published in: Koktejl 2, 2000: 92-93

Svět v pohybu 2/2002

Pavel Hošek
 

1. Škvoři jsou dvojnásob šťastní tvorové

Škvoři jsou opředeni mnoha legendami. Tak třeba o škvořích klíšťkách, kterým se ovšem správně říká cerky nebo také štěty, se často soudí, že mohou být člověku nebezpečné – třeba když se škvor dostane do zevního zvukovodu. Méně je už známo, že celá jedna škvoří čeleď se honosí jednou zvláštností. Samci všech druhů mají dva kopulační orgány. Až donedávna nebyl důvod pro takové uspořádání jasný a entomologové se domnívali, že jeden z orgánů je zřejmě nefunkční – mimo jiné i proto, že směřuje nevhodným směrem.
Nyní se však ukázalo, že druhý orgán je orgánem náhradním. Pohlavní orgán samců čeledi Anisolabididae je velmi dlouhý, křehký a často se ulomí. V takovém případě je „zprovozněn náhradník“. Že se tak opravdu stává, potvrdily škvoří samičky, v jejichž pohlavních cestách se často nachází „nádobíčko“ jejich nápadníků.
(New Scientist, 24. listopadu 2001) obrázek 1, obrázek 2

2. Najdeme druhou Zemi?

Když astronomové před pár lety objevili první planety mimo sluneční soustavu, vzbudilo to malou senzaci (viz také Koktejl 5/1997). Spekulovalo se i o tom, jestli by na těchto tělesech mohl být život. Dnes jsme v poznání zase o krůček dále. Zda je nějaká planeta vhodná k životu určuje zejména složení její atmosféry. Na konci loňského roku se podařilo stanovit základní chemické složení plynného obalu první extrasolární planety, jichž dnes známe už více než 70. Metoda je poměrně jednoduchá. Každý plyn pohlcuje záření jiných vlnových délek. Světlo, které k nám příchází ze vzdálené hvězdy, je tedy trochu jiné, postaví-li se mu do cesty planeta či přesněji její atmosféra. U první takto zkoumané planety astronomové odhalili, že hlavní složkou její atmosféry je sodík.
(New Scientist, 1. prosince 2001)  obrázek 1, obrázek 2

3. Bakterie na Europě?

S velmi odvážnou ale také hodně spekulativní teorií přišel astrogeofyzik B. Dalton. Domnívá se, že našel důkaz pro existenci bakterií na jupiterově měsíci Europě, jehož povrch je tvořen silnou vrstvou ledu. I v minulosti se o možné existenci života na Europě spekulovalo (viz také Koktejl 4/1997 a 2/2000). Vždy se však předpokládalo, že by mohl být přítomen spíše hluboko pod povrchem, kde voda pravděpodobně existuje v tekutém stavu.
Daltona však zaujal jiný problém. Europa pohlcuje infračervené záření (tj. teplo) docela jiným způsobem, než by se dalo od ledu očekávat. To se různí vědci pokoušeli vysvětlit přítomností různých příměsí v ledu, ale nebyla to vysvětlení zrovna přesvědčující.
Dalton požádal své kolegy z Yellowstonského národního parku, zda nemají infračervená spektra kolonií extremofilních bakterií. To jsou bakterie, které „milují extrémy“ a žijí v horkých gejzírech a pramenech, které jsou často navíc prosyceny nějakými ropuštěnými minerály nebo jinými chemikáliemi. Když si spektra prohlédl, užasl nad jejich podobností s infračervenými spektry jupiterova měsíce. Domnívá se proto, že na Europě žijí obrovité kolonie bakterií. Vysvětlilo by se tím podle něj i neobvyklé zabarvení některých částí povrchu měsíce.
(New Scientist, 8. prosince 2001)  obrázek

4. Největší neprozkoumaná oblast Země

Existence velkých jezer pod antarktickým ledovcem byla předpovězena již roku 1970. První takové jezero bylo však objeveno až r. 1994 a dostalo jméno Vostok. Leží téměř 4 kilometry pod ledovcem, je 280 km dlouhé a na některých místech až 500 metrů hluboké. Je zdaleka největší mezi 76 zatím známými jezery ukrytými pod ledovcem. Tato jezera jsou nejizolovanejšími místy na povrchu naší planety a dosud nebyla probádána. A s jejich výzkumem se nespěchá ani v současnosti. Jde totiž o prostředí nanejvýš choulostivé.
Jezera pod ledovci vznikala často před mnoha miliony let a jsou natolik uzavřena světu, že nejspíše uchovala poměry dob dávnominulých. Lze se domnívat, že v těchto jezerech panují mírně odlišné podmínky než dnes – třeba ve složení vody a plynů v ní rozpuštěných. Co je však nejzajímavější, jezera by mohla skrývat i organizmy, které žily na zemi před dávnými dobami. Vzhledem k teplotě okolo –3 °C a vysokému tlaku sice půjde nejspíš jen o mikroorganizmy, ale přesto je třeba postupovat opatrně. Stačí jeden nedbale provedený vrt, jezero bude kontaminováno současnou atmosférou a minulost, uchovaná a izolovaná od okolí po miliony let, může zmizet během několika okamžiků.
Prozatím se člověk odvážil jen do zamrzlých vrstev jezera – nikoliv do antarktického ledovce, ale do ledu, který vznikl dodatečně zmrznutím jezerní vody. Na nejbližší dobu se však plánuje i průzkum vlastního tekutého prostředí.
(Nature 6. prosince 2001)

5. Kosmický výzkum pomáhá umění

Lety do vesmíru spolykají obrovské množství finančních prostředků. Jedním z argumentů na obhajobu takových výdajů často bývá i tvrzení, že kosmický výzkum přináší mnoho novinek i do normálního života tady dole na Zemi. Nejčastěji bývají uváděny různé nové materiály, jako teflon nebo kevlar, které našly široké uplatnění nejen na raketoplánech, nosných raketách či družicích, ale staly se nedílnou součástí života milionů lidí.
Nemusí to však být vždy jen materiály. Nedávno využili restaurátoři starých obrazů technologii, která byla původně vyvinuta k simulaci poškození pláště raketoplánu při letu na nízkých oběžných drahách. Spočívá v napařování nečistot v proudu kyslíku. První úspěch zaznamenali, když se jim podařilo odstranit z obrazu Andy Warhola stopy rtěnky, které na něm zanechala jedna vášnivá milovnice umění. Nyní se chystají stejným způsobem zrestaurovat obraz Clauda Moneta z cyklu Lekníny, který byl poškozen požárem v Newyorském muzeu moderního umění roku 1958 a zatím si s ním nikdo nevěděl rady.
(New Scientist 24. listopadu 2001)  obrázek 1, obrázek 2
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA