published in: Koktejl 2/2000, s. 96–97

SVĚT V POHYBU (2/2000)

Zóna života se rozšiřuje

Badatelé se donedávna domnívali, že hlavní podmínkou vzniku života kdekoliv ve vesmíru je přítomnost slunečního záření (světla a tepla) o dostatečné intenzitě. A na základě toho také předpokládali, že v naší sluneční soustavě lze život teoreticky očekávat pouze na tzv. vnitřních planetách (Merkur, Venuše, Země, Mars) a snad i na některých jejich měsících.
Nedávné objevy přímo na Zemi však naše názory pozvolna mění. V 70. letech podmořští biologové objevili úplně neznámý svět, celé nové společenství desítek a stovek druhů organizmů, které existují nezávisle na slunci. Žijí v hlubinách světových oceánů, kam slunce nikdy nepronikne, a energii získávají z tzv. „černých kuřáků“, teplých vývěrů ze dna, které jsou navíc bohaté na různé organické sloučeniny. Podobně zajímavé byly i nálezy bakteriálních společenstev v horninách mnoho set metrů pod zemským povrchem.
Vypadá to, že světlo a teplo nejsou zásadní podmínkou existence živé hmoty. Jednoduché formy života můžeme proto očekávat (a hledat) i na řadě dalších vesmírných těles. Horkými kandidáty mimo vnitřní planety jsou v současnosti třeba jupiterův měsíc Europa (viz Koktejl 4/1997) a snad i Pluto se svým souputníkem Charonem, na nichž byla nedávno objevena podpovrchová voda. Odvážnější „exobiologové“ dokonce uvažují o tělesech mimo sluneční soustavu.
(Science 1. října 1999)

Orientace pavouků

Vědci ve Švédsku zjistili, že pavouci používají polarizované světlo jako kompas. Pavouk, který si vyrazí na výpravu, musí najít cestu zpět ke svému úkrytu, ať už je to škvíra pod kůrou, pavučina nebo vyhloubená nora. K orientaci využívá slunečního světla, které mu prozradí rozmístění světových stran. Při zatažené obloze je slunce také vidět. Ovšem jen pro toho, kdo dokáže vnímat polarizované světlo. Zdá se, že pro pavouky je to běžná záležitost. Vždy dvě z jejich osmi očí mají vystavěný filtr, který detekci polarizovaného záření umožňuje.
(New Scientist 2. října 1999)
 

 

Mravenci – zahradníci v okrasných zahradách

Oboustraně prospěšné soužití mravenců a rostlin je všeobecně známé (viz také Koktejl 10/1997). Mnohé rostliny poskytují mravencům životní prostor. Různé hlízy, ztlustlé stonky, řapíky listů nebo trny s dutinou jsou doslova předpřipravenými mraveništi. Stačí se do příslušných míst jen nastěhovat. Některé rostliny navíc mravencům přilepšují sladkými šťavami, která čilým dělníkům a vojákům slouží jako potrava. Šestinozí obyvatelé naoplátku chrání rostlinu před býložravci. Každý nezvaný host narazí na zarputilý odpor tisíců vojáků vyzbrojených kusadly, kyselinou mravenčí a mnohdy i žihadlem s jedovou žlázou.
 
akácie
 
To vše je dlouho a dobře známo. Méně se již ale studovala problematika mravenčí konkurence. V přírodě osidluje jednu rostlinu obvykle jedna kolonie jediného mravenčího druhu. Existují ale výjimky, kdy nastává mezi mravenci tuhý boj o rostlinu. V takových případech by méně bojovné druhy neuspěly a proto vynalezly jiné řešení.
Africký druh Crematogaster nigriceps okusuje větvičky akácie, na níž žije. Dělá to natolik důkladně a systematicky, že docela změní vzhled stromu. Koruna je menší, kompaktní a velmi hustá. Také mnohem méně kvete. Až donedávna se nevědělo, proč to mravenci dělají. Jaký můžou mít zájem na doslova „parkovém“ sestřiho akácií? Nová pozorování ukazují, že tak nejspíš brání svým konkurentům, aby osídlili stejný strom. Modelováním koruny snižuje schopnost akácie komunikovat s okolím. Strom se stává obtížně osídlitelným nebo napadnutelným.
(Nature 7. října 1999)

Krize nejvýznamnější mexické univerzity

Akademičtí zaměstnanci UNAMu (Universidad national autónoma de México), největší a nejvýznamnější mexické univerzity jsou již na 200 dnů ve stávce na protest proti zvýšení školních poplatků, které plánuje vláda. Přes 200 profesorů bylo propuštěno a hrozí uzavření univerzity. Hovoří se o bankrotu. UNAM je gigantickou organizací, jednou z největších svého druhu na světě. Pracuje v ní 1100 výzkumných pracovníků, což představuje asi 60 % veškerého mexického výzkumu. Univerzitu navštěvují ročně desetitisíce studentů z nejrůznějších, převážně však latinskoamerických zemí.
Celá situace je jen výsledkem neutěšených ekonomických poměrů v zemi. Dluhy v zahraničí dosáhly 200 miliard dolarů a UNAM se najednou jeví jako neúnosné břemeno. Ze smělého a velkolepého projektu se stává megalomanská zátěž (a je celkem jedno, jestli to tak je doopravdy nebo jen v myslích ekonomů či vládních představitelů). Prezident Ernesto Zedillo hovoří i o nepoctivosti úředníků, kteří jsou slepí ke skutečným potřebám vědy a techniky.
„UNAM však vždy hrál ve vědě významnou roli,“ říkají mexičtí vědci. „Měl by být zachován i do budoucna, nehledě na politické a ekonomické obtíže v současnosti.“
(Nature 7. října 1999)
 
knihovna UNAMu se světoznámou mozaikou

Plachetnice ve vesmíru

Sluneční vítr je proud nabitých částic (hlavně protonů a elektronů), které vyletují ze Slunce. I sluneční vítr může být různé intenzity, stejně jako jeho „kolega“ na Zemi. Nezáleží však na rychlosti částic, ale na jejich množství a kvalitě. Což zase závisí na momentální sluneční aktivitě. Je-li příliš bouřlivá, sluneční vítr se mění ve „vichřici“, která vážně poškozuje některá zařízení na Zemi – telefonní sítě, některé části sítí vysokého napětí, satelitní komunikaci ap.
Americká federální oceanická a atmosferická správa chce proto umístit dvě monitorovací stanice 2 miliony kilometrů od Země. Roku 2003 mají být vypuštěny a dopraveny do Lagrangeových bodů. To jsou místa, ve kterých můžou být družice v rovnováze vzhledem k oběma nebeským tělesům (Slunci a Zemi), které vzájemně obíhají. Stanice by měly být vybaveny slunečními plachtami o délce 20 metrů a šířce 1 metr. Když sluneční vítr „zesílí“, plachty se vzdují podobně jako plachty na lodi. Přístroje takové vzdutí zaznamenají a předají o tom zprávu na Zemi, takže o blížící se bouři budeme předem varováni.
(New Scientist 25. září 1999)

Pavel Hošek

 

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška