published in: Koktejl 3, 2003:

Svět v pohybu 3/2003

Pavel Hošek

Kde investovat do ochrany?

Na ochranu přírody se ročně v celosvětovém měřítku vydává okolo 6 miliard dolarů. Více než 88 % částky se utratí v rozvinutých zemích, odkud také většina prostředků pochází. Vypadá to, jakoby peníze nerady chodily do světa. Nedávné studie A. Balmforda však ukazují, že taková strategie není vždy nejekonomičtější. Peníze utracené jinde by byly utracené lépe. Jak ukazuje mapka, na chráněná území jsou vynakládány velmi různé částky: od 7 centů na čtvereční kilometr v deltě Leny až po 1,37 milionu na obnovu 1 km2 mokřadů v německém Benningeru. Balmford dále uvádí, že lepší zhodnocení investic lze očekávat v chudších zemích, kde mají lidé nízké životní náklady. To je dobrá zpráva zejména pro tropické krajiny, jako je Indonézie nebo Madagaskar. Právě tam se nachází také většina tzv. horkých míst biodiverzity, čili biologicky nejhodnotnější koutů zeměkoule (viz mapku).
(New Scientist, 25. ledna 2003)

Léky gravidních lemurů

Mnozí primáti, třeba šimpanzi, lemuři, paviáni a další, v některých případech dokáží sami vyhledat a použít přírodní léky. Požijí určitou, často i jedovatou  rostlinu, aby se zbavili infekce. Někdy k tomu i „přikusují“ hlínu, která neutralizuje rostlinné toxiny. Šimpanzi znají i další trik – spolykají chlupaté listy, aby vyvolali dávení a zbavil se tak žaludečních parazitů.
V současné době zveřejnil výsledky své práce M. Huffman, který studoval na Madagaskaru sifaky (Propithecus verreauxi). Zjistil, že těhotné samice žerou ve velkém množství rostliny bohaté na jedovatý tannin. Je to první známý případ, kdy si gravidní zvíře samo naordinuje nějakou látku. Není zatím příliš jasné, proč tak sifakové činí. U jiných savců malé množství taninu zabíjí parazity a podporuje produkci mléka. Veterináři ho také používají, když chtějí zábranit samovolnému potratu. Je proto možné, že sifakové pojídáním vhodných rostlin chrání své nenarozené mládě. Huffman však uvádí i jiná vysvětlení. Možná se gravidní samice jen přestěhují na bezpečnější místo, kde není vhodnější potrava. Nebo je v rostlinách, jimiž se živí, jiná důležitá látka a vysoké koncentrace taninu nás jen zmátly.

(New Scientist, 25. ledna 2003)

Olmékové byli první

Archeologové velmi dlouho věřili, že psanou podobu jazyka „vynalezli“ v Novém světě Zapotékové. Předpokládali, že počátky používání písma lze datovat někam mezi roky 300 před Kristem a 200 po Kristu. V tomto období měli vzniknout základní glyfy písma, které se později v různě modifikované podobě rozšířili i do dalších středoamerických indiánských kultur včetně Mayů. Nové nálezy na lokalitě San Andrés v mexickém státě Tabasco však ukazují něco jiného.
Indiáni znali písmo mnohem dříve. Při vykopávkách na místě dávného Olméckého města byly nalezeny úlomky keramiky, pečetí ap. Na jednom z nich byly dva symboly spojené se zobákem ptáka (viz obrázek). Porovnáním se znaky mladších indiánských kultur se podařilo horní „obrázek“ identifikovat jako glyf pro slovo král, druhý představuje datum 260 denního obřadního kalendáře. Datum bylo pravděpodobně zároveň jménem krále, což byla běžná praxe té doby. Dvě linie jdoucí od ptačích úst symbolizují řeč.
Datování pomocí radioaktivního uhlíku ukázalo, že úlomek pečeti pochází z doby asi 650 let před Kristem. Znalost písma ve střední Americe se tedy „posouvá“ o několik set let hlouběji do minulosti a prvenství se nyní připisuje Olmékům.

(Science, 6. prosince 2002)

I bezobratlí trefí domů

Zvířata používají různé metody, jak najít cestu domů. Avšak jen obratlovci (ptáci a několik dalších zvířat) jsou schopni skutečné navigace. To znamená, že najdou cestu domů z neznámého místa, aniž by sledovali nějakou stopu (pachovou, hlasovou). Nepotřebují k tomu ani informaci z dřívější cesty, kterou by měli uloženou v paměti a řídili se jí.
Nyní se podařilo zjistit, že podobné schopnosti mají i někteří bezobratlí, např. včely a mravenci. Detailněji se orientační dovednost studovala u humrů, u nichž se podařilo dokázat, že používají k orientaci magnetického pole. Správný směr určují podle jakési „magnetické mapy“, kterou si na základě vnímání magnetického pole Země vytvářejí.

(Nature, 2. ledna 2003)

Ztrácíme patent na řeč

Kanzi je dospělý šimpanz bonobo (Pan paniscus). Žije v americkém státu Georgia na univerzitě v Atlantě a vyrůstal celý život mezi lidmi. Dokáže s nimi komunikovat pomocí symbolů a rozumí také některým anglickým větá, jako třeba „běž ven“ nebo „chceš banán?“. Na základě videozáznamů se primatologům, kteří s Kanzim pracují, podařilo analyzovat zvuky, které opičák vydává. Zjistili, že některé v jeho projevu zaznívají opakovaně a vždy při stejných příležitostech. Zejména čtyři zvuky – identifikované jako banán, grep, šťáva a ano – se opakovala stále ve stejném kontextu. A protože jazyk bývá nejčastěji definován jako komunikace pomocí symbolů, výzkumníci se domnívají, že zachytili první jazykové pokusy šimpanzů bonobo.
Ačkoli proti takové interpretaci existuje mnoho námitek a i když čtyři slova rozhodně nejsou plnohodnotným jazykovým projevem, je zjištění opičích možností zajímavé. Přinejmenším dokazuje, že ve schopnosti mluvit není zase až tak jednoznačná hranice mezi lidmi a zvířaty. Ostatně není to první „neprůchodná“ hranice mezi lidským a zvířecím, která v posledních letech padla. Vzpomeňme jen na rozvoj zvířecí etnografie v 90. letech minulého století, z níž se v posledních dvou, třech letech odštěpila dokonce zvířecí archeologie.

(New Scientist, 4. ledna 2003)
 

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška