published in: Koktejl 1, 2003:

Svět v pohybu 1/2003

Pavel Hošek

Proč má kladivoun hlavu jako kladivo?

Proč mají kladivouni (rod Sphyrna) tak bizarně utvářenou hlavu? To je pro biology záhadou po mnohá desetiletí, ba staletí. Existují sice různé teorie, ale skutečný důvod zůstával nejasný. Extrémně široké hlavě byla nejčastěji připisována stabilizační funkce. Uvažovalo se také o tom, že by mohla být sídle velmi dlouhých a tudíž i velmi citlivých elektroreceptorů. Vnímat elektrické pole umí mnoho druhů žraloků. Umožňuje jim to efektivně vyhledávat potravu.
Když se však biologové z Havajské univerzity rozhodli hypotézu s elektroreceptory otestovat, ukázalo se, že kladivouni reagují na elektrické pole zhruba stejně jako jiní žraloci. Experimenty však naznačili, že tvar hlavy může mít mnohem prostší důvod. Umožňuje žralokům „pročistit“ více než dvakrát tak široký pruh dna, čímž zvyšuje objem získané kořisti. Některá data havajských biologů také ukazují, že kladivouni jsou obratnější než jiní žraloci – dokáží např. při pronásledování kořisti rychleji a ostřeji zabočit. „Kladivovitá“ hlava jim zřejmě slouží i jako manévrovací ploutev.

(New Scientist, 9. listopadu 2002)

Kde se vzal pes?

V posledních několika letech jsme se dozvěděli mnoho zajímavých věcí o psu, jehož pečliví zoologové opatřili ještě epitetem domácí. Víme nyní, že s námi lidmi sdílí osud o pár tisíc let déle, než jsme si mysleli a víme také, že to byl vlk, kdo se kdysi postavil po náš bok. Díky nejnovější srovnávací studii mitochondriální DNA většiny dnes běžně rozšířených psích plemen už také tušíme, kde se tak stalo. Ačkoli data poukazují na několik vlčích předků, více než 95 % zkoumaných plemen přísluší třem vývojovým liniím, které pocházejí z jediného genetického základu. Větší genetická variabilita východoasijských psů pak poukazuje právě na východoasijský původ.
Nezávislá studie psích plemen Nového světa tyto závěry jen potvrdila. Pes přišel do Ameriky až s člověkem, i když se tak stalo několikrát. Původní novosvětští psi tedy pocházejí z různých psích ras Starého světa.

(Science, 22 listopadu 2002)

Další generace jaderných zbraní

Padesát let poté, co na jednom z tichomořských ostrůvků vybuchla první vodíková bomba (1. 11. 1952), uvažuje americká vláda o financování výzkumu a vývoje nového typu jaderných zbarní. Jedná se o bombu, která by byla schopna proniknout zemským povrchem i do velmi hluboko ukrytých bunkrů, skladů zbraní ap. Na vývoj zbraně hodlá vláda Spojených států uvolnit zhruba 15 milionů dolarů.
Bomby pronikající hluboko pod zemský povrch samozřejmě existují řadu let a díky zpravodajství o válce v Afghánistánu tuší dnes o jejich existenci skoro každý. Nový systém by se měl lišit v jediné věci – ponese jadernou nálož. Ta by měla být mnohem efektivnější, způsobí mnohem silnější rázovou vlnu a pronikne i do větších hloubek. Odborníci se však velmi rozcházejí v názorech na škody způsobené radioaktivním materiálem. Jedni tvrdí, že výbuch hluboko v podzemí povede jen k nepatrnému zvýšení úrovně radiace na povrchu. Jiní se domnívají, že bezpečnost nebude zajištěna, neboť i pro nálož o síle 0,3 kilotuny TNT je nutná hloubka 40–70 metrů (podle typu horniny). Přitom se předpokládá, že vyvíjené bomby by dosahovaly síly 5 kilotun TNT.
V každém případě by vývoj a užití takové nálože setřely prozatím dost jasnou (a obávanou) hranici mezi zbraněmi jadernými a konvenčními. A i kdyby radioaktivita zůstala skryta pod povrchem, jak se domnívají optimisté, zůstane tam po dlouhá staletí a tisíciletí. A kde je psáno, že tam opravdu zůstane? Vždyť existují takové jevy jako eroze, zemětřesení, vulkanické pochody, prameny řek a potoků, důlní těžba… a mnoho jiných, které pod zemský povrch zasahují.

(New Scientist, 9. listopadu 2002)

Prázdniny ve vesmíru za cenu auta

Možná stojíme na pokraji nově vznikajícího odvětví turistického průmyslu. Podle úvah J. Penna z Aerospace Corporation by již za pár let mohly létat na oběžnou dráhu kolem Země miliony lidí.
Prvním vesmírným turistou se stal před dvěma lety milionář Dennis Tito. Za svůj výlet na stanici Mir zaplatil 20 milionů dolarů. Roku 2002 jej následoval Mark Shuttleworth z Jižní Afriky. Podle Penna neexistuje žádný zásadní technologický důvod, proč by nemohlo do vesmíru létat mnohem víc lidí. Penn spolu s Ch. Lindleyem vymyslel nový, levnější způsob dopravy na oběžnou dráhu. Je založen na dvoustupňovém letu, při němž velké zařízení podobné tlusté raketě s křídly vynese na „pokraj vesmíru“ malé raketky. Ty pak pokračují s pasažéry k orbitální stanici, zatímco „obézní“ plavidlo naloží raketky s vracejícími se cestujícími.
Že to zní trošku naivně? Takto ve zkratce možná, ale Penn to vše promyslel do detailů a hlavně propočetl finančně. Vyšlo mu, že již za 10 let by mohlo létat do kosmu ročně milion lidí a každý z nich by za cestu zaplatil pouhých 15 000 dolarů. Projekt sice vyžaduje úvodní šesti až osmiletou fázi s investicí asi 20 miliard dolarů. Pak ale začne vynášet – ročně řádově v desítkách miliard dolarů.

(New Scientist, 2. listopadu 2002)

Barvy ve tmě

Když se setmí, vidíme my lidé jen černobíle. Barvy pro nás zůstávají nerozpoznatelné. Proto jsme také dlouho mlčky předpokládali, že tomu tak je i ostatních živých tvorů. Teď už ale víme, že přinejmenším u některých nočních motýlů tomu může být jinak. Ukázal to experiment při němž byly za tmy lišajům nabídnuty umělé květy modré a žluté barvy zároveň s květy různých odstínů šedé. Očekávalo se, že se lišaji budou plést. V 90 % případů však zamířili ke správným květům. Na druhou stranu ale nedokázali odlišit různé odstíny téže barvy. Lze proto konstatovat, že vidění lišajů nespočívá na rozlišování jasu, ale na určení spektrálního složení signálu – tj. na rozlišení barev.
Lišajové mají ve složených očích tři typy receptorů – pro modré, zelené a ultrafialové záření. V každém očku (facetě) oka je také zařízení, které odrazí procházející světlo zpět. Signál prochází přes receptor dvakrát a optický vjem se posiluje.
Lišajové (a některé další můry) jsou prvními živočichy, o nichž víme, že vidí barvy za tmy.

(Nature, 31. října 2002)
 

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška