Navštívit Madagaskar byl můj dávný dětský sen. Splnil se mi hned dvakrát. Poprvé to bylo před pěti lety, kdy jsme po mnohaleté přípravě uskutečnili s botanikem Liborem Kuntem, entomologem Pavlem Hoškem a etnobotanikem Ivem Dobšíčkem přírodovědnou expedici nazvanou LEMURIA 93. Procestovali jsme tehdy mnoho míst: trnitý buš na jihozápadě
,
ostrůvek Nosy Be, horský mlžný les v Montagne d´Ambre ,
suchý opadavý les v krasové oblasti Ankarana, nejdeštivější místo
Madagaskaru
v zálivu Antongil
i deštný les v okolí Andasibé. Naším cílem však bylo Hatokaliotsy ,
těžko přístupné území jižně od Toliary. Již v roce 1956 bylo toto území
navrženo na ochranu, ale protože se dosud vlastně pořádně neví co tu
roste
a žije, nemohla být rezervace vyhlášena. Během naší návštěvy jsme
uskutečnili
základní výzkum a našli dokonce nový druh gekona.
Letos se mi splnil sen podruhé. Trasa expedice LEMURIA 98 byla tentokráte zaměřena hlavně na jih a západ ostrova. Kromě přírodovědného programu jsme nezapomněli ani na lidi, v některém z příštích čísel našeho magazínu najdete například reportáž Libora Kunteho z leprosária ve Fianarantsoe. Natáčeli jsme i invazi přemnožených sarančat
,
kdy nám jich nad hlavami létaly miliardy. Pro místní obyvatelstvo je to
katastrofa, sarančata jim sežerou veškerou úrodu, ale domorodci severně
od Fort Dauphin je lapali do pytlů a kbelíků a vylepšovali si jimi svůj
jinak chudý jídelníček.
Spali jsme často venku ve stanech a jednou se nám přihodilo něco pro dvacáté století téměř neuvěřitelného. Ten večer jsme byli již několik kilometrů za vesnicí Androngo když se začalo smrákat. Nikde jsme neviděli žádná obydlí a tak jsme si našli příhodný plácek, postavili stany, snědli svůj celodenní příděl potravin (jedna pidikonzerva pidisardinek pro tři osoby) a oddávali se siestě. V tu chvíli se ze šera vynořilo patnáct postav s oštěpy v rukou. Sesypali se na nás, začaly řvát (malgašsky samozřejmě, tudíž jsme jim nerozuměli), živě gestikulovat a někteří i poskakovat. Situace to nebyla příjemná, netušili jsme, co je tak rozčililo. Naštěstí jsme sebou měli malgašského řidiče, kterému se po půlhodině usilovného vysvětlování podařilo domorodce trochu uklidnit. Pak nasedl do auta ( k němu naskákalo asi deset domorodců) a odjel do vesnice o jejíž přítomnosti na protilehlém kopci jsme neměli ani tušení. Když po další hodině přijel, vysvětlil nám, oč šlo. Zní to neuvěřitelně, ale Malgaši si zcela vážně mysleli, že bílí lidé podřezávají jejich ženám hlavy. Aby k tomu nedošlo, přišli patrně to samé udělat nám. Jen výřečnost našeho řidiče a vymyšlený argument, že máme požehnání přímo od vlády k naší novinářské práci na Madagaskaru, nám zachránili krk.
Jinak jsou ovšem Malgaši velmi přátelští a při setkání s Vámi se jim hned rozzáří obličej úsměvem. Madagaskar je opravdu země kontrastů a já se už teď zase těším až se mi potřetí splní můj dávný dětský sen.
