Zlí jazykové tvrdí, že rozhněvaný bůh zasadil baobaby schválně větvovím pod zem a kořeny vzhůru. Dokonce ani Saint­Exupéryho Malý princ se o baobabech nevyjadřuje obzvlášť lichotivě. Lidé z Madagaskaru však mají své reniala – „matky lesa“, jak jim říkají – v lásce. Ctí je nadevšechny ostatní stromy. Mnohde jsou pro ně fady, čili tabu, jinde jim dokonce přinášejí dary, jako by to byly posvátné bytosti. Možná si úctu Mahafalů, Sakalavů a dalších národů získaly kvůli mnoha nenahraditelným službám, jež lidem poskytují. V nízkém porostu trnitého buše jsou často jediným stromem poskytujícím milosrdný stín před spalujícím sluncem, jejich kmenů lze využít jako rezervoárů vody, plody mohou posloužit k přípravě osvěžujícího nápoje, měkké dřevo je krmivem pro dobytek, kůra je výbornou střešní krytinou atd., atd. 
Nejmenším madagaskarským druhem baobabů je Adansonia rubrostipa s velkými trubkovitě protaženými květy (dva horní snímky), jež opylují noční motýli lišajové. Naopak, obrem mezi baobaby je Adansonia grandidieri (tři dolní snímky), který roste na západním pobřeží. Dříve zde byly rozsáhlé opadavé lesy. Baobaby jsou dnes jejich poslední připomínkou (např. snímek zcela dole). 

podrobněji o baobabech

 
Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Zpět na úvodní stránku výstavy MADAGASKAR - svět sám pro sebe (Ústí nad Labem, 1999–2000)
Domovská stránka Expedice LEMURIA úvodní stránka výstavy