mamy ny aina – život je sladký,
tsihibelambana ny olona – lidé tvoří širokou, rozlehlou síť.
Sladkostí života se ovšem nemíní jen potěšení a pohodlné přežívání, ale také harmonická účast každého člověka na velkém a posvátném díle přírody, na vztazích mezi všemi lidmi, kteří – metaforicky řečeno – vytvářejí obrovitou hustou síť; předivo všeho toho vztahování. To však nezahrnuje jen živé bytosti, ale v případě lidí i všechny mrtvé předky – razana, jak lidé z Madagaskaru říkají.
Víra, obřady, praktiky i každodenní práce a zábava směřují k pokračování života, k předání všech tradic a způsobů, které uctívali a milovali předkové, dále do budoucna. Vyplývají z toho dva nejdůležitější povahové rysy vlastní Madagaskařanům – úcta k tradici a s ní související nechuť k novotám a příliš překotným změnám a pak také láska k dětem. Děti jsou tím jediným opravdovým pokračováním života, největším štěstím, které může člověka na Madagaskaru potkat. Opravdovou životní pohromou ženy je zůstat bezdětnou.
Dětem je na Madagaskaru ponechána větší volnost než v evropském kulturním prostoru. Vyrůstají zdánlivě bez výchovy a bez dozoru. Ve skutečnosti se však malgašská výchova mnohem méně opírá o zákazy, plnění úkolů a vyžadování discilíny a využívá spíše učení příkladem. Děti „odkoukávají“ zvyky a návyky od starších členů rodiny, rozvíjejí se do úcty ke starším lidem a k předkům a vciťují se do řádu přírody – do oné všezahrnující sítě vztahů, vazeb a závislostí.
