Tuhle cestu jsme pojali jako doplňkovou k té první (na podzim roku 2005). Chtěli jsme se podívat tam, na co nám posledně nezbyl čas a vidět zvířata, na která jsme neměli předtím štěstí.
Odlétali jsme 22. 10. 2007 a vraceli se 2. 12. 2007. Jako první jsme byli v Anjanaharibe. Vzhledem k reakcím domorodců a stavu „tábořišť“ myslím, že je to stále krásně pusté místo, kam zavítá jen opravdový nadšenec. Podle informací z ANGAPu v Andapě, tam v roce 2007 bylo 15 turistů. Poté jsme se zastavili už podruhé v Marojejy, trochu nás překvapily nové mosty místo brodů, ale jinak vše při starém. Vyšlápli jsme si až na vrchol. Pro mě to byl jeden z největších a nejčistších zážitků z neporušené divočiny. Marojejy miluju.
Po návštěvě těchto dvou míst jsme byli fyzicky dost vyřízení, bylo hodně mokro a chodili jsme s batohy (až do kempu 3 na Marojejy). Vláďa (zoolog pardubického muzea) s Dušanem (zoolog ze zlínského muzea) tvrdili, že nikdy nic tak náročného neabsolvovali a výstup na Roraimu je proti tomu hračka. Já si myslím, že to spíš bylo věkem.
Následovala Daraina se vzácnými sifaky zlatotemennými (Propitecus tattersalli) a přesun do Ankarany. Tam jsme odrovnali průvodce tak, že nás nechal tři dny samotné tábořit kousek od Lac Verte – no nádhera. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Následovaly Ambrové hory (Montagne d’Ambre) a přesun přes Tanu do Fort Dauphinu. V jeho okolí jsme chtěli např. do Mandeny, ale firma Rio Tinto těžící v okolí ilmenit nás považovala za špehy a chtěli tolik papírů a povolení až jsme se na to vykašlali.
Byli jsme potom dost dlouho v národním parku Andohahela. Jelikož je tady problém s pitnou vodou, turisté přijedou autem, udělají si vycházku a večer už jsou zase zpátky ve „Fordofénu“. Tábořili jsme v kampech úplně sami a občas se na nás přišel podívat průvodce (jediný na celou parcelu). Dost jsme si to užili – neměli jsme moc jídla, vodu brali z řeky a nosili ji s sebou na několik dní, ale neuvěřitelně krásná příroda vše negativní potlačila. Cestou zpátky jsme si stopli samotného velkoplantážníka, majitele rezervace Berenty, pana Jeana de Heaulme – velmi zajímavé setkání. Cesta s ním byla moc příjemná. Je to starý milý pán, působící velmi moudře. Dokonce nás zavezl na svou soukromou farmu s obrovskou zahradou kousek za Fort Dauphinem.
Trochu podrobněji k Andohahele. Z Fort Dauphinu se bez problémů dostanete taxi-broussem po hlavní silnici k odbočkám na jednotlivé parcely. Pokud máte pronajatý terénní vůz, zaveze Vás až k bráně se správcem. To ale nebyl náš případ. Navštívili jsme dvě parcely – Mangatsiaka (parcela III) a Tsimelahy (parcela II). Obzvlášť Tsimelahy je fantastické místo. Kousek od brány je malá, chudá vesnička s milými lidmi. Nedá se tam nic koupit, ale jednou jsme si tam nechali uvařit oběd. Od brány se pak jde asi dva kilometry podél žulového koryta vysychající řeky k tábořišti. Náhodní turisté sem jezdí opravdu jen na několikahodinovou procházku po okruhu s výhledem na řeku a znavení horkem hned jedou zase zpátky do Fort Dauphinu. Pokud máte zásoby, můžete nerušeně tábořit v kempu u špinavého jezírka, pít vodu z řeky (pochopitelně po náležité úpravě) a užívat si klidu a neskutečně krásných scenérií, zvířat a bizarních rostlin. Po celou dobu jsme zde byli sami, jen asi kilometr po proudu byl Němec a Malgaš, kteří zkoumali oplury (leguáni rodu Oplurus; asi tam bude žít nový druh). Z této parcely se dá pohodovou cestou dojít do asi 12 km vzdálené parcely Mangatsiaka, kde je také tábořiště a jeden hlídač, který vám nic neukáže a jen sedí v boudě. Tady už není voda a tak si jí musíte přinést s sebou z řeky (12 km) nebo pít z holokrenního (plošně prosakujícího) pramene (3 km), ale voda je směsí kravské moči a bahna. Pokud budete mít možnost, můžete si vodu nechat přivézt po silnici z druhé strany z Fort Dauphinu, ale to se dost prodraží. V listopadu, kdy jsme na této parcele byli, stačily dva dny na celkovou obhlídku i dehydrataci organismu. Vydržíme ledasco, ale vedro jaké panovalo zde, bylo na hranici naší tolerance. Možná bylo o to větší, že jsme šetřili každou kapku vody. Na parcelu I – Malio, reprezentující vlhké deštné lesy, jsme se bohužel už nestačili podívat. Dostat se tam nebude problém, od hlavní silnice je to asi 13 km. Za příznivého počasí to auto projede. V Fort Dauphinu je k dostání mapka Andohahely s popisem parcel, tras a se spoustou informací.
Ohledně rezervace Berenty: Cestou do Andohahely a přímo ve Fort Dauphinu jsme potkávali luxusní autobusy s japonskými turisty směřujícími právě jen do Berenty. Jiná klientela tam skoro nejezdí. Pro nás trampy to bylo dost otřesné. Berenty je tak drahá, že mi těch pár habituovaných zvířat rozhodně nestojí za to. Za stejné peníze jsem schopen v pohodě žít jinde 14 dní a vidět toho víc než tady.
V okolí Fort Dauphinu jsme navštívili již jen Nahampoanu a Pic Louis. Nahampoana je dostupná taxíkem, je to upravená zahrada, kde se dobře fotí tak čtyři druhy lemurů, ptáci či chameleoni z bezprostřední blízkosti. Hezký výlet na jeden den.
Pic Louis je dosažitelný buď pěšky, nebo taxíkem. Stoupá se na něj od malé továrničky po dobře patrné stezce. Otevírají se krásné pohledy na všechny strany, příroda nic moc, ale rozhledy rozhodně stojí zato. Před sebou máte jako na dlani nově budovanou silnici k novému přístavu pro nakládání ilmenitu. Spolu s lomem to je dost velká jizva v krajině. Na kopci se nám podařilo najít neuvěřitelně zajímavé společenstvo vodních brouků, žijících jen v tenkém filmu vody stékající po skále. Neočekávané překvapení s novým druhem vodomila. Prošel jsem na Madagaskaru desítky hygropetrických lokalit  a žádná skála nebyla tak zajímavá jako ta na Pic Louis, i když na první pohled se nijak nelišila. Za zmínku stála ještě mokrá skála v Marojejy u kempu 2, ta byla také výjimečná. Na Madagaskaru člověk nikdy neví, co na něj kde vykoukne.
Mandena se svými jedinečnými pobřežními lesy nás lákala také. Bohužel je dnes součástí pozemků patřících kanadské firmě, která tady ve velkém těží ilmenit. Bez povolení se tam nedostanete a neustálé posílání od čerta k ďáblu a od úředníka k byrokratovi nás dost zmohlo a otrávilo. Zvolili jsme nakonec jiný program. Zhruba před šesti-sedmi lety se do Mandeny dostali kamarádi entomologové taxíkem bez povolení, samozřejmě je tam okamžitě chytili, bohužel při sběru a měli z toho docela průšvih, mastnou pokutu a nepříjemné vyjednávání po úřadech.
O rezervaci Petriky mám minimum informací. Těžba v té oblasti má opravdu obří rozměry a kdoví, jak to tam dnes vypadá. Vstup bude nutné dohodnout podobně jako do Mandeny v kancelářích těžařské společnosti. Používám průvodce od nakladatelství Bradt. Je plný informací, včetně tel. čísla na člověka vystavujícího povolení k návštěvě Mandeny a Petriky. V listopadu 2007 ale číslo nefungovalo. Kancelář jsme nakonec našli, ale nenašel se nikdo ochotný nám povolení vydat. Pak nám došla trpělivost.
Pokud můžu doporučit, tak neváhejte s koupí průvodce paní Bradtové! Je tam obrovské množství informací, nesrovnatelné s Lonely Planet. Měli jsme s sebou oba průvodce, takže jsme to mohli hned na místě srovnávat. Hilary Bradt jasně vítězí. V „Průvodci divočinou“, jakémsi doplňku ke klasickému cestovatelskému průvodci, jsou krásné fotky Nicka Garbutta, ale informace na úrovni tak pro běžného turistu, pro znalce nic objevného.
Další přesun do národního parku Ankarafantsika pod Mahajangou už byl jen takovou třešinkou na dortu se spoustou zajímavých ptáků a plazů. Tam nám Vláďa poprvé zkolaboval a tak jsme poslední týden trávili v dřevěném hotýlku Orchidea v Andasibe a chodili na procházky po okolí.
Podařilo se nám pořídit snímky málo známých zvířat, viděli jsme jiné živočichy než posledně a pokud jde o moje potápníky, pozorovali jsme dost odlišné spektrum druhů než při první cestě – a to i na stejných lokalitách. Po návratu jsem si pořídil knížku Obojživelníci a plazi Madagaskaru a určoval si všechno, co jsme nafotili. Krásná práce, okořeněná osobním kontaktem s F. Glawem, jedním z autorů (zjistil jsem, že je to kolega mých přátel potápníkologů z Mnichova).
 Byl jsem na Madagaskaru podruhé a nevadilo by mi jet znovu. Mám z toho v sobě trochu zmatek, protože jsem zatím vždy dodržoval pravidlo nevracet se na stejné místo. Tady to nějak nejde. Ostrov se mi zažral hluboko pod kůži; víc než jsem chtěl. Mám nyní trochu strach, že mě to tam zase vtáhne a v životě už se jinam nepodívám.
Skvělá cesta po ostrově se nám trochu zakalila Vláďovou nemocí. Něco tam ke konci pobytu na něj sedlo. Nikdo neví co. Málem nám tam umřel. Jeho choroba se projevuje nepravidelnými záchvaty naprostého vyčerpání, slabostí, dušením, pocitem zalévání plic vodou, depresí. Dostavuje se to vždy jednou za týden nebo za dva. Po návratu prodělal (a prodělává) všechna možná vyšetření v Pardubicích, Hradci Králové i Praze – vše negativní. Osobně si začínám myslet, jestli v tom nemá prsty domorodá magie. Těžko se to vysvětluje.
 
Jaroslav Šťastný, Liberec
(v případě zájmu o další informace mě neváhejte kontaktovat na email: stastnyj(zavináč)jergym.hiedu.cz)

---

Domovská stránka Expedice LEMURIA