Kraj madagaskarského jihozápadu proslul pozoruhodným rostlinným
společenstvem.
Říká se mu trnitý buš a nemá na světě obdoby. Vyprahlé jihozápadní
končiny
ostrova se však proslavily ještě jednou věcí. Také nemá ve světě
obdobu,
ale na rozdíl od trnitého buše není přírodního původu. Vytvořil ji
člověk.
Jsou to pohřební kůly aloalo.
Aloalo vyřezávají Mahafalové, lidé, kteří jih Madagaskaru obývají,
a vztyčují je obvykle na hrobech svých zemřelých příbuzných. Často jde
o mistrné řezbářské práce. Bývají pestře pomalovány a na vrcholu nesou
nejroztodivnější sošky. Do plošiny hrobu jsou zapíchnuty hladkou
kariatidou
nad níž je přísně geometrická část s pravidelně se opakujícími
kosočtverci
a půlměsíci. Úplně na vrcholu je malá plošinka s figurální řezbou.
Klasickým motivem byly po celé 18. a 19 století ptáci a dobytek
zebu. Teprve koncem minulého věku se začínají objevovat i postavy mužů
a žen a o něco později i figurky koloniálních úředníků. Dnes časté
scénky
pohřebních rituálů a výjevy z běžného života lidí začaly být vyřezávány
až v 50. a 60. letech.
Původ kůlů aloalo zůstává zahalen tajemstvím. Podle dochovaných
pramenů bylo první aloalo vyrobeno v roce 1712 pro krále Tsimamandyho,
který jej vztyčil na hrob svého otce. V následujících letech bylo
umístění
aloalo na hrobce výsadou královské dynastie. Brzy však začal král
své právo prodávat i jiným vysoce postaveným rodovým klanům. Účtoval si
obvykle asi 30 volů.
Počátkem našeho století se mahafalské území dostává pod nadvládu
francouzské koloniální správy a výsadní postavení některých klanů
zaniká.
Aloalo si může na hrob umístit každý. Opět však musí zaplatit,
tentokráte
koloniálním úředníkům.
Během dalších desetiletí doznaly kůly aloalo i celé hrobové komplexy
početných změn. Z kamenných mohyl se čím dál častěji stávají betonová
omítnutá
stavení s pestrými malovanými výjevy a nápisy na zdech. I aloalo jsou
stále
pestřejší a rozmanitější. Domorodí řezbáři také hledají inspiraci u
jiných
malgašských kmenů a občas si vypůjčují i křesťanské prvky.
Aloalo mají hlavně zdobit. Jsou to vlastně informační tabulky, které
říkají, jak byl nebožtík mocný a oblíbený, jaký měl majetek, jak
početná
byla jeho stáda či jaké vážnosti se ve společnosti těšil. To je také
důvod,
proč Mahafalové stavějí své hroby co nejblíže frekventovaných cest.
Chtějí
na svého zemřelého příbuzného upozornit; chtějí, aby o něm vědělo co
nejvíce
kolemjdoucích. Jejich chlubivost a pýcha jsou ku prospěchu věci.
Umožňují
mnoha lidem obdivovat krásu a preciznost díla zručných domorodých
řezbářů.
Podrobně o aloalo a mahafalských
zvycích
|
|
| Domovská stránka Pavla Hoška | Domovská stránka Expedice LEMURIA |