Život na vodě

text: Libor Kunte
kamera a režie: Jiří Bálek

Člověk, jakožto typický suchozemec, dává přednost pevné půdě pod nohama. Přesto známe řadu kmenů či národů, které svůj život spojují s vodou tak těsně, že o nich můžeme bez nadsázky hovořit jako o vodních lidech. To platí také o části jednoho malgašského etnika s tajemně znějícím jménem Betsimisaraka. Tito lidé ze zálivu Antongil nejenže obývají krajinu řek, říček, kanálů a slepých ramen - jim nechybí voda ani z oblak. Záliv Antongil, kde mají Betsimisarakové své nejsevernější rozšíření, patří totiž k nejdeštivějším místům nejen na ostrově, ale i na celé planetě. Spadne zde totiž ročně až devět tisíc milimetrů srážek. Pro srovnání – tolik naprší v České republice asi za patnáct let. Vysoká teplota, prakticky stoprocentní vzdušná vlhkost, nízko se válející mraky - jinými slovy - prostředí prádelny nebo sauny. Tyto extrémní podmínky dávají tušit exotickou a nesmírně zajímavou přírodu.
Betsimisarakové spojili svůj život s vodou možná i trochu z nutnosti. Aby mezi sebou mohli vyměňovat vypěstované ovoce, zeleninu a nalovené ryby, aby se mohli vzájemně navštěvovat a aby občas mohli zajet na větší trh, nutně potřebují lodě. Hustá síť vodních cest a téměř úplná absence pozemních komunikací ani jinou alternativu nepřipouštějí. Hlavním dopravním prostředkem v zálivu jsou pirogy. Odlehlost většiny vesnic a jejich špatná dostupnost jsou příčinami toho, že návštěva vazahy, jak je zde nazýván bílý muž nebo obecně cizinec, je vždy velkou událostí. Dost možná, že pro mnoho obyvatel je to první setkání s bělochem vůbec.
Kanály se sladkou a brakickou vodou obývali kdysi největší jedinci krokodýla nilského  , měřící až pět metrů. Dnes je setkání s krokodýlem spíše vzácností a ani jejich délka nedosahuje zdaleka takových rozměrů. I když život Betsimisaraků a jejich krajina jsou nesmírně zajímavé, pokaždé, když jsme hleděli na hladinu moře v zálivu, magicky přitahoval naše zraky malý ostrůvek Nosy Mangabe. Tento ostrov vzdálený od pobřeží asi tři kilometry se stal dalším cílem naší výpravy. Malgašská vláda zde vyhlásila přírodní rezervaci s nedotčeným porostem tropického deštného lesa. Dodnes na něj má přístup omezené množství lidí. Pět dní strávených na vědecké terénní základně přímo na ostrůvku patří k nezapomenutelným zážitkům.
Velké množství rostlinných a živočišných druhů obývající tento malý kousek světa, dělá z pěti set čtyřiceti hektarů botanický a zoologický ráj na Zemi. Díky relativně malé ploše a dosti velké hustotě jedinců můžete daleko častěji pozorovat zvířata v situacích, které jsou na pevnině k vidění poměrně vzácně, jako například samici chameleona pardálího při kladení vajec. Vesnička Maroansetra, největší centrum Betsimisaraků v zálivu, stála kdysi uprostřed tropického deštného lesa, který se táhl po celém východním pobřeží ostrova. Jako vzpomínka na nekonečný souvislý pás lesa přežívají poslední enklávy původních porostů a zbytky některých druhů v uměle vysazených lesích.
Synchron s láčkovkou
Láčkovky  jsou jedním z druhů, které kupodivu rostou i v těchto sterilních porostech člověkem vysázených eukalyptů. Krásné trsy masožravých rostlin s lapacími nálevkami dávají naději, že alespoň některé druhy přežijí v nerovném boji s člověkem. Na východním pobřeží není člověk jedinou pohromou. Pravidelně tu řádí ničivé hurikány a domorodci tvrdí, že pokud nepřijdou, postihne oblast katastrofa daleko větší - sarančata. Z kalamitního výskytu sarančat mají domorodci smíšené pocity, jelikož vědí, že jim přemnožený hmyz kompletně zlikviduje veškerou úrodu. Na druhé straně - výskyt sarančat může paradoxně znamenat dobu hojnosti. Po krátký čas si těly sarančat vylepšují vesničané svůj chudý jídelníček, protože vědí, že hlad a bída se dostaví co nevidět.


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA