Sarančata – létající katastrofa

Většinou poklidný povrch naší modré planety, bývá čas od času na různých místech světa postižen některou z přírodních katastrof.
Na východním pobřeží Madagaskaru řádí cyklóny každoročně, téměř s železnou pravidelností a jestliže náhodou nepřijdou, lidé tuší katastrofu daleko větší – sarančata.

Přirozený výskyt sarančat v přírodě nikoho neohrožuje a tento hmyz z řádu rovnokřídlých tvoří neoddělitelnou součást mnohých ekosystémů. Teprve při přemnožení znamenají sarančata hrozbu a budí až panický strach obyvatel tropických a subtropických zemí světa – Madagaskaru nevyjímaje.
Z nakladených vajíček se líhnou nelétající larvy, takzvané nymfy, které než dospějí urazí po zemi mnoho desítek kilometrů. Obrovská množství jedinců v této vývojové fázi už dávají jasně najevo, že se bude jednat o kalamitu. Larvy, kterým ještě nenarostla křídla se přesouvají v obrovských kvantech krajinou a tvoří ucelené skupiny v nichž se všichni jedinci pohybují organizovaně a ukázněně jedním směrem. Když larva dospěje, přemění se v dospělce, který perfektně ovládá i vzdušný prostor. V tom také spočívá jejich nebezpečnost. Milióny jedinců snadno přelétnou stovky kilometrů do míst s hojností potravy, kterou tvoří především rostliny. V případě jejich nedostatku se u sarančat projevuje masožravost a kanibalismus. Domorodci nám dokonce tvrdili, že při posledním přemnožení, sarančata doslova sežrala nemluvně. Ocitnout se přímo uprostřed migrujícího mraku je těžko popsatelný zážitek. Pro člověka, který má odpor k zástupcům hmyzí říše, jsou pak podobné scény jako z nejčernějšího hororu.
Možná se zdá být neuvěřitelné, že přírodní katastrofa takovéhoto rozsahu má také svá pozitiva. Domorodci totiž považují sarančata za vhodný zdroj živočišných bílkovin a za vítané zpestření jídelníčku. Jednoduchá lovecká technika do rozevřených pytlů, či kbelíků je při této hustotě vždy korunována značným úspěchem. Místní obyvatelé pojídají těla sarančat zbavená nohou a hlavy, obalená v maniokové mouce a osmažená v oleji. Všichni ale vědí, že doba hojnosti jednou skončí. Po sarančatech zbyde jen holá země a hladomor. Vesničané si však myslí, že nebude tak strašný jako ten před čtyřmi lety, kdy se na jihovýchodě Madagaskaru měnilo deset gramů zlata za třicet deka rýže, a kdy hladem zemřely tisíce lidí. Všichni doufají a modlí se ke svým bohům. Věří, že příští rok postihne zemi opět cyklón…

Scénář: Libor Kunte
Kamera: Jiří Bálek


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA