky po Madagaskaru shrnuje náš ceník.

Zdeněk Plaček

Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA