Menší „úlomek“ putoval rychlostí 1,7 - 1,8 cm za rok na jihovýchod. Nyní jej od Afriky odděluje Mosambický kanál a člověkem byl nazván Madagaskar.
Nejznámější a největší živočichové Madagaskaru jsou dnes (pomineme-li jeden druh divokého prasete) poloopice lemuři, jedna z nejprimitivnějších skupin primátů. Obývají v současné době v asi 30 druzích výhradně Madagaskar
.
Fylogenetické stáří prvních předků dnešních poloopic se odhaduje zhruba na 80 miliónů let. Jejich kosterní pozůstatky se nacházejí v Severní Americe. Dnešní lemuři (nadčeleď Lemuroidea s pěti čeleděmi) však žijí výhradně na Madagaskaru. Odkud se tu tedy vlastně vzali? A jak je možné, že žijí pouze tady a nikde jinde na Zemi? Zvláště vezmeme-li v úvahu jejich druhové bohatství, na savce až neobvyklé.
Podle paleontologických nálezů můžeme přibližně rekonstruovat dramatickou lemuří historii. Ze Severní Ameriky je dosud známo 13 rodů fosilních primátů z nichž 3 - 4 stojí v přímé vývojové linii k dnešním lemurům. Všechny poměrně rychle vyhynuly, avšak některé formy mezitím migrovaly po tehdy (střední eocén) existujícím pevninském mostě do Evropy, kde prodělaly bouřlivý rozvoj. V nalezených pozůstatcích bylo dosud rozpoznáno 8 - 9 rodů evropských lemurovitých poloopic.
Koncem eocénu, kdy definitivně vymírají americké formy, evropské se dále šíří do Asie a Afriky a odtud také na již samostatný ostrov Madagaskar. Poslední krok byl pro lemury tím nejšťastnějším - do dnešních dnů přežili právě jen na Madagaskaru.
V současné době se zřejmě již nepodaří zjistit, jakým způsobem lemuři ostrov osídlili. Není ani bezpečně známo, zda výsadek podnikl, obrazně řečeno, jen jakýsi lemuří Adam s Evou nebo jestli recentní druhy pocházejí z více samostatných linií. A jak se vůbec mohli dostat přes Mosambický kanál, který před 40 miliony lety, kdy k osídlení lemury došlo, již existoval? Jisté však je, že přírodní podmínky ostrova lemurům (do příchodu člověka) mimořádně vyhovovaly. Svědčí o tom dnes známých 30 recentních druhů adaptovaných na nejrůznější biotopy a s nejrozmanitějším způsobem života.
Kromě současných známe pak i celou řadu subfosilních druhů. Mnohé z nich se v lesích ostrova proháněli vlastně ještě před nedávnem. Vždyť jen od příchodu člověka na Madagaskar (první primitivní lovci z afrického kmene Vazimba se tu objevili někdy v rozmezí let 1 600 a 1 100 před n. l.) vymřelo 6 rodů a 14 druhů lemurů
.
Mezi nimi i gigantické formy, jakou byl např. Megaladapis
edwardsi ,
který dosahoval v některých druzích až velikosti osla a měl hmotnost
okolo
200 kg. Byl tedy svými rozměry srovnatelný se samcem orangutana.
Příhodné a hlavně rozmanité klimatické podmínky, relativní stálost prostředí a zejména nepřítomnost jakýchkoliv velkých dravců a šelem umožnily rozvoj často velmi bizarních druhů a rodů. Naprosto klasickým příkladem je ksukol (Daubentonia madagascariensis), který v minulosti zmátl i samotné přírodovědce. Zařadili jej totiž mezi veverkovité hlodavce. Celkový habitus a hlavně chrup zvířete skutečně na první pohled tento názor podporují.
Podivuhodné jsou i drobné formy z čeledi Cheirogaleidae. Některé z nich patří mezi nejmenší druhy primátů. Maki trpasličí (Microcebus murinus
)
dosahuje v dospělosti hmotnosti jen 60 g. Jen o něco větší Phaner
furcifer je po stranách těla opatřen kožní řasou, která mu
pomáhá
při šplhání a zejména při skocích ve větvoví. Jde vlastně o
jakýsi
předstupeň létacího zařízení, jak jej známe kupříkladu u letuch
(Dermoptera,
jihovýchodní Asie).
V říši lemurů není dodnes nouze o překvapení. Objevení nového druhu (Hapalemur aureus
)
r. 1987 bylo malou biologickou senzací (sekendární citace např. National
Geographic 174, 2, srpen 1988, str. 132 nebo Nature
333, 6170, 1988, str. 206). Jeho fotografie oblétly stránky tisku
celého světa. Je proto udivující, že nalezení dalšího druhu jen o
rok později si prakticky nikdo nevšiml a zůstal novinkou jen pro
ty nejinformovanější. Existenci druhu Propithecus tattersali
dodnes nezaznamenala ani velká část odborníků, o laické
veřejnosti
nemluvě. (Podrobnosti o P. tattersali
viz
Živa 3, 1992)
Odlesňování a devastace přírody na Madagaskaru pokračuje velmi rychle. Většina druhů lemurů dnes v přírodě přežívá díky národním parkům a rezervacím. Dvacet šest z třiceti druhů je více nebo méně ohroženo vyhubením. Vzhledem k politickoekonomické situaci Malgašské republiky (jedné z nejchudších zemí světa) je tento smutný osud zřejmě nemine. Nelze samozřejmě předvídat budoucnost, ale pravděpodobně nepomohou ani rozsáhlé mezinárodní ochranářské aktivity. Role trosečníků kdysi uchránila lemury před před vyhynutím. Izolace od okolního světa je zbavila „starostí“ s predátory. Kdo nebo co však uchrání lemury dnes před člověkem?
