Při pohledu z dálky, ale opravdu jen z velké dálky, asi tak jako
když si člověk prohlíží svět ve velkém barevném atlasu, vyhlíží
Madagaskar
jako ostrov. A pro mnoho lidí skutečně ostrovem je. Někteří by na to
určitě
přísahali a možná by na vás dokonce křičeli, kdybyste jim to začali
vyvracet.
Madagaskar bývá ostrovem nazýván ve všech seriózních zemězpytných
příručkách.
Tak jako jakýkoliv jiný ostrov jej ze všech stran omývá oceán a i svou
velikostí odpovídá naší představě ostrova. Ale to je asi tak všechno.
Mnohem spíše než ostrovem je Madagaskar kontinentem, poctivým velkým
kusem země. Lidé, kteří na něm žijí, mu říkají „velká země“ – tanybe.
On
totiž při bližším pohledu skutečně vyhlíží jako docela malý světadíl,
na
kterém je všecičko, co má na správném dílu světa být. Rozlehlé rovinaté
pláně západu, dusné a vlhké deštné lesy na východě, přívětivě vlídná,
travnatá
pahorkatina ve střední části země, vyprahlá a pichlavá krajina dálného
jihu
s písečnými přesypy na výběžku nejjižnějším, bahnité, zádumčivě tajemné
lesy mangrovů, chladné a syrové skály nejvyšších vrcholků země se
studenými,
věčně vodou nasáklými lesy i rušná liduplná města a městečka, ta
nejodvozenější
z nekonečných podob přírodních společenstev.
Kontinent jménem Madagaskar je zemí přečetně rozmanitých vjemů,
tvarů a barev a stále se měnícího vzhledu. Jsou v něm místa suchá i
vlhká,
místa horká, ba žhnoucí vedrem, ale i místa chladných a mlhavých rán.
Jsou
tu kraje plné lidí i končiny tiché a majestátní. Území divotvorných
skal
se vzpínají z nekonečných rovin plných trávy. Zemi bez života střídají
zákoutí plná ruchu, shonu a chvatu. Něco tak velkého a tak rozmanitého
přece nemůže být pouhým ostrovem. Tak to vnímá každý, kdo Madagaskar
zblízka
byť i jen zahlédl.
Najdou se tací, pro něž je Madagaskar celý svět. Dokonce to tak
cítí drtivá většina všech Madagaskařanů. My, lidé soběstřední, si to
však
obvykle neuvědomujeme, neboť málokdy dokážeme sami sebe vnímat jen jako
nepatrnou část, nicotný díleček všech obyvatel Země. Když se nám však
podaří
vymezit místo člověka spravedlivě, musíme uznat, že pro téměř všechny
obyvatele
Madagaskaru je Madagaskar světem. Pro desetitisíce a statisíce druhů
rostlin
a živočichů je to jediné místo na celé Zemi, kde mohou žít a kde dosud
žijí. Pro mnohé se stal skutečně posledním útočištěm, jediným místem,
kde
zatím ještě vítězí v boji o přežití. Takový je třeba osud lemurů
či bodlínů. Madagaskar je jejich posledním „rájem na zemi“.
Pro jiné obyvatele je tomu naopak. Madagaskar je jejich rodištěm,
místem zrodu, odkud putují do světa. Baobaby
– reniala, královny lesa, jak jim říkají Sakalavové – se zrodily právě
na Madagaskaru. Vyslaly svůj výsadek do světa a úspěšně se uchycují –
prozatím
v Africe a v Austrálii.
Ať již je tomu tak nebo onak, důležité je jedno – že Madagaskar,
právě ten jejich svět, stále ještě existuje. Dává lemurům, bodlínům,
baobabům
i tisícům a tisícům dalších malých i větších tvorů naději. Naději na
život.
Pokud my lidé s konečnou platností nepochopíme, že jsme jen oním
malým dílečkem podobným statisícům jiných dílečků, a zničíme
Madagaskar;
pokud zničíme všechno to bohatství, které nese, nezničíme jen jeden
ostrov,
nezničíme jen jeden z mnoha ostrovů našeho světa, ale zničíme i celý
jeden
kontinent. Zničíme celý jeden svět. A zničíme také naději, kterou tento
svět poskytoval. A stále ještě poskytuje.
| Domovská stránka Pavla Hoška | Domovská stránka Expedice LEMURIA |