Published in: Ústecký deník 21. a 28. 6. 1993

Expedice LEMURIA

Pavel Hošek

Uprostřed února si sbalit pár věcí a odjet na Madagaskar. Přesně takto jsme si to představovali. Prostě na první pohled nic mimořádného. Nasednout s batohem do auta a vyrazit směr Německo. Už se těšíme na celníkův dotaz v Rozvadově. „Kam máte namířeno?“ „Na Madagaskar,“ zní ledabylá odpověď. Polorozpačitý, polosoucitný úsměv uniformovaného muže a přání šťastné cesty. Ještě pár hodin tma, mlha, mokro a bláto šedivé zimní Evropy. Nesmělé ranní slunce na letišti v Curichu. Pak Nairobi a konečně Antananarivo – Madagaskar. Přesně takto jsme si to představovali. Představy ale v sobě nosíme již více než 5 let. Ještě v temných dobách „konsolidované politické situace“ se zrodil první nápad. Bláznivý sen, který se v tisícovkách hodin práce pomalu rozplynul, promíchal a začal se tvarovat ve skutečnost. Z pouhé touhy podívat se kamsi, kde byl jen málokdo a kde by to mohlo být zajímavé, se pomalu vynořovala vážná a odpovědná práce – vznikl projekt HATOKALIOTSY. Hatokaliotsy je malé území na jihozápadě ostrova Madagaskar. V roce 1956 bylo navrženo na chráněné území. Od té doby a vlastně ani nikdy předtím tu však nebyl žádný biolog, který by se pokusil o vážnější práci. Neexistuje žádná studie o tom, jaké vlstně rostliny v Hatokaliotsy rostou. Nikdo přesně neví, kteří živočichové tu žijí. Návrh na ochranu území dodnes malgašská vláda neschválila. Není divu. Nelze dost dobře vyhlásit národní park na místě, které skoro nikdo ani pořádně nezná. Zdálo se nám proto jako ideální příležitost zaplnit mezeru v přírodovědných znalostech a navíc tak vlastně pomoci při ochraně unikátní přírody.

Následovalo více než tři roky odborných příprav a studia  literatury. Korespondence s různými vědeckými institucemi  a odborníky z celého světa narůstala do mnohametrových  sloupců. Počet hodin strávěných přípravami lze zapsat snad  jen čtyřmístnou cifrou. Nakonec ale přeci jen přišel den,  který jsme si tolikrát představovali. Prostě jsme sbalili  batohy a nasedli do auta.

Ostrov Madagaskar vznikl odtržením od Afriky. Nejprve nějaký čas putoval spojen  s indickým subkontinentem oceánem a později se osamostatnil  docela. Stalo se tak zhruba před 165 miliony lety v době, kdy  dnešní Afrika a Jižní Amerika spolu s Austrálií a Antarktidou  byly ještě pevně spojeny v jediný obří kontinent. Příroda se  na Madagaskaru vyvíjela zcela samostatně a nezávisle na  přírodě okolních kontinentů. Vznikly zde proto zcela ojedinělé druhy rostlin a živočichů, které nežijí a nerostou  nikde jinde na světě. Madagaskar je však zárověň zemí neobyčejně chudou.  Ekonomický a existenční tlak nutí obyvatele využívat přírodní  zdroje jak jen to jde. Dochází ke střetu dvou zcela odlišných  zájmů. Na jedné straně boj prostých lidí o holé živobytí  a s ním spojená devastace přírody na straně druhé pak snaha  biologů a ochranářů celého světa zachovat alespoň malou část neopakovatelné madagaskarské přírody i pro budoucnost. Jak ale vysvětlit kupříkladu obyvatelům vesničky  Itampolo, aby nepálili dřevěné uhlí z pachypodií a didier. Tyto rostliny rostou jen na malém území na jihozápadě  ostrova. Vzrostlé exempláře jsou staré i stovky let. Všechny  druhy jsou zařazeny v prvním dodatku Washingtonské konvence,  jedné z nejznámějších a nejpřísnějších mezinárodních úmluv na  ochranu organismů. Lze říci, že se rostlinám a zvířatům  nemůže v celosvětovém měřítku dostat zásadnější ochrany.  Přesto domorodci rostliny ve velkém kácí a vyrábějí z nich  uhlí nebo je používají k jinému účelu – i tak banálnímu jakým  je oplocení skromného políčka (pachypodia a didierey  jsou  ostnité). Situace je o to vážnější, že v Itampolu není voda.  Lidé ji získávají výměnou právě za dřevěné uhlí. Zjednodušeně  řečeno: člověk je nucen tu rostliny kácet, aby přežil. Kudy  ven z bludného kruhu?

Antananarivo, hlavní město Malgašské republiky je pro nás  sděšením. Evropan – a mezi ně se již téměř počítáme – má díky  tisku i dalším sdělovacím prostředkům jisté povědomí  o chudobě afrických států, ale tohle nečekal asi nikdo z nás – polorozbořené domy, bláto a odpadky na rozbitých silnicích, všude spousta nuzáků. Vyjímkou nejsou ani lidé postižení  a zmrzačení nejrůznějšími nemocemi. Děti na tržištích  žebrají. Ve skutečnosti je to ale spíše kamufláž jejich  pokusů nás okrást. Prvních několik hodin nás opravdu poznamenává. Nikdo z nás  nemá představu jak to tu přečkáme.

Madagaskarský venkov dodnes žije tak (nebo alespoň téměř tak) jako před sto nebo tisíci lety. Lidé bydlí v chýškách,  které by se pohodlně vešly i do průměrného panelákového  pokoje. Peníze tu takřka nemají cenu. Veškerou obživu si musí  lidé obstarat sami. Co vyroste na jejich skromných políčkách,  to budou jíst. Potřebují-li něco navíc, využívají spíše  směnný obchod mezi sebou než nákup za peníze. Přesto, nebo  právě proto je madagaskarský venkov mnohem krásnější než  malgašská města. Pěstování zemědělských plodin je neobyčejně extenzívní.  Ještě políčka rýže vypadají k světu. Horší je to s ovocem.  Kde upadne dítěti pecka, tam časem vyroste strom, který se  pak sklízí. Lidé nepěstují žádné šlechtěné kultivary, ale  spíše jakési poloplané odrůdy, často nevalné chuti. Takto vedené hospodářství ale vyžaduje velkou plochu půdy.  Je jen jediný způsob jak ji získat – vzít ji lesu. Plantáže ale plodí sotva 3 – 4 roky, pak se z nich stává poušť. Nezbývá než opět pokročit dále a ubrat lesu další kus. Stačilo by přitom velmi málo. I jen trochu intenzivnější zemědělství by stačilo uživit všechny a dokonce bez dalšího rozšiřování obdělávané půdy.

Konečně se dostáváme z města do přírody. Vyjíždíme  s terénním landroverem do buše. Jsme však nuceni poopravit si (pokolikáté už) žebříček hodnot. Měli jsme v plánu dorazit do Hatokaliotsy ještě večer téhož dne, kdy jsme vyjeli. Vždyť je  to sotva 350 km. Velice rychle však poznáváme, že i pro dobrý  terénní vůz představuje stokilometrová vzdálenost perných 12  hodin jízdy s minimální přestávkou na jídlo. Původně jednodenní  přesun trvá čtyři dny. Pokračujeme i během poledne, kdy  teplota šplhá přes 40 °C ve stínu. Automobil nesmírně trpí  neuvěřitelně špatným terénem. Skalnaté skoro nesjízdné svahy střídají bahniska a podmáčené louky. V písku se sice boří  kola a postup je pomalý, zato alespoň vytrvalý. Náš řidič využívá i sebekratší zastávky k udržbě vozu (potažmo staré rachotiny). Někdy jen doplní olej nebo naftu, jindy rozebere celý motor nebo opraví prasklou nápravu či upadlý vejfuk. Nejhorší je husté bahno. Jedna z mnoha kaluží se nám stává  osudnou. Třicetimetrový úsek zvládame hravě za tři hodinky. Přes všechny obtíže je ale venkov oázou oproti hlavnímu  městu. Lidé jsou přívětiví a naše přítomnost v nich vzbuzuje  spíše zvědavost než chuť nás obrat o peníze. Pomáhají dokonce  při vyprošťování vozu. Jednoho rána vylézáme ze stanů. Domorodý řidič již je  vzhůru. Kromě něj však obklopuje tábořiště v těsné blízkosti  asi třicet dalších malgašů. Jsou z kmene Mahafalů a muži se  proto opírají o tenké dlouhé oštěpy. Ženy vedle nich  postávají s proutěnými koši na hlavách a dětmi v náručí. Všichni tiše přihlížejí. Sledují naše počínání při balení  věcí a skládání stanů. Nemluví, jen se dívají. Máme pocit  jako bychom vystupovali v divadle. Mlčenliví diváci vydrželi až do samého konce, kdy nasedáme a odjíždíme. Chyběl jen závěrečný potlesk a děkovačka. Co je na nás asi nejvíce zaujalo? O čem přemýšleli při pohledu na  vazahy – bílé muže?

Po několika dnech si pomalu zvykáme na tropické slunce. Již můžeme být v terénu i přes poledne. Pokožka zhnědla  a dobře snáší spalující paprsky. Dokonce máváme rukou i nad  komáry, kteří sveřepě znovu a znovu útočí každý večer po  západu slunce. Madagaskar má však pro nás připraveny nepříjemnosti do zásoby. Objevujeme malé hnisavé puchýřky na  nohách. Že by nějaké plísňové onemocnění? To by při zdejším  klimatu bylo zlé. Až další den bezpečně stanovujeme diagnózu – písečná blecha (Tunga penetrans). Zviřátko, které se  zavrtává pod kůži a tam dlouhodobě saje a klade vajíčka.  Každou ranku je třeba rozříznout, blechu odstranit a vše  vydesinfikovat. Nadšením zrovna neplýtváme. V podstatě je to  však dobré; noha se brzy zahojí. Mnohem hůře je na tom Ivo. Z tytulu funkce etnobotanika, tedy člověka, který studuje užitkové rostliny a jejich význam  pro člověka, ochutnává při pobytu v terénu kdejaké bobule  a jiné plody. Večer po návratu do tábora se necítí dobře. po  setmění již mu je skutečně špatně. Máme obavy, že snědl cosi  jedovatého. Netušíme, co by to mohlo být a obáváme se proto  nasadit jakékoliv léky. Nastávající ráno však bylo – tak jak již rána bývají – moudřejší večera. Ivošovi je již podstatně lépe a k poledni  již zaznamenáváme, že opět s chutí pojídá jakési fialové  kuličky. Mít v expedici etnobotanika je vůbec velmi dobrá věc. Člověk nikdy netuší, kdy bude jeho znalosti potřebovat. Na  ostrůvku Nosy Mangabe nám po třech dnech docházejí potraviny.  Jsme nuceni živit se tím co v lese najdeme. Ivo zcela bezpečně identifikuje hlízy liány jménem Dioskorea . Ví také, že za syrova jsou jedovaté, ale po uvaření jsou docela chutné a hlady ani z jiných příčin tedy neumřeme.

Madagaskarská příroda je štědrá. Vynahradila nám vrchovatě všechny útrapy, které jsme před cestou i během ní  museli podstoupit. Hatokaliotsy více než splnilio všechny  naše sny a očekávání. Bizarní rostlinná společenstva jsou zde prakticky ještě nenarušena. Takto zachovalá místa jinde na  Madagaskaru již k nalezení nejsou. Stojí opravdu za to je chránit. Význam a jedinečnost madagaskarské přírody si uvědomijí  biologové z celého světa. Světový fond na ochranu přírody WWF (známý svým znakem pandy v červeném trojúhelníku) je hlavním koordinátorem všech ochranářských aktivit a financuje i celou  řadu výzkumných projektů. Jedním z hlavních cílů je zamezit  dalšímu kácení tropických deštných lesů. V podstatě nouzovým řešením je zakládání rezervací a národních parků. V nich často jako v posledních útočištích  přežívají vzácné druhy rostlin a živočichů. Tradice  chráněných území je neobvykle dlouhá. Mnoho rezervací vzniklo  již na přelomu století, dlouho před tím než byly vyhlášeny  světoznámé národní parky ve východní Africe. Dalším, ve své podstatě nejdůležitějším směrem, kterým se  obrací úsilí WWF, je výchova místního obyvatelstva k úctě  k přírodě. Snaha o vytvoření všeobecného povědomí lidí  o nenahraditelnosti přírody je však dlouhodobou záležitostí  a devastace pokračuje podstatně rychlejším tempem.

Uprostřed února si sbalit pár věcí a odjet na Madagaskar. Podařilo se. Dalo to ale pořádnou práci...


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA