Lemures byly ve starém Římě duchové zemřelých. Dnes se tak souhrnně jmenují vývojově nejstarší poloopice, které v současnosti žijí pouze na Madagaskaru. Z fosilního záznamu víme, že se lemuři v minulosti proháněli po celé Severní Americe i na mnoha místech Evropy. Tam však vyhynuly. Jak se dostaly na Madagaskar vlastně nevíme. Již v dobách prapředků dnešních lemurů (asi před 75 miliony let) to byl ostrov dosti vzdálený od jakékoli pevniny. Existuje proto mnoho hypotéz, jak k osídlení došlo. Avšak pro žádnou z nich doposud nebyl nalezen přesvědčivý a jednoznačný důkaz. 
Lemury to však jistě trápí pramálo. Na Madagaskaru našli sice poslední ale přesto nanejvýš vyhavující útočiště – s dostatkem prostoru pro další vývoj a bez větších predátorů a nepřátel. Tak se stalo, že se předkové lemurů bohatě rozmnožili a za desítky milionů let se rozrůznili do mnoha podivuhodných forem. 
(shora) Běžný je Eulemur fulvus, ale i všežravý lemur kata (Lemur cata). Dosti vzácný a ohrožený je Eulemur coronatus ze severu ostrova. Potravně specializovaným bambusožroutem je Hapalemur griseus. Drobounkými, nočními tvory připomínajícími svým vystupováním spíše veverky nebo plchy jsou makiové (Microcebus rufus). 
Kromě nich skrývá Madagaskar ještě dalších 26 druhů (tedy alespoň těch, o nichž vůbec víme). A mohl by býval skrývat ještě více. Dalších nejméně 15 druhů už prohrálo svůj boj s osudem a vymřelo. Člověk na tom měl významný podíl. Budeme-li poslední výzkumy hodnotit spíše shovívavě, můžeme říci, že jejich zánik významně urychlil. 

    

další informace o lemurech:      

 
Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Zpět na úvodní stránku výstavy MADAGASKAR - svět sám pro sebe (Ústí nad Labem, 1999–2000)
Domovská stránka Expedice LEMURIA úvodní stránka výstavy