Mnohem spíše než ostrovem je Madagaskar kontinentem, poctivým velkým kusem země. Lidé, kteří na něm žijí, mu říkají „velká země“ – tanybe. On totiž při bližším pohledu skutečně vyhlíží jako docela malý světadíl, na kterém je všecičko, co má na správném dílu světa být. Rozlehlé rovinaté pláně západu, dusné a vlhké deštné lesy na východě, přívětivě vlídná, travnatá pahorkatina ve střední části země, vyprahlá a pichlavá krajina dálného jihu
s písečnými přesypy na výběžku nejjižnějším, bahnité, zádumčivě tajemné
lesy mangrovů, chladné a syrové skály nejvyšších vrcholků země se
studenými,
věčně vodou nasáklými lesy i rušná liduplná města a městečka, ta
nejodvozenější
z nekonečných podob přírodních společenstev.
Kontinent jménem Madagaskar je zemí přečetně rozmanitých vjemů, tvarů a barev a stále se měnícího vzhledu. Jsou v něm místa suchá i vlhká, místa horká, ba žhnoucí vedrem, ale i místa chladných a mlhavých rán. Jsou tu kraje plné lidí i končiny tiché a majestátní. Území divotvorných skal se vzpínají z nekonečných rovin plných trávy. Zemi bez života střídají zákoutí plná ruchu, shonu a chvatu. Něco tak velkého a tak rozmanitého přece nemůže být pouhým ostrovem. Tak to vnímá každý, kdo Madagaskar zblízka byť i jen zahlédl.
Najdou se tací, pro něž je Madagaskar celý svět. Dokonce to tak cítí drtivá většina všech Madagaskařanů. My, lidé soběstřední, si to však obvykle neuvědomujeme, neboť málokdy dokážeme sami sebe vnímat jen jako nepatrnou část, nicotný díleček všech obyvatel Země. Když se nám však podaří vymezit místo člověka spravedlivě, musíme uznat, že pro téměř všechny obyvatele Madagaskaru je Madagaskar světem. Pro desetitisíce a statisíce druhů rostlin a živočichů je to jediné místo na celé Zemi, kde mohou žít a kde dosud žijí. Pro mnohé se stal skutečně posledním útočištěm, jediným místem, kde zatím ještě vítězí v boji o přežití. Takový je třeba osud lemurů
či bodlínů. Madagaskar je jejich posledním „rájem na zemi“.
Pro jiné obyvatele je tomu naopak. Madagaskar je jejich rodištěm, místem zrodu, odkud putují do světa. Baobaby – reniala, královny lesa, jak jim říkají Sakalavové – se zrodily právě na Madagaskaru. Vyslaly svůj výsadek do světa a úspěšně se uchycují – prozatím v Africe a v Austrálii.
Ať již je tomu tak nebo onak, důležité je jedno – že Madagaskar, právě ten jejich svět, stále ještě existuje. Dává lemurům, bodlínům, baobabům i tisícům a tisícům dalších malých i větších tvorů naději. Naději na život.
Pokud my lidé s konečnou platností nepochopíme, že jsme jen oním malým dílečkem podobným statisícům jiných dílečků, a zničíme Madagaskar; pokud zničíme všechno to bohatství, které nese, nezničíme jen jeden ostrov, nezničíme jen jeden z mnoha ostrovů našeho světa, ale zničíme i celý jeden kontinent. Zničíme celý jeden svět. A zničíme také naději, kterou tento svět poskytoval. A stále ještě poskytuje.
