Herpetofauna madagaskarského trnitého buše (1.část)

Před 165 miliony lety (tedy v době vzniku samostatné jižní Ameriky) se od prakontinentu Gondwana, přibližně v oblasti dnešního somálského plató, začala oddělovat kra zahrnující Madagaskar a Indický subkontinent. Indie se posléze odtrhla a Madagaskar dodnes putuje jihovýchodním směrem rychlostí 1,7 až 1,8 cm za rok. Díky dlouhodobé izolaci se madagaskarská fauna a flora vyznačuje vysokým stupněm endemičnosti. Na ostrově zcela chybějí velcí savci. Největší šelmou je fosa Cryptoprocta ferox, dorůstající přibližně velikosti kočky. Absence významnějších predátorů, velká škála bioklimatických zón (od aridních oblastí po území s ročním úhrnem srážek až 9000 mm, od teplých nížin po chladné horské masivy) a rozmanitost biotopů (polopouště, deštné horské i nížinné pralesy, poloopadavé lesy, savany s termitišti a baobaby, travnaté náhorní plošiny atd.) způsobily obrovský rozmach obojživelníků a plazů. Na ostrově žije asi 150 druhů obojživelníků , z nichž pouze dva druhy nejsou endemické (Limnonectes tigerinus a Ptychadena mascareniensis) a přibližně 286 druhů plazů , z toho je 95% endemických (GLAW, VENCES 1992). Uvádím přibližná čísla proto, že každý rok jsou na Madagaskaru objevovány nové druhy, nemluvě o časté revizi taxonů stávajících. S biologickou expedicí LEMURIA jsem v roce 1993 navštívil rozličné biotopy takřka po celém Madagaskaru. Nejzvláštnější, ale také jedním z nejhůře přístupných míst je pás trnitého buše (      ) podél jihozápadního pobřeží Madagaskaru. Z klimatického hlediska se jedná o nejsušší oblast na ostrově, vyznačujícím se obdobím sucha trvajícím 9 až 11 měsíců (BATTISTINI R., RICHARD-VINDARD G., 1972). Veškeré roční srážky, které dosahují v průměru 350 mm, spadnou během několika bouřek v prosinci až únoru. V té době můžeme také zaznamenat nejvyšší teploty, které během dne přesahují 40 °C a v noci klesají asi na 25 °C. Trnitý buš roste na vápencovém a lateritovém podkladu. Místy zcela chybí bylinné patro. Porost je tvořen zejména xerofytními rostlinami z čeledí Didiereaceae, Euphorbiaceae, Bombacaceae, Apocynaceae, Burseraceae, Mimosaceae, Cesalpiniaceae a dalších . Naprostá většina rostlin je otrněná a tak průchod tímto rostlinným společenstvem je velmi obtížný, často zcela nemožný. Při procházení vegetací často narážíme na velmi pevné sítě endemického pavouka Nephila madagascariensis . Staví je svisle ve volném prostoru mezi dvěma či více keři, často od sebe vzdálenými dva až tři metry. Pavouků žije na celém Madagaskaru více než 400 druhů. Nalezli jsme i jeden druh pavouka, který věšel staré ulity oblovek pomocí pavučinových vláken na keře několik desítek centimetrů nad zemí. Poté je využíval jako úkrytu. Madagaskar obývá několik desítek endemických rodů štírů . Na jihozápadě jsme pod kameny a pod kůrou nacházeli druh Opisthacanthus madagascariensis.  Není zde vzácností potkat jediného švába na světě, který dokáže stridulovat – deseticentimetrový druh Gromphadorrhina portentosa . Na Madagaskaru jsou obojživelníci (Amphibia) zastoupeni pouze řádem žáby (Anura). Na jihozápadě ostrova žijí hlavně druhy přizpůsobené k existenci v aridním prostředí. Jediný zástupce rodu Boophis, který je znám z této oblasti je Boophis tephraeomystax (Duméril 1853). Dobu sucha přečkává v paždí listů, teprve v období dešťů jej můžeme nalézt i během dne. Je to maximálně 7 cm velká, světle hnědá žába se dvěma podélnými žlutými pruhy a světle žlutými skvrnami na bocích a tmavě hnědými skvrnami na zádech. Z čeledi Ranidae se tu můžeme setkat s druhem Ptychadena mascariensis (Duméril et Bibron 1841), který obývá prakticky celý Madagaskar, a s druhem Tomopterna labrosa Cope 1868. V „jezerní“ rezervaci Tsimanampetsotsa žije hrabavý druh Dyscophus insularis Grandidier 1872. Z rodu Scaphiophryne se životu v suchém prostředí nejlépe přizpůsobily S. brevis (Boulenger 1896) a S. calcarata (Mocquard 1895). Obě mají velmi dobře vyvinuté patní hrboly, důležité k zahrabání v období sucha. Poměrně nedávno nalezl G. Gottlebe 20 km jihovýchodně od města Toliara nový druh rodu Mantella, který byl popsán jako Mantella expectata Busse et Böhme 1992. Je velmi pěkně zbarvená: záda má zeleno-žlutá, boky černé a končetiny modré. Krokodýl nilský Crocodylus niloticus Laurenti 1768 , malgašsky „voay“, býval do konce 19. století na Madagaskaru velmi hojný a na mnoha místech dokonce uctívaný jako božstvo. Během kolonizace začal být pronásledován a po vyhlášení samostatnosti byl malgašským zákonem z roku 1962 označen za škodlivý druh. Tento zákon stále platí, přestože je dnes krokodýl na ostrově velmi vzácný. Na jihozápadě podle sdělení Malgašů žije prý na horním toku řeky Onilahy. Ve vodách Indického oceánu a Mosambického průlivu žije pět druhů mořských želv: Chelonia mydas, Eretmochelys imbricata, Lepidochelys olivacea, Dermochelys coriacea a Caretta caretta. Posledně jsmenovanou, karetu obecnou, jsme viděli v rybářské vesničce Beheloka, kde si s ní na břehu hrály domorodé děti. Na jihozápadě Madagaskaru se vyskytují dva druhy suchozemských želv. Úzký pás pobřeží šířky 10 až 50 km od Morombe na severu po Amboasary na jihu obývá ve třech poddruzích Pyxis arachnoides Bell 1827. Karapax dospělé želvy měří jen 15 cm. Přední část plastronu má pohyblivou, takže dokáže dokonale schovat přední nohy a hlavu. Nejdokonaleji je tato schopnost vyvinuta u jižních populací, směrem k severu je pohyblivost nižší a většina jedinců nejsevernějšího poddruhu P. a. brygooi plastron uzavřít nedokáže. O její biologii je dosud velmi málo známo. Samice snáší jedno velké vejce (25-30 x 33-35 mm), ale počet snůšek do roka nebyl zjištěn (KUCHLING G.,1989). Během našeho desetidenního pobytu v oblasti jejího výskytu jsme našli pouze tři jedince jižně od vesnice Beheloka. Mnohem početnější je Astrochelys (Geochelone) radiata (Shaw 1802), nádherně zbarvená, mohutná (délka karapaxu kolem 38 cm, váha 13 kg) želva. Během letních měsíců,t.j. v prosinci až únoru, tráví většinu dne v úkrytu. Za potravou vychází podle našich pozorování až po 16. hodině a pase se do setmění (kolem 18. hodiny). Požírá trávu, listí na nízkých keřech a spadané plody. Samice snáší 2-12 vajec, z nichž se po 69 až 231 dnech (v závislosti na teplotě) líhnou až čtyřcentimetrová mláďata. A. (G.) radiata zasahuje svým rozšířením od pobřeží až 100 km směrem do vnitrozemí, ale severní hranicí jejího areálu je již řeka Onilahy. Dříve byl areál jejího výskytu takřka dvojnásobný, ale v 18. a 19.století byla coby vyhledávaná potravina vyvážena v hojném množství na nedaleké souostroví Maskarény. Dnes je jen výjimečně lovena pro maso, hlavní nebezpečí pro ni představuje obchod se zvířaty. Na vlastní oči jsme v parku Ivoloina poblíž Tamatave viděli stovky želv zabavených během několika posledních měsíců malgašskými úřady na letišti v Antananarivu. A. (G.) radiata je uvedena v příloze 1 CITES.

(pokračování)

Domovská stránka Expedice LEMURIA