published in: Koktejl 4, 2001: 182–183

Svět v pohybu 4/2001

Pavel Hošek
 

I trávicí ústrojí může spát

Většina hadů přijímá potravu jen jednou za velmi dlouhou dobu a činí tak dosti nepravidelně. Dokáží spolknout i kořist, která se svou vahou blíží váze jich samých, a tu pak mnoho dní tráví. Jak je takovému způsobu trávení přizpůsoben hadí zažívací systém se podařilo zjistit až nyní.
Pozře-li had kořist, buňky sliznice tenkého střeva se aktivují. Do té doby měly na svém povrchu jen kratičké mikrovily, mikroskopické výběžky zvětšující povrch sliznice. Mikrovily aktivovaných buněk se několikanásobně prodlouží, povrch sliznice se zvětší a příjem živin zintenzivní. Po ztrávení potravy buňky odumírají a na jejich místě vyrůstají nové, opět s krátkými mikrovily. Sliznice je připravena na další přísun potravy.
Proč nevyrostou buňky hned aktivované a s dlouhými výběžky? Důvod může být dvojí. Jednak je nebezpečné produkovat příliš mnoho trávicích enzymů v době, kdy ve střevě není potrava – tkáň by mohla trávit sama sebe. U hadů, kteří žerou jen jednou za mnoho dnů se k tomu přidává ještě důvod ekonomický. Nemá smysl budovat plně vyvinutou sliznici v době, kdy není potrava. Je to energeticky příliš nárožné. Je lépe ji vytvořit jen z nejnutnější části, nechat ji v klidu „spát“ a její dokončení nechat až na okamžik, kdy bude mít tělo dost potravy a tedy i energie.
(J. Exp. Biol. 204, 325, 2001)

Turisti ohrožují gorily

Populace horských goril dnes čítá okolo 600 posledních jedinců. Jak se zdá podle nejnovějších průzkumů, největší nebezpečí pro ně dnes představují turisté a vědci. „Provoz“ v gorilí domovině je obrovský. Průměrná gorila spatří během jednoho roku více lidí, než kolik si jich průměrný člověk pozve do svého bytu za celý život. A nejde jen o to, že je lidé ruší, krmí a chtějí se jich dotýkat. Horší je možnost rozšíření lidských chorob mezi opicemi. Některé nemoci lidí – např. spalničky – u goril v přírodě zjištěny nebyly. Přesto se jimi mohou nakazit, jak dokazují případy ze zajetí. Pokud by se taková nemoc uchytila mezi divokými zvířaty, stala by se pro ně pohromou. Jejich imunitní systém by na ni neuměl adekvátně reagovat.
(New Scientist 27. ledna 2001)

Tomovi se zdá o Jerrym

Většina lidí, kteří přicházejí častěji do styku se zvířaty, se domnívá, že i ona ve spánku sní své sny. Chování zvířat tomu mnohdy jasně nasvědčuje, ale skutečný důkaz dosud chyběl.
Spánek zvířat je podobný jako u lidí. Střídají se v něm periody hlubokého spánku a tzv. fáze REM (z anglického Rapid Eye Movement čili rychlý pohyb očí). Lidem se zdají sny právě během fáze REM. Také zvířata procházejí stejnými fázemi, ale to ještě neznamená, že sní.
M. Wilson s kolegy implantoval laboratorním potkanům mikroelektrody do speciálních nervových buněk v hippokampu – to je část mozku odpovědná za paměť. Pak zaznamenával aktivitu těchto buněk během různé činnosti potkanů. Vycházel přitom z obecně přijímané teorie, že sny jsou vlastně jakýmsi doplňkem k bdělému myšlení. Během snů má mozek příležitost kombinovat a spojovat skušenosti, které se v reálném světě ve stejném čase neodehrály, a může se z nich poučit.
Wilson srovnával aktivitu neuronů během dne a během REM spánku. Zjistil, že se v některých případech nápadně podobají. Nechal např. některé potkany celé dny běhat na kolotoči. I ve spánku pak neurony projevovaly stejnou aktivitu, jako kdyby potkan opět běžel na kolotoči.
Zdá se, že psi opravdu sní o tom, jak prohánějí kočku zahradou a kočkám se zase může zdát o myších v domě.
(New Scientist 3. února 2001)

Ropucha nebezpečná i lidem

Ropuchu obrovskou (Bufo marinus) dovezl člověk do Austrálie v 30. letech 20. století kvůli tomu, aby hubila brouky škodící na cukrové třtině. Již sám účel dovozu je přinejmenším pochybný. Ropucha obrovská není vyhraněný hmyzožravec a konkrétními brouky se neživí vůbec. Žere takřka vše, co se hýbe a moc si nevybírá. Horší ovšem je, že je jedovatá. Australští predátoři ji neznají a „nevědí“ tedy, že se jí mají vyhnout.
V posledních letech se ropuchy obrovské již poněkolikáté v Austrálii silně rozmnožily a šíří se na nová území na severovýchodě kontinentu. Počátkem letošního roku dosáhly také národního parku Kakadu. Zde svým jedem ohrožují mnoho zvířat (např. varany), na nichž jsou životně závislí i aboriginové, původní obyvatelé Austrálie. I přes více jak 200 let trvající vliv bílých osadníků žijí lidé v národním parku stále ještě původním způsobem život. Dnes jim hrozí nebezpečí od obyčejné žáby, která by mohla narušit přirozené potravní vztahy v prostředí.
(New Scientist 3. února 2001)

 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška