Published in: ABC 7, 1993:

Neviditelní gekoni

Pavel Hošek

Mimikry jsou dnes již běžně známým jevem a každý ví, že tímto slovem  se označují taková zvířata (nebo i rostliny), která nějakým způsobem  splývají se svým životním prostředím. Nejčastěji se o mimikry nebo  také mimetismu mluví v souvislosti s bezobratlými živočichy, především hmyzem. Typické jsou různé maskovací manévry pakobylek,  které napodobují tvarem svého těla větévky nebo listy. Často se při  pohybu i podivně komíhají, aby měl pozorovatel dokonalou iluzi  keříku s větvičkami ve větru. Pod pojmem mimikry se tedy nemusí  zdaleka skrývat jen ochrané zbarvení, ale třeba i tvar těla nebo  chování živočicha. Velmi populární a zároveň ukázkový je i mimetismus u celé řady  nočních motýlů. Můry sedící na kůře stromů si nevšimneme ani při  pohledu z několika centimetrů. Takto bychom mohli ve výčtu pokračovat třeba i na stovkách  stránek, ale to jistě není účelem. Jde nám spíše o to poohlédnout  se, jak je to s mimetismem u větších a tedy obecně nápadnějších  zvířat. Snaha, ukrýt se před nepřítelem nebo naopak, nedat o sobě  vědět své kořisti, je velmi rozšířeným trendem. Často i takové  zbarvení, o kterém se domníváme, že je neobyčejně nápadné, zajistí  svému nositeli neviditelnost v jeho přirozeném životním prostředí. Kupříkladu gepard. Je vůbec možné, aby bylo něco křiklavějšího  než černé skvrny na oranžovém podkladě? A přesto. Ve vyprahlé savaně  je gepard výborně maskován. Rezavá stébla vyprahlého buše vytváří  právě onu mozaiku oranžové a černé a vane-li vítr může se šelma  i zvolna pohybovat, aniž by byla zpozorována. Přesto přezevšechno jsem se však až donedávna domníval, že  přeborníci v maskování patří do hmyzí říše. Až mne naprosto zaskočil  jeden gekon. Jmenuje se latinsky Uroplatus (české jméno, tuším, ani  nemá), ale o tom až trochu později. Nejprve nahlédněme do pralesů  Madagaskaru, kde Uroplatus žije. Pátrali jsme po tomto dosti velkém ještěrovi již řadu dní a stále  nic. Zasypávali jsme dotazy i našeho malgašského průvodce Francoise,  který dobře znal mnohé ze zdejší přírody a měl i dobře vycvičené  oči, které viděli více než oči nás ostatních.
 
Uroplatus fimbriatus
Vždy se však jen usmál  a mávl rukou. „Uroplatus,“ říkal s roztomilým přízvukem na poslední slabice, „to budeme mít velké štěstí, jestli nějakého uvidíme. Lépe by bylo vypravit se do lesa v noci. Ve světle baterky svítí uroplatům oči a ty je prozradí.“ Francois, přestože byl zdejší, se v noci do lesa bál. Usmálo se  však na nás štěstí a nalezli jsme uroplaty i za bílého dne. Přestože  to bude znít trochu jako sebechvála, myslím, že to byl úctyhodný  výkon. I na fotografiích je dobře vidět, jak kvalitní je „uroplatí“  maskovací „obleček“. Přitom je potřeba si uvědomit, že na fotce je  v ideálním osvětlení blesku a docela zblízka. Zkuste jej však  objevit v hustém šeru pralesa v neuvěřitelné změti křovin a lian. Pokud jej již objevíte, zarazí vás jeho nebojácnost. Nechá se  klidně okukovat ze všech stran a je možné se k němu přiblížit třeba  na několik centimetrů. Tato vlastnost je také důsledkem dokonalého mimetismu, který předčí i kabátky nejšikovnějších mistrů z řad  hmyzu. Živočich se spoléhá na své ochrané zbarvení natolik, že  raději nehybně sedí, než by se dal na nejistý útěk, který by jej  rychle prozradil. Pokud již začne utíkat - stává se to až tehdy, když se jej člověk  dotkne -, prchá dlouhými skoky často s hrozivě otevřenou tlamou. Jinak uroplatus zásadně sedává na svislých kmenech a vždy výhradně  hlavou dolů. Přitiskne se ke kůře celým tělem, rozprostře svůj  plochý, velmi široký ocas a dokonale splyne s povrchem kmínku.  Využívá k zamaskování větve skvrnité lišejníkovými porosty. Umí také  do jisté míry měnit barvu své pokožky a v místech, kde je světlý  lišejník si klidně vytvoří světlou skvrnu, jinde zůstává tmavý jako  okolní kůra. Ve svislé poloze jej najdeme zejména během dne, kdy  odpočívá nebo přímo spí. Na výpravu za potravou se vydává až za tmy. Podobně jako jiní gekoni, živí se rozmanitým hmyzem a jinými  bezobratlými živočichy. Gekonů rodu Uroplatus známe dnes sedm druhů (viz seznam madagaskarských plazů). Všechny jsou svým  rozšířením omezeny na ostrov Madagaskar. Největší a také nejznámější  z nich je U. fimbriatus, který dorůstá délky 30 - 35 cm a řadí se  tak mezi největší gekony na světě. Ostatní druhy jsou sice menší, o to lépe se však dokáží maskovat. Slouží jim k tomu nejen schopnost  měnit barvu, ale i zmíněný plochý ocas a řasnatý kožní lem po  stranách těla a hlavy, který se přimkne k podkladu a zajistí, že  přechod mezi zvířetem a kůrou je naprosto nezřetelný. Mnohá místa ostrova Madagaskar jsou dodnes velmi málo probádána  a není vyloučeno, že budou nalezeny i druhy nové. Svědčí o tom  i nedávný objev druhu U. henkeli, který byl nalezen teprve před  třemi lety. O životě uroplatů je dosud známo velmi málo a kusé znalosti pocházejí především z pozorování zvířat v zajetí. Chov v terariu je  poměrně obtížný. Pokud se však zdaří, klade samice druhu U.  fimbriatus dvě sněhově bílá vejce. Přilepuje je na kůru větví nebo  i sklo chovné nádoby a do vylíhnutí mláďat je ochraňuje. Pro zdárný  vývoj vajec a později malých uroplatů je potřeba vyšší teplota;  optimálních je 28 °C. Kritický je první týden života mláďat, zejména  do doby než začnou přijímat potravu. U ostatních druhů neznáme z jejich života vůbec žádné  podrobnosti. Jde o zvířata v přírodě tak nenápadná a často i opravdu  vzácná, že jejich pozorování lze spočítat na prstech a omezuje se na  pouhé konstatování, že byla spatřena. Stále výraznější úbytek lesů  na Madagaskaru bude zřejmě bohužel příčinou toho, že se o nich již  nikdy více nedovíme.

Jiný text o uroplatech


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA