Published in: Vesmír 10/1993: 558-562

Trosečníci v ohrožení

Pavel Hošek

Před 165 milióny lety, přibližně v době vzniku samostatné Jižní  Ameriky, se začal od obřího kontinentu Gondwana oddělovat mohutný pevninský blok. Později se dále rozpadl na dva  samostatné celky. Větší postupoval směrem na sever až se srazil  s Asií - dnes jej známe jako Indii.
Menší „úlomek“ putoval rychlostí 1,7 - 1,8 cm za rok na  jihovýchod. Nyní jej od Afriky odděluje Mosambický kanál  a člověkem byl nazván Madagaskar.
Nejznámější a největší živočichové Madagaskaru jsou dnes  (pomineme-li jeden druh divokého prasete) poloopice lemuři, jedna z nejprimitivnějších skupin primátů. Obývají v současné  době v asi 30 druzích výhradně Madagaskar  .
Fylogenetické stáří prvních předků dnešních poloopic se  odhaduje zhruba na 80 miliónů let. Jejich kosterní pozůstatky  se nacházejí v Severní Americe. Dnešní lemuři (nadčeleď  Lemuroidea s pěti čeleděmi) však žijí výhradně na Madagaskaru.  Odkud se tu tedy vlastně vzali? A jak je možné, že žijí pouze  tady a nikde jinde na Zemi? Zvláště vezmeme-li v úvahu jejich  druhové bohatství, na savce až neobvyklé.
Podle paleontologických nálezů můžeme přibližně  rekonstruovat dramatickou lemuří historii. Ze Severní Ameriky  je dosud známo 13 rodů fosilních primátů z nichž 3 - 4 stojí  v přímé vývojové linii k dnešním lemurům. Všechny poměrně  rychle vyhynuly, avšak některé formy mezitím migrovaly po tehdy  (střední eocén) existujícím pevninském mostě do Evropy, kde  prodělaly bouřlivý rozvoj. V nalezených pozůstatcích bylo dosud  rozpoznáno 8 - 9 rodů evropských lemurovitých poloopic.
Koncem eocénu, kdy definitivně vymírají americké formy,  evropské se dále šíří do Asie a Afriky a odtud také na již  samostatný ostrov Madagaskar. Poslední krok byl pro lemury tím  nejšťastnějším - do dnešních dnů přežili právě jen na  Madagaskaru.
V současné době se zřejmě již nepodaří zjistit, jakým  způsobem lemuři ostrov osídlili. Není ani bezpečně známo, zda  výsadek podnikl, obrazně řečeno, jen jakýsi lemuří Adam s Evou  nebo jestli recentní druhy pocházejí z více samostatných linií.  A jak se vůbec mohli dostat přes Mosambický kanál, který před  40 miliony lety, kdy k osídlení lemury došlo, již existoval? Jisté  však je, že přírodní podmínky ostrova lemurům (do příchodu  člověka) mimořádně vyhovovaly. Svědčí o tom dnes známých 30  recentních druhů adaptovaných na nejrůznější biotopy  a s nejrozmanitějším způsobem života.
Kromě současných známe pak i celou řadu subfosilních druhů.  Mnohé z nich se v lesích ostrova proháněli vlastně ještě před  nedávnem. Vždyť jen od příchodu člověka na Madagaskar (první  primitivní lovci z afrického kmene Vazimba se tu objevili někdy  v rozmezí let 1 600 a 1 100 před n. l.) vymřelo 6 rodů a 14 druhů lemurů . Mezi nimi i gigantické formy, jakou byl např.  Megaladapis edwardsi , který dosahoval v některých druzích až velikosti osla a měl hmotnost okolo 200 kg. Byl tedy svými  rozměry srovnatelný se samcem orangutana.
Příhodné a hlavně rozmanité klimatické podmínky, relativní  stálost prostředí a zejména nepřítomnost jakýchkoliv velkých  dravců a šelem umožnily rozvoj často velmi bizarních druhů  a rodů. Naprosto klasickým příkladem je ksukol (Daubentonia  madagascariensis), který v minulosti zmátl i samotné  přírodovědce. Zařadili jej totiž mezi veverkovité hlodavce. Celkový habitus a hlavně chrup zvířete skutečně na první pohled  tento názor podporují.
Podivuhodné jsou i drobné formy z čeledi Cheirogaleidae. Některé z nich patří mezi nejmenší druhy primátů. Maki  trpasličí (Microcebus murinus ) dosahuje v dospělosti hmotnosti  jen 60 g. Jen o něco větší Phaner furcifer je po stranách těla  opatřen kožní řasou, která mu pomáhá při šplhání a zejména při  skocích ve větvoví. Jde vlastně o jakýsi předstupeň létacího  zařízení, jak jej známe kupříkladu u letuch (Dermoptera,  jihovýchodní Asie).
V říši lemurů není dodnes nouze o překvapení. Objevení  nového druhu (Hapalemur aureus  ) r. 1987 bylo malou biologickou  senzací (sekendární citace např. National Geographic 174, 2,  srpen 1988, str. 132 nebo Nature 333, 6170, 1988, str. 206).  Jeho fotografie oblétly stránky tisku celého světa. Je proto  udivující, že nalezení dalšího druhu jen o rok později si  prakticky nikdo nevšiml a zůstal novinkou jen pro ty  nejinformovanější. Existenci druhu Propithecus tattersali  dodnes nezaznamenala ani velká část odborníků, o laické  veřejnosti nemluvě. (Podrobnosti o P. tattersali viz Živa 3, 1992)
Odlesňování a devastace přírody na Madagaskaru pokračuje  velmi rychle. Většina druhů lemurů dnes v přírodě přežívá díky  národním parkům a rezervacím. Dvacet šest z třiceti druhů je  více nebo méně ohroženo vyhubením. Vzhledem  k politickoekonomické situaci Malgašské republiky (jedné  z nejchudších zemí světa) je tento smutný osud zřejmě nemine. Nelze samozřejmě předvídat budoucnost, ale pravděpodobně  nepomohou ani rozsáhlé mezinárodní ochranářské aktivity. Role  trosečníků kdysi uchránila lemury před před vyhynutím. Izolace  od okolního světa je zbavila „starostí“ s predátory. Kdo nebo  co však uchrání lemury dnes před člověkem? 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA