Ostrov žab, lemurů a pijavic

Jiří Bálek

Madagaskar. Už sám název zní značně tajemně a za tajemný považovali tento ostrov i čtyři mladí čeští biologové, když plánovali přírodovědeckou expedici LEMURIA. Po pěti letech příprav, letos v polovině února se entomolog Pavel Hošek, botanik Libor Kunte, etnobotanik Ivo Dobšíček a herpetolog a kameraman České televize Jiří Bálek vydali na padesátidenní putování po tomto čtvrtém největším ostrově na světě.

Boj o Madagaskar

V květnu 1500 zavinila bouře, která vypukla nad oceánem, že se koráb portugalského kapitána Diega Diaze, plující s flotilou do Indie kolem mysu Dobré naděje, odpoutal od ostatních lodí a o tři měsíce později, na den svatého Vavřince, vplul do obrovské zátoky neznámého ostrova.
Prvním Evropanem, který stanul na Madagaskaru, byl zločinec. Portugalci totiž měli ve zvyku vozit s sebou na lodní výpravy trestance odsouzené k smrti. Pokud loď připlula k neznámému pobřeží, kapitán vždy jednoho z nich vyslal na pobřeží napospas neznámým divokým kmenům. V případě, že se mu nic nestalo, mohli se vylodit i ostatní námořníci.
Posel kapitána Diega Diaze měl štěstí. Vrátil se živý, a navíc bohatě obdarovaný ovocem. Zpráva o velkém a pohostinném ostrově se brzy rozletěla do světa. Ještě mnoho Portugalců se pokoušelo podmanit si Madagaskar, ale protože volili hrubé metody (vypalovali vesnice a pobíjeli domorodce), nepodařilo se jim to.
Po marných snahách Holanďanů, kterým tamní nezdravé podnebí tak vadilo, že mnohá zákoutí na pobřeží vešla do dějin jako „pohřebiště Holanďanů“, projevili největší vášeň pro Madagaskar Angličané. V první polovině 17. století se v Anglii staly doslova bestsellery tři knihy o Madagaskaru. Jedna z nich, psaná rukou lodního lékaře Waltera Hammonda, nesla dokonce název: Madagaskar, nejbohatší a nanejvýš plodonosný ostrov na světě. Knihám uvěřil i král i celá Anglie, a tak se v roce 1655 vydalo na vysněný ostrov 140 vybraných kolonistů i s rodinami. V zálivu svatého Augustina na jihozápadě Madagaskaru, v místech, kde nyní leží město Toliara, se však setkali s divokým kmenem, nehostinným stejně jako tamní příroda. Pastýři Mahafalové, odchovaní tvrdým životem ve vyprahlé madagaskarské pustině, nebyli zrovna přátelsky naladěni vůči cizincům, tím spíš, že loupeže a vraždy nepovažovali za nic špatného. Malgašská kopí - sagaje, nemoci a hlad způsobily, že ze všech kolonistů zbylo jen devět zubožených chudáků. Jeden z nich se pak chopil pera a sepsal nelítostnou kritiku knih oslavujících Madagaskar. Nakonec po mnoha bojích byli Angličané z pobřeží Madagaskaru vyhnáni.
Nakonec přišli na řadu Francouzi. Psal se rok 1895, když jejich válečné tažení porazilo legendární armádu kmene Hovů (Merinů), dobře vycvičených anglickými důstojníky. O rok později již byl Madagaskar francouzskou kolonií. Tou zůstal (s krátkou přestávkou během druhé světové války, kdy ostrov obsadili Britové) až do roku 1960. Tehdy vyhlásila Malgašská republika nezávislost.
Bohatství ostrova však ve skutečnosti zdaleka nespočívá v zásobách zlata a jiných vzácných nerostů. Zlata bylo málo a brzy se vytěžilo, a tak nakonec musela zachraňovat malgašské hospodářství káva, byť je horší jakosti. Madagaskar je opravdu bohatý, ale v úplně jiném směru.

Ráj zvířat

Během rozpadu prakontinentu Gondwana se před 165 miliony lety oddělil od východní Afriky ostrov Madagaskar. I nyní se stále pohybuje rychlostí téměř dva centimetry za rok jihovýchodním směrem. Jeho dlouhodobá izolace z něho vytvořila v biologickém světě něco ojedinělého: 64 % zdejších ptáků , 98 % palem , 95 % plazů a téměř 100 % madagaskarských druhů žab nenajdeme nikde jinde na světě. Na ostrově o rozloze 590 000 km² se můžeme setkat s horským i nížinným deštným pralesem, se suchým tropickým pralesem, chladnými horskými borovými háji, zemědělskou krajinou, rýžovišti, banánovými plantáženi, savanou s termitišti a baobaby i s naprosto vyprahlou oblastí, pokrytou tzv. trnitým bušem . Na samém jihu ostrova u mysu Sv. Marie, jsou i písečné duny. Madagaskar je 1600 km dlouhý a na nejširším místě 570 km široký . Přestože je od Afriky oddělen pouze 400 km širokým Mosambickým průlivem, má s Afrikou pramálo společného. Nežijí na něm sloni, žirafy, antilopy, hroši, nosorožci, lidoopy ani velké dravé šelmy. Největší šelmou je tu fosa, asi jako kočka velká cibetkovitá šelma. Nejsou tu „klasičtí“ jedovatí hadi, ba ani zmije nebo chřestýši, jen některé užovky mají jedovou žlázu . Jejich slabý jed proniká do rány se slinami (nemají speciálně uzpůsobené jedové zuby).

Žhavý povrch ostrova

Cílem expedice Lemuria bylo území zvané Hatokaliotsy na jihozápadě Madagaskaru. Jedná se o nejsušší část ostrova. Ročně tu naprší 300 až 500 mm srážek (na opačném konci ostrova v zálivu Antongil to je až 9000 mm ročně!). Většina vody spadne během několika bouřek v lednu a únoru, stává se však, že tu i několik let neprší. Před příjezdem naší expedice pršelo poprvé po třech letech.
Hatokaliotsy bylo ještě za francouzské nadvlády, v roce 1956, navrženo na statut chráněného území. Už tehdy si vědci uvědomovali, jak jedinečné toto území je. Díky těžké dostupnosti a náročnosti pobytu se zde však doposud neuskutečnil ani základní biologický a ekologický průzkum a tak se ani neví, co tu vlastně roste a žije. A vyhlásit chráněné území bez těchto podkladů nelze.
Dostat se do Hatokaliotsy vzdáleného „jen“ 400 kilometrů jižně od Toliary, správního střediska stejnojmenné provincie, nebylo jednoduché ani pro expedici Lemuria. Na Madagaskaru jsou totiž cesty v neuvěřitelně špatném stavu (většina lidí tedy využívá fungující síť leteckých spojů). Na jihu jsou cesty jakžtakž sjízdné v době sucha, ale po deštích, kdy voda vytvoří na spoře porostlé půdě hluboké erozní rýhy a bahnitá jezera, můžete použít výhradně dobrý terénní vůz.
Zdolat těch čtyřista kilometrů pronajatým terénním landroverem nám trvalo plné čtyři dny. Jihozápad Madagaskaru obývají především Mahafalové, dříve obávaní bojovníci, dnes chovatelé dobytka zebu. Na úzkém pásu pobřeží žijí rybáři kmene Vezo . Nevelké území východně od Toliary ovládají Antanosyové, kterých se Malgaši z Toliary bojí. Náš domorodý řidič by na jejich území nezastavil ani za svůj roční plat. Prý přepadají pocestné, oloupí je a někdy i zabijí.
Je únor a to zde, na jižní polokouli, vrcholí léto. Rtuť v teploměru leze v poledne přes čtyřicítku, povrch země bývá rozžhaven až na 70 °C. Přestože je tu vegetace dostatek, není se kam schovat do stínu. Nejsou tu žádné vysoké košaté stromy, jen ojediněle potkáme nejmenší ze sedmi druhů madagaskarských baobabů . Všechny rostliny mají jen velmi malé lístky a neposkytují tak téměř žádný stín. Typu zdejší vegetace se říká trnitý buš a nevyskytuje se nikde jinde na světě. Průchod trnitým bušem je velmi obtížný, a tak se tu ještě dnes skrývá spousta dosud neobjevených rostlin a živočichů (expedice Lemuria tu objevila nový druh gekona ).
Problém ochrany zdejší přírody nespočívá ani tak v turistice, ani ve znečištěném ovzduší či jeném podobném škodlivém jevu, který známe odjinud. Problémem je voda, respektive její nedostatek. Domorodci to řeší tak, že kácí trnitý buš, hlavně chobotnicové stromy (některé rody čeledi Didiereaceae ), které jsou jinak velmi přísně chráněny dokonce v celosvětovém měřítku, a pálí z nich dřevěné uhlí. To pak jednou týdně, když přijede nákladní vůz, vyměňují za vodu.

V říši suchozemských pijavic

Úplným opakem suchého jihozápadu je horský deštný prales v Ambrových horách . Pobyt Evropana tu však neztěžují jen vysoká teplota a téměř stoprocentní vzdušná vlhkost. Na listech keřů a v trávě číhají na teplokrevné savce (a člověk je pro tento účel ideálním tvorem) nesčetné spousty dvoucentimetrových štíhlých zviřátek - suchozemských pijavic. Píďalkovitým pohybem těla zcela neomylně míří ke své oběti. Žádný oděv ani žádná obuv jim neodolá. Najdou si sebemenší skulinku, zakousnou se, do rány vpraví protisrážlivé látky, a pak už se jen nechají napustit krví. Když nasáté jako kuličky odpadnou, rána díky protisrážlivým látkám krvácí dál. Některé druhy těchto pijavic dokáží celou proceduru vykonat bezbolestně. Člověk pak invazi pijavic pozná, až když mu v botách čvachtá vlastní krev.
Pokud se s tímto vyrovnáte, můžete obdivovat rozmanitost deštného pralesa. Stromové kapradiny budí pocit, že jste se ocitli v pravěku. Na okraji pralesa vykukují svými vějíři ravenaly - „stromy poutníků“. V paždí jejich listů najde pocestný vždy vodu k zahnání žízně. Na jihovýchodě ostrova rostou láčkovky - masožravé rostliny, které dokáží do svých láček polapit i menší obratlovce, například žáby. Na Madagaskaru žije 146 druhů žab (údaj správný v době, kdy vyšel článek, viz náš seznam druhů) a pouze dva z nich najdeme i jinde. Ostatní jsou zdejšími „specialitami“.
Gekoni rodu Uroplatus svým zploštělým tělem dokonale kopírují povrch větví a stávají se tak téměř neviditelnými (kůží dokáží napodobit i stíny a lišejníky). Teprve v noci opouštějí svá stanoviště a vydávají se za potravou, kterou tvoří hmyz. Pokud jsou vyrušeni, snaží se nepřítele zahnat široce otevřenou tlamou a výpady proti narušiteli.
Madagaskar je také centrem chameleonů , zajímavých ještěrů dokonale přizpůsobených životu ve větvích. Nejznámějšími zvířaty Madagaskaru jsou však lemuři . Název těchto poloopic pochází ze starého Říma, kde lemures byli duchové mrtvých. Hlasy a většinou noční způsob života lemurů způsobil, že i Malgaši věří, že se do nich převtělily duše předků. Díky tomu je uctívají, jsou pro ně „fady“. Nesmějí je sice zabíjet, ale běda lemurovi, který zavítá na jejich plantáž oříšků kešu nebo kávy. To jde „fady“ stranou.
Dnes žije na Madagaskaru asi 30 druhů lemurů. Všichni jsou bezesporu nesmírně zajímaví, ať již svou fyziognomií nebo způsobem života. My jsme viděli v přírodě několik druhů lemurů, ale setkání s tlupou druhu Eulemur coronatus je nezapomenutelné. Bylo to v rezervaci Ankarana. V nohách jsme měli už asi deset kilometrů chůze poloopadavým tropickým lesem, když jsme najednou měli pocit, že nás někdo pozoruje. Pohlédli jsme do korun stromů a tam jsme spatřili několik párů upřeně hledících očí. Překvapení bylo asi oboustranné. Pak se objevili další lemuři a za chvíli jich bylo kolem nás dvacet. Zvědavě si nás prohlíželi a když se v našich rukách objevily fotoaparáty a kamera, řekli si, že to musí vidět zblízka. S poštěkáváním a směsicí strachu a zvědavosti si nás nakonec prohlíželi ze vzdálenosti necelých dvou metrů. Že uvidíme v přírodě takhle zblízka lemury, nás nenapadlo ani ve snu. Když usoudili, že jim asi nic nového nepředvedeme, pokračovali ve své cestě za potravou. Célé dny takhle putují v korunách stromů...
Expedice Lemuria prošla celý ostrov. Všude jsme obdivovali pestrost a jedinečnost madagaskarské přírody. Všude jsme se však také setkávali s neblahými následky civilizace . Každoročně se na Madagaskaru pokácí 200 000 hektarů lesa. Dříve souvislé plochy tropických deštných lesů při východním pobřeží se dnes změnily v několik málo ostrůvků vegetace. Jen od příchodu člověka na Madagaskar, tedy za posledních 2000 let, vyhynulo 14 druhů lemurů. Madagaskarskou přírodu ochranáři označují za nejohroženější na naší planetě. Demografové odhadují, že během příštích dvaceti let se obyvatelstvo ostrova zdvojnásobí. Zbude tu ještě místo pro přírodu?

Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA

Domovská stránka Expedice LEMURIA