|
První den na Madagaskaru je něco, co
nelze
popsat. Znají to všichni, kdo na ostrov zavítali. Jejich zážitky jsou
nápadně
shodné. Ta první jízda městem, první kroky rušným tržištěm, první bědné
domky a první ubožáci kolem silnic. Všichni známe nuzotu – z novin,
televize,
filmů. Přesto je skutečnost nečekaná. Kdo projel poprvé onu cestu z
letiště
do středu Antananariva, nikdy nezapomene. Hliněné očazené ruiny domků a
umolousaní otrhanci se mu navždy budou míhat před očima a bude
vzpomínat
na den, kdy měl pocit, že spatřil všechnu bídu světa. A hned vzápětí se
mu vetře i myšlenka, že stačilo pár dní, pár mizerných dní spočítaných
na prstech jedné ruky, aby si zvykl.
Ten den se už nikdy nebude opakovat ve
skutečnosti.
Jakýsi psychologický „imunitní systém“ v rychlosti vybudoval bariéry,
přivřel
oči a zatemnil mysl. Příští cesta z letiště už byla všední. A bude
taková
i kdykoli v budoucnu. Ten jeden jediný den se bude navždy opakovat jen
v mysli každého, kdo jej prožil. V reálném světě se dá prožít znovu jen
tehdy, dostane-li se člověk ještě hlouběji, k ještě větší bědnosti
lidí.
Stalo se. Ten den se opakoval v
leprosariu
Marana nedaleko Fianarantsoy (na snímku je nemocniční kuchyně)   .
Ono je to ale opravdu nesdělitelné… |
