Trnité království

Synchron

Je málo míst na světě, která jsou tak osobitá a nezaměnitelná jako  jihozápadní část Madagaskaru. V poslední době se objevují reportáže z tohoto ostrova častěji, ale na svérázný svět suchého jihu jako by se neustále zapomínalo. Přitom je to asi nejzajímavější společenstvo rostlin a živočichů, které lze na Madagaskaru objevit.
Toliara je správní město celé oblasti a zároveň funguje jako odrazový můstek pro všechny, kteří chtějí poznat osobitou krásu jihozápadu ostrova. Dají se zde totiž nakoupit nejen potraviny, ale i řada dalších důležitých věcí, které nejsou na opuštěném jihu vůbec k dostání.
Všechny cesty do odlehlých oblastí jsou v katastrofálním stavu a jízda po nich se stává mnohahodinovým úmorným zážitkem na sedadle terénního vozu. Ale již pár kilometrů od Toliary se otevírají úžasné scenerie tvořené jedinečným společenstvem, kterému se říká trnitý buš. Většina rostlin, které se zde vyskytují je totiž vybavena trny, ostny, nebo mají určitým způsobem zredukovanou velikost listů. První dva druhy přizpůsobení jsou především perfektní ochranou před býložravci a zmenšená plocha listů účinně zabraňuje nadměrnému odparu vody, který by mohl v těchto suchých a horkých podmínkách způsobit i smrt rostliny. Prší zde totiž jen několikrát do roka, přičemž prudké lijáky přinesou vodu během několika málo týdnů a po zbytek roku vládne naprosté sucho.
Rostliny, které zde nacházíme, jsou suchu přizpůsobeny také svými stonky. Ty zastávají funkci jakési zásobárny vody, kterou do sebe načerpají v době, kdy je jí relativní dostatek. Zřejmě nejnápadnějšími druhy se sukulentním stonkem ve společenstvu trnitého buše jsou baobaby. Jejich kmeny ční nad okolní porost a na mnoha místech, kde trnitý buš padl za obět lidské činnosti, jsou posledními zbytky tohoto ekosystému. Malgaši věří, že baobaby jsou posvátné stromy, takže jejich kácení nepřichází v úvahu. Mahafalové, etnikum obývající jihozápadní oblasti ostrova, se však naučili kmeny baobabů šikovně využívat. V měkkém středu kmene vyhloubí poměrně velkou dutinu, kterou v době dešťů naplní vodou. Ta pak slouží především k napájení početných stád zebu.
Příroda dokázala u rostlin vytvořit zásobárnu vody také z listů. Proto také symbol jihu, Aloe vaombe a jemu příbuzné druhy, mohou přežívat díky speciálně utvářeným listům. Voda se v nich uchovává během celého roku. Kvůli tloušťce a masivnosti těchto listů se skupina podobných sukulentů označuje nesprávně jako tučnolisté rostliny.
Rozhodně nejbizarnějšími rostlinami v porostu trnitého buše jsou nejrůznější druhy endemické čeledi Didiereaceae. Jejich zvláštně formované stonky připomínají spíše ohnuté sloupy telegrafního vedení nebo zcela zvláštní rostliny z jiné planety. Všechny zástupci této výjimečné čeledi obývají pouze jižní Madagaskar a patří bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co lze z rostlinné říše na tomto ostrově zhlédnout.
Pokud bylo na začátku řečeno, že téměř všechny rostliny trnitého buše jsou vybaveny trny a ostny, je třeba toto tvrzení poněkud upřesnit. Trnitý buš je totiž tvořen také nejrůznějšími keři z nichž některé jako by do těchto drsných podmínek ani nepatřily. Moudrá příroda je však vybavila řadou dalších adaptací, které jim dovolují na těchto extrémních stanovištích přežít. Jednou z nich je i ta, že rostliny mají listy jen několik málo měsíců v roce, a proto takhle krásně zelený a rozkvetlý trnitý buš můžeme spatřit jen na začátku roku mezi lednem a dubnem.
Trnitý buš však nejsou jen rostliny. I tento relativně nehostinný ekosystém je obýván řadou zajímavých živočichů. V opuštěných oblastech se poměrně často setkáváme s želvou paprsčitou, která byla kdysi dávno předmětem častého vývozu ze země. Dnes patří mezi přísně chráněné živočichy a za její nelegální vývoz hrozí vysoké pokuty. Želvy vylézají na pastvu po západu slunce a v brzkých ranních hodinách, kdy je chladněji. Proto nám mnohokrát zkřížily cestu a jedinou možností, jak pokračovat v cestě, bylo želvu vzít a odnést do bezpečí. Všude se to hemží drobnými leguánky rodu Chalarodon a Oplurus, kteří jsou čilí i za největšího poledního žáru. Na každém kroku se setkáváme s nejrůznějšími pavouky, jejichž pevné sítě znepříjemňují průchod terénem. Zástupci hmyzí říše, termiti, pracují jako architekti a svými stavbami dodávají zdejší krajině osobitou tvář.
Bohužel, společenstvo trnitého buše je stále více ohroženo činností člověka. Především obrovská koncentrace skotu a neustálé kácení buše kvůli přeměně na neúživná zemědělská políčka, snižují jeho původní rozlohu. Jediné co nahrává přírodě je fakt, že jihozápad je díky nedostatku vody pro lidi relativně nepříhodným místem k životu. Máme tedy šanci, že trnitý buš bude zachován a s ním i nesmírné bohatství rostlin a živočichů, které tento unikátní ekosystém dotvářejí.
 

Podrobněji o trnitém buši:

Domovská stránka Expedice LEMURIA