published in: VTM 10, 1993: 46–49

Trnitý buš

O krajině, kterou pokřtily trny

Pavel Hošek
 

Mnoho turistů, botaniků a přírodovědců touží poznat flóru Madagaskaru. Mohou navštívit kdejaký kout ostrova a detailně se seznámit s rostlinami, které tu rostou. Ale věřte mi, neprohlédnou-li si malgašský jihozápad, neviděli nic.“ Těmito slovy začíná své pojednání o floře jihozápadního Madagaskaru Rachel Rabesandratana. Nelze, než jejím slovům dát za pravdu. Na celé naší planetě neexistuje žádné jiné společenstvo organismů, které by se tak vymykalo všemu ostatnímu co známe, které by obsahovalo takové množství endemických druhů, rodů a čeledí a které by bylo tak výrazně izolováno od jiných ekosystémů. Na Zemi existuje jen jediné takové místo – jihozápad Madagaskaru pokrytý trnitou buší    .

Abiotické podmínky

Oblast jihozápadního Madagaskaru se rozkládá přibližně na úrovni obratníku Kozoroha. Klimatický parametr, který ji nejvýrazněji charakterizuje a také ovlivňuje, je sucho. Jde o nejsušší části ostrova vůbec. Dlouhodobý průměr ročních srážek je 350 mm (v České republice je to 500 – 600 mm). Naprší ovšem vždy pravidelně jen ve velmi krátkém období dešťu v únoru a březnu. Zatímco některé roky jsou poněkud vlhčí, v jiných letech nemusí obloha uronit ani kapku. Například v rozmezí let 1990 – 1993 prodělal jihozápad Madagaskaru kritická sucha provázená dokonce hladomorem. První vydatnější deště svlažily zemi až letos na jaře. K nízkým srážkám se přidružují vysoké teploty. V období sucha se rtuť teploměru šplhá až k vražedné padesátce. Pro celkový charakter rostlinných společenstev je velmi důležité i složení půdy. Je neobyčejně variabilní a přispívá tedy i k vysoké heterogenitě trnitého buše. Zobecníme-li poněkud situaci, můžeme rozlišit dvě základní kategorie. Do první patří ta místa, jejichž podloží je tvořeno oranžovým lateritem. Jsou přeci jen o něco vlhčí a hlavním charakteristickým znakem společenstev, která na nich rostou, je přítomnost travin. Jejich absence je naopak typická pro ty biotopy, které jsou tvořeny vápencem. Ten vystupuje většinou na povrch a je odpovědný i za mnohé krasové útvary – závrty, jeskyně, dočasná jezírka, ap. Vápenec spoluvytváří ty nejextrémnější podmínky pro život rostlin i živočichů a organismy, které na něm žijí, jsou proto z ekologického hlediska nejzajímavější. Není možné ani opomenout vliv moře. Pokud je to vůbec ještě možné, vysoká salinita vzduchu a místy i půdy při pobřeží ještě více vysouší prostředí. V přílivové zóně se pak hojně vyskytují mangrove, nejsou však předmětem tohoto článku a zmiňuji se o nich jen pro úplnost.

Vegetace  

Rostlinstvo je pravděpodobně tou nejzajímavější složkou trnitého buše. Ono mu také dalo jméno. Původně byl název vytvořen v angloamerické odborné terminologii jako spiny desert (trnitá poušť) nebo spiny bush (trnitý buš). Vzhledem k množství a rozmanitosti zde žijícího rostlinstva i živočišstva není první z obou označení až tak na místě. Vlastní trnitý buš je obvykle poměrně nízký (max. 5 – 6 m), zapojený porost. Naprostá většina rostlin má trny nebo ostny (odtud název buše) a vykazuje mnoho prvků sukulence, tedy přizpůsobení suchým podmínkám tvorbou zásobních pletiv v nejrozmanitějších orgánech – stonku, kořenech, listech, hlízách, cibulích ap. S tím pochopitelně souvisí i mnohé zvláštnosti v metabolismu rostlin a některé další adaptace. Dominantu porostu tvoří rostliny z rodů Didiera a Alluaudia, sukulentní dřeviny s drobnými opadavými lístky, které bývají někdy nazývány hadí stromy (D. madagascariensis se v angličtině jmenuje strom – chobotnice). Jejich bizarní, silné, hadovité větve skutečně jako by byly z jiné planety. Dva druhy rodu Didiera a šest rodu Alluaudia ještě spolu s dalšími dvěma rody tvoří samostatnou čeleď Didieraceae  , která je endemickou pro Madagaskar. Svým vzhledem se poněkud podobají rostlinám z americké čeledi Fouquieriaceae . Nejde však v žádném případě o příbuznost, ale o pouhou podobnoust díky konvergentnímu vývoji obou skupin, které rostou v dosti shodných klimatických podmínkách.
Pro druh D. trolli   je charakteristický patrovitý růst. Malý semenáček nejprve vytváří větve, které se všemi směry plazí po povrchu země. Po dosažení určité velikosti začne jedna z větví růst kolmo vzhůru a v určité výši (30 - 70 cm) se začne větvit a dále pokračuje opět do stran. Vše se může i několikrát opakovat a přesto dospělé rostliny nemají patrovitý vzhled. Zbylý druh rodu takto neroste, ale již v mládí vytváří kratičký kmínek na jehož vrcholu se vytváří koruna. Rostliny rodu Euphorbia zdaleka nejsou tak nápadné, přesto v nespočetných druzích tvoří nejpočetnější složku trnitého buše. Rozmanitost druhů rodu je obdivuhodná, jedno však mají společné. Při odlomení či poranění kterékoliv části, prýští z jejich těla hojně bílého latexu či populárně řečeno „mléka“. Některé druhy jsou touto vlastností pro člověka nebezpečné. Latex způsobuje erythematická poškození kůže a při styku se sliznicí – například oka – může vyvolat i vážnější poranění. Vzpomínám si, že jsme jednou potřebovali vyprostit automobil uvízlý v hlubokém bahnisku a začali jsme trhat vysoko rostoucí větve jedné stromové euphorbie (stromového vzrůstu je kupříkladu E. oncoclada vyjímečně dosahující až 30 m výšky) rostoucí nablízku. Hodlali jsme jimi podložit kola vozu. Naštěstí nás varoval jeden z pomahajících domorodců, který dobře znal vlastnosti „mléka“ a mohutnou gestikulací nás upozornil. Na rozdíl od nás nejen o nebezpečí věděl, ale dokázal své znalosti i v pravý čas použít. V některých částech trnitého buše euforbie naprosto převládají a vytlačují i podstatně větší druhy z čeledi Didieraceae. Kupříkladu v okolí vesnice Beheloka je E. intisi prakticky jedinou větší rostlinou. Milovníkům sukulentních rostlin budou asi nejvíce známy rostliny z rodu Pachypodium . Poslední dobou se staly, zejména v západní Evropě, módní záležitostí mezi pěstiteli. I několikametrové výšky dosahuje v přírodě P. geayi  . Má ztlustlý kmen obsahující pletiva zadržující vodu a porostlý trny. Podlouhlé listy vyrůstají až na samém vrcholu. Díky trnům a ostnům rostlin je buš téměř neprostupný. Průchod terénem navíc ztěžují i mnohé pevné liany. Vzdorují suchu buď díky podzemním hlízám (Dolichos) nebo dužnatými sukulentními listy (Xerosicios ). Zvláštní je trnitý buš i svou barvou. V souvislosti s rostlinnými společenstvy nebývá zvykem hovořit jako o jednom ze znaků o barvě. Při pohledu z dálky na trnitý buš je však důvod pro vyjímku zřejmý. Je totiž výrazně šedivý a často ostře kontrastuje s živě zeleným kobercem mangrových hájů. Důvodem neobvyklého zbarvení je silná vosková kutikula na pokožce nebo šupinkovité útvary na listech a stoncích rostlin, které je chrání před příliš silnými paprsky tropického slunce. Do určité míry se z klasického trnitého buše vymykají největší rostliny, jaké zde rostou - baobaby. Často vysoce přesahují uvedenou průměrnou výšku. Jediným druhem, který skutečně do buše „zapadá“ je miniaturní Adansonia fony  , která zřídkakdy doroste do větší výšky než 6 m. Zato však tloušťka jejího kmene může pohodlně přesahnout dva i tři metry. Madagaskar je centrem výskytu baobabů. Zatímco v Africe a Austrálii roste po jednom druhu, největší ostrov Indického oceánu jich hostí sedm. Nejzajímavější je stavba jejich kmene. Pod silnou kůrou se nachází měkké houbovité dřevo, které opět slouží jako zásobárna vody pro suchá období. Některých obzvláště vzrostlých či spíše „ztlustlých“ exemplářů využívají malgaši na stavbu úkrytů. Prostě si jen vydlabou v měkkém pletivu jeskyňku, a příbytek je hotov.

Fauna 

Jen relativně velmi málo větších druhů živočichů se dokázalo přizpůsobit nelítostným podmínkám trnitého buše. Pokud se však adaptovali, jde o adaptace neobyčejně zajímavé. Z 30 druhů lemurů , kteří obývají Madagaskar, jich pět žije i na jihozápadě. Nejvyšší dokonalosti v „životním stylu“ tu dosáhl Propithecus verreauxi, jehož bezprostředním domovem jsou koruny ostnitých didier a alluaudií. Pohybuje se v nich s takovou elegancí, že není vůbec jasné jak to, že si neporaní dlaně a plosky nohou o dlouhé a často dosti pevné trny. Trnitý buš je doménou jednak samozřejmě nezpočetných bezobratlých ale také plazů . Keře a stromy jsou obývány množstvím rozmanitých gekonů, hadů a leguánů, ovšem opravdu nápadnými a důstojně vyhlížejícími zástupci plazí říše jsou želvy. Hlavně večer, kdy alespoň trochu poleví celodenní žár, vycházejí na pastvu želvy druhu Geochelone radiata  (nový ale nevžitý název je Astrochelys radiata). Dosahují velikosti i přes půl metru a při zapadajícím slunci vyhlížejí na mýtině jako jakási prapodivná termitiště. Již tak málem neprostupný porost ještě dále znepřístupňují četní pavouci z rodu Nephila i někteří další. Staví si svislé, často velmi rozměrné ale vždy značně pevné sítě . Občas se dokonce stává, že pavučina člověka procházejícího bušem odmrští nazpět aniž by utrpěla znatelné škody. Její majitel dál pokojně vyhlíží kořist zavěšen uprostřed, zásadně hlavou dolů. Ještě daleko zajímavější však byly způsoby jiného pavouka. Je rozhodně dosti neobvyklé nalézat ve větším množství bíle kuželovité šnečí ulity zvící i pěticentimetrových rozměrů zavěšeny ve větvoví na bílé nitce ve výšce jednoho i dvou metrů. V některých místech jich byly desítky, možná stovky. Bylo nám to nejprve trochu divné a pátrali jsme, kdo a proč si tu prázdné ulity rozvěšuje po keřích. Nakonec nás napadlo zcela surově jednu ze schránek rozbít kamenem. Vyběhl z ní docela malý, světlý pavouček. Zničili jsme mu domek a záhadu stejně nerozluštili, neboť nikomu z nás není jasné, jak mohl tak malý a lehký tvor dostat těžkou a rozměrnou ulitu do takové výšky. Trnitý buš obývají i gigantičtí švábi, jedni z největších na světě. Patří do rodu Gromphadorrhina, který je mezi entomology proslulý svou schopností stridulovat, tj. vydávat cvrčivé zvuky. Co je na tom zvláštního? Jedině to, že jde o jediného švába na světě, který to dokáže. Jihozápad Madagaskaru je proslulý i tím, že je tu velké množství štírů, avšak jen co do počtu jedinců, nikoliv druhů. Madagaskarská fauna štírů je poměrně chudá. Z celého ostrova známe pouze 9 druhů (starý údaj - viz seznam). Každý druhý domorodec nás před nimi důrazně varoval. Nejde však o nebezpečné druhy. Přesto, že jejich párová žláza na konci zadečku obsahuje jed, nedokáží zdravému člověku vážně ublížit. Strach malgašů je spíše důsledkem mnoha pověr. Ostatně podobně jako po celém světě. Vůbec největším živočichem, jaký kdy obýval trnitou buš byl Aepyornis maximus  . Bohužel dnes je možné o něm hovořit jedině v minulém čase. Tento obrovitý pták, na první pohled připomínající velkého pštrosa, vyhynul v historicky nedávné době. Ještě první evropané, kteří navštívili ostrov v 16. a 17. století měli teoretickou možnost se s ním setkat. Šlo skutečně o impozantního tvora, který měřil na výšku i přes tři metry. Dodnes se v říčních náplavech nacházejí jeho obrovitá vejce, jež mají objem 10 l, což představuje zhruba stejně jako 180 vajec slepičích. Nalezené úlomky prozrazují, že skořápka byla silná jako porcelán čajového hrnku. Bylo by jistě zajímavé, kdyby se podařilo dokázat tvrzení domorodců, že tento obr dosud žije a že jej vzácně v buši pozorují. Seriózní zprávy však chybí a vzhledem k velikosti ptáka se zdá nepravděpodobné, že by zůstal ukryt všetečným zrakům badatelů. Na druhou stranu však mnohá místa trnitého buše ještě nepošlapala noha bělochova a nedávné objevení dvou nových druhů lemurů  na Madagaskaru bylo také více než překvapivé.

Ochrana

Samostatnost ostrova Madagaskar se datuje zhruba na 165 milionů let. Tehdy se začal oddělovat kus pevniny od obřího prakontinentu Gondwana. Bylo to ještě o něco málo dříve, než došlo k jeho rozpadu na pevninské bloky do podoby, jaká je známa dnes – J. Amerika, Afrika, Antarktida, Austrálie, Indie (k Asii se připojila až mnohem později) a Madagaskar. Ano, zcela právem patří Madagaskar na stejnou úroveň jako jeho mnohem větší „kolegové“. Je starší než mnozí z nich. K úplné izolaci ostrova oceánem došlo zhruba před 122 miliony lety a od té doby se fauna i flora vyvíjí zcela samostatně. Endemismmus organismů obyvajících Madagaskar je úžasně vysoký . S podobnými čísly se lze jinde setkat jen v rámci celých kontinentů. Vždyť více než 84 % rostlin a živočichů neroste a nežije nikde jinde mimo Madagaskar. Endemických je i celá spousta rodů a řada čeledí. Biogeograficky je Madagaskar skutečným sedmým kontinentem. Trnitý buš je tím nejspecifičtějším místem, kde se všechny endemické rody a druhy koncentrují a vytvářejí společenstvo, které nemá obdoby. Díky extrémním podmínkám je dodnes velmi málo osídlen člověkem. Náleží proto také mezi nejzachovalejší části ostrova. Dokonce i mimo rezervace a národní parky nalezneme rozsáhlé původní a dosud nenarušené porosty. Přesto však i sem začíná pronikat civilizace, jako zhoubný nádor krajiny. Jedním z největších problémů je paradoxně sucho. To sucho na nějž se rostliny i zvířata adaptovali po miliony let. V mnoha vesnicích není vůbec žádná voda. Lidé jsou proto nuceni pro vlastní potřebu vodu kupovat od řidičů kamionů, kteří ji sem přivážejí. Nemají však pochopitelně žádné peníze a proto ji vyměňují za dřevěné uhlí, které vyrábějí spalováním pachypodií, alluaudií, didier a dalších dřevin. Rostliny, které potřebují pro svůj růst stovky let a které jsou chráněny prvním dodatkem Washingtonské konvence (CITES), tedy nejpřísněji jak jen to v mezinárodním měřítku jde, právě tyto rostliny mizí v milířích vesničanů. V minulosti, kdy lidé užívali uhlí jen ke své vlastní potřebě, měl ještě buš dostatek času a sil k přirozené obnově. Dnes, kdy „černé dřevo“ slouží jako vývozní artikl, již nestíhá zarůstat vyklučené plochy. Druhým velmi významným zásahem do přirozené rovnováhy je introdukce cizích rostlinných druhů. Původem americké rostliny rodů Opuntia a Agave zde nalezly nový domov, který jim po všech stránkách vyhovuje . Nejen, že je tu příznivé klima, ale chybí i všichni škůdci a býložravci, kteří je „obtěžují“ doma, v Americe. Poznenáhlu ale vytrvale a usilovně obsazují další a další plochy a vytlačují původní druhy. Je zajímavé, že si této hrozby povšimli i domorodci a nezvané hosty zhusta vypalují. Ale ani takováto pomoc trnitému buši není dostatečná. V některých místech již nájezdníci uzurpovali celé rozlehlé plochy . Přesto zůstává jihozápad Madagaskaru stále relativně nedotčen. Kéž by tomu tak bylo i nadále. Osobně doufám, že tu ponechají jen ty příšerné cesty po nichž se skoro nedá jezdit, že tu dále zůstane vražedné vedro a spalující slunce, že zde i v budoucnu budou mračna krvežíznivých komárů, že nebude kde brát vodu na pití a tak dále a tak dále. Protože jen tehdy tu bude krásně. Jen pro hrstku nejotrlejších, ale jen oni si zaslouží, aby tuto krajinu poznali takovou jaká skutečně je. Jen oni ji pak dovedou ocenit. Pro jiné tu není místa.
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA