published in: MF Dnes, 14. 8. 1998: 322–323
Expedice LEMURIA
aneb Překvapení pod rovníkem
Libor Kunte
Cílem čtyřčlenné expedice LEMURIA 1993 byl biologický průzkum
lokality Hatokaliotsy na jihozápadě afrického ostrova Madagaskar.
Toto
území přitahovalo biology již dříve. V roce 1956 bylo navrženo na
chráněné
území, ale po odchodu Francouzů z ostrova roku 1960 se už nikdo
výzkumem
nezabýval. Projekt nesoucí jméno typického madagaskarského zvířete,
lemura
, jsme vypracovali ve spolupráci s World
Wildlife Fund, Světovým fondem na ochranu přírody.
Toliarská čeština
Jediné větší město na jihozápadě ostrova je Toliara, od našeho cíle,
Hatokaliotsy, vzdálené přes 400 kilometrů. Věnovali jsme se tam
pronájmu
terénního vozu a nákupu zásob. Zabralo nám to plné tři dny, a to jsme
při
tom těžili z pomoci paní Rivertové. Paní Rivertová je báječná žena
výborně
hovořící česky s libým moravským dialektem, kterému vévodí znělé
francouzské
„rrr“: „Tož hoši, večerrr prrro vás budou vařit maso a rrryži. Přijďte
v šest, ale v šest po vašem, ne pozdě jako Malgaši.“ Její tatínek byl
zástupcem
firmy Baťa pro Afriku, a tak není divu, že v Čechách mnoho nepobývala.
Po únoru 1948 odjela natrvalo do Afriky a s manželem se pak usadili na
Madagaskaru. V Toliaře vlastní dva krásné hotely.
Hole na hrobech
Půjčený landrover už měl svůj zenit dávno za sebou. Překonání čtyř
set
kilometrů nám trvalo pět dní. Kromě jiného to znamenalo přežít nálety
mračen
krvelačných komárů. Přejeli jsme rozvodněnou řeku Onilahy, jejíž koryto
se zaplnilo poprvé po třech letech, a vstoupili na území kmene Mahafalů.
Tito lidé jsou znímí nejen bojovností, ale také zvláštními hroby.
Samo místo posledního odpočinku má čtvercovou základnu asi 10 × 10
metrů
a jeho výška je přibližně 1,5 metru. Povrch je pokryt kameny a na nich
leží rohy zebu. Z hrobů ční k nebi posvátné, vyřezávané hole aloalo.
Ty charakterizují nebožtíka, symbolizují některý důležitý úsek jeho
života,
nebo naopak zobrazují exotické motivy, jako je letadlo, vlak či
razítkující
ouřada. Velmi často nese aloalo erotické motivy.
Sukulenty v ohni
Projížděli jsme unikátní krajinou, anglicky nazývanou „spiny
desert“,
což se dá přeložit jako trnitá
poušť. Rostliny tu nabývají natolik bizarních tvarů, že nám
připadají
jako z jiného světa. Nejzajímavější z nich jsou sukulenty, perfektně
přizpůsobené
životu v přesušeném prostředí. Majestátním dojmem působí tlusté kmeny baobabů
a exotivkou kulisu dotvářejí krunýře velkých želv paprsčitých.
To, co roste a žije v Hatokaliotsy, nelze nelézt nikde jinde na
ostrově, natož na světě. Ale lidí tady na jihozápadě přibývá a jejich
neblahá
činnost se začíná projevovat. Například ze zmíněných sukulentů pílí
domorodci
dřevěné uhlí. Tyto rostliny rostou do „použitelné“ velikosti stovky
let;
tempo těžby je samozřejmě mnohem rychlejší. Nenapravitelně se mění i
skladba
vegetace na vytěžených místech.
Ostrovy u ostrova
Když už jsme byli na Madagaskaru, chtěli jsme ho vidět celý. Zdejším
turisticky nejnavštěvovanějším místem je ostrůvek Nosy Be při
severozápadním
pobřeží. Jeho hlavní město Hell Ville muselo být za doby francouzské
nadvlády
oázou klidu a pohody. Dnes zbyly pouze splesnivělé zdi rozvalin,
zarostlé
promenády, nefunkční pouliční osvětlení. Opakovaně jsme tu přemítaly,
nakolik
bylo rozumné totální vyhnání francouzů, zákaz učení francouzštiny a
následná
prosovětská orientace. Jediné, co zde doposud funguje, jsou fabruky na
destilaci tzv. madagaskarské silice z kanangy vonné (domorodci nazývané
„ylang-ylang), která se kompletně exportuje do francouzských voňavkáren.
Nejsevernější místo, kam jsme dojeli, byl velký přístav Antsiranana.
Pozoruhodné je velkým množstvím muslimů – a mešit, a socou soudruha
Stalina
shlížejícího z vrcholku na přístavem.
Ostrůvek Nosy Mangabe v zálivu Antongil u severovýchodního pobřeží
se honosí statutem přírodní rezervace a vstup na něj je možný pouze na
základě zvláštního povolení. To se nám podařilo získat a spatřili jsme
další mimořádné přírodní prostředí. Jestliže jižní Hatokaliotsy je s
350
milimetry ročních srážek nejsušším místem Madagaskaru, pak Nosy Mangabe
představuje s 9000 mm deště pravý opak.
...a ještě metropole
V Antananarivu, hlavním městě Malgašské demokratické republiky, jak
zní oficiální název madagaskarského státu, žije asi milion obyvatel.
Odchylka
od uvedené hodnoty se pohybuje řádově ve statisících.
Jelikož silnice jsou v dezolátním stavu a spíše připomínají
autokrosovou
dráhu, jezdili jsme krokem a měli čas na sledování okolí. Domy, je-li
tak
možné označit příbytky chudých nejen na periférii, jsou poskládány z
rozmanitých,
většinou nestavebních materiálů. Každou chvíli jsme míjeli lidi
postižené
různými chorobami a invalidy se sdeformovanými částmi těla. V samém
centru
nás obklopily houfy dětí s nataženými dlaněmi. Všude hory odpadků,
převážně
páchnoucích organických zbytků... A na druhé straně krásné, výstavné
domy
ve francouzském stylu.
O sociálních kontrastech v Africe jsme věděli, ale obludnost jejich
rozměrů jsme si nedokázali představit. Naděje na změnu k lepšímu je –
alespoň
z našeho pohledu – v nedohlednu. A šance madagaskarské přírody
nevypadají
o mnoho lépe.