published in: Koktejl 5, 2003:

Svět v pohybu 5/2003

Pavel Hošek

Ukončilo mayskou civilizaci sucho?

Mayská civilizace se vynořila ve Střední Americe někdy v prvních stoletích našeho letopočtu. Postupem času se rozvinula do bohaté a významné kultury. Na území dnešního Yukatánu, Chiapasu, Guatemaly a Hondurasu povstala mocná města a náboženská střediska. V 8. století dosáhla mayská populace svého vrcholu – kraj Peténu obývalo na 15 milionů lidí. V 9. století se však cosi přihodilo a dosud úspěšná společnost začala rychle upadat. I počet obyvatel se snížil.
G. Haug z zurišského Federálního technického institutu se domnívá, že nalezl příčinu dlouho diskutovaného „pádu Mayů“. Měřil se svými kolegy při pobřeží Venezuely koncentrace titanu v různě starých sedimentech. Množství tohoto prvku poukazuje mimo jiné i na množství srážek v době vzniku usazenin. Déšť totiž vymývá titan z půdy do oceánu, kde se prvek opět usazuje. A právě vrstvy z 9. století obsahují titanu extrémně málo. Haug z toho usuzuje na nebývalá sucha, která postihla Latinskou Ameriku a zapřičinila pád dávné civilizace.
Odborníci na mayskou problematiku však upozorňují, že věc asi nebude tak jednoduchá. Rozvinutá kultura Mayů si uměla se suchem poradit. Přečkala i mnohá dřívější nepříznivá období díky zavlažovacím systémům, studním, rezervoirům vody ap. A příčin konce civilizace může být nespočet – přelidnění, války, potíže s životním prostředím, ekonomické faktory atd.
(New Scientist, 22. 3. 2003)

Nechcete zhloupnout? Spěte!

K překvapivému závěru dospěla studie na 48 dobrovolnících, kterým byl po mnoho dní přesně dávkován spánek. A když se vyspali, vyplňovali testy inteligence. Ukázalo se, že spí-li člověk denně méně než 6 hodin a činí tak po dobu 2 týdnů nebo i déle, jeho mentální schopnosti utrpí více, než kdyby zůstal dva dny zcela beze spánku.
V závěru studie se uvádí, že zvýšenou pozornost svému spánku by měli věnovat lidé určitých náročných povolání – letci, řidiči, lékaři ap. Zkrátka všichni, kteří bývají často a hodně psychicky zatíženi a jejichž profese navíc může být nepravidelná, odehrává se v různých denních dobách či jsou její součástí dlouhé služby. Jako poměrně novopečený otec bych si troufl upozornit, že i docela malý človíček vlastně dokáže zdatně regulovat IQ svých laskavých rodičů.
(New Scientist, 22. 3. 3003)

Nestarší lidská stopa

Tři skupinky stop (dohromady 56 otisků nohy) na italské sopce Roccamonfina jsou místním lidem dobře známé jako „Ďáblova stezke“. Avšak teprve nedávno se na ně zaměřili antropologové a zjistili, že jsou staré 325 000 až 385 000 let. Stopy jsou asi 20 cm dlouhé a 10 cm široké. Z poměru obou čísel se dá odvodit, že patřili člověku vysokému jen asi 135 cm. Vzhledem ke svému stáří mohou patřit jedině člověku druhu Homo heidelbergensis, o němž si antropologové myslí, že se z něj vyvinuli neandertálci (H. neandertalensis) v Evropě a moderní lidé (H. sapiens) v Africe.
Italské stopy jsou sice mnohem mladší než otisky nohou nalezené v Olduvaiské rokli v Africe. Ty zanechal Australopithecus již před 3,7 milionu let. Stopy italské však bezesporu patří příslušníkovi rodu Homo – člověk. Lze je tedy považovat za zatím nejstarší známé lidské stopy. Jedinou otázkou zůstává jejich rozměr. Holenní kost H. heidelbergensis nalezená v Anglii patřila jedinci, který byl vysoký 185 cm. Otisky nohou v Itálii jsou proto nejspíš dětské.
(New Scientist, 6. prosince 2002)

Ještěří rodinka

Informovaný čtenář – třeba biolog – to bude vnímat jako protimluv. Rodinný život je běžný u savců a ptáků. Také mnoho ryb žije pohromadě v „kruhu rodinném“. U plazů však něco takového nebylo nikdy pozorováno – u žádného druhu. Tedy až doposud…
Ukazuje se, že společnost ostatních členů rodiny vyhledávají i australští scinkové Egernia saxatilis. Značná část mláďat žije i několik let s jedním z rodičů a asi 30 % jedinců ze sledované populace tráví v úplné rodině čili ve skupince, kterou tvoří otec, matka a potomek nebo potomci. Biologové, kteří scinky pozorovali, dokonce otestovali i jejich DNA, aby si byli jisti, že malé skupiny ještěrů tvoří opravdu příbuzní.
Zdá se, že „smysl pro rodinný život“ má – jak už to v přírodě chodí – čistě praktický důvod. Scinkové, kteří řijí v rodině, mají větší šanci dožít se vyššího věku než samotáři.
(New Scientist, 15. 3. 2003)

Bezpilotní letoun s atomovým pohonem

Moderní války vyžadují moderní prostředky vedení boje. Jedním z nich jsou bezpilotní letouny, které osvědčily svou prospěšnost v mnoha nedávných konfliktech. Americké vojenské letectvo nyní zvažuje možnost vyrobit bezpilotní bojový letoun s atomovým pohonem, který by dokázal létat celé týdny i měsíce bez přistání. Pro vojáky je taková myšlenka samozřejmě lákavá. Uvažují nejen o špionážním stroji, ale i o letounu pro přímou bojovou akci. Americké ministerstvo obrany potvrdilo, že pro rok 2004 počítá v rozpočtu s jednou miliardou dolarů pro výzkum a vývoj nejméně dvou typů bezpilotního letounu poháněného atomovou energií. Jedna z verzí nazvaná Global Hawk (na snímcích – 1, 2, 3, 4, 5) již byla představena v Albuquerque.
Idea využít pro letadla atomový pohon není nová. Již v padesátých letech 20. století pomýšleli na pilotované letouny s atomovým motorem obě velmoci – USA i Sovětský Svaz. K jejich realizaci však nedošlo ze dvou důvodů – letouny byly tenkrát příliš těžké a příliš nákladné. Navíc nebyla dosud plně zvládnuta ochrana posádky před zářením reaktoru. Takové problémy jsou dnes již řešitelné. Bezpečnost ale přesto zůstává velkým otazníkem. Co kdyby byl letoun sestřelen a poničený reaktor dopadl na obydlené území? Americká armádní laboratoř navrhuje, aby se místo klasického atomového reaktoru použilo zařízení zvané kvantový nukleonický reaktor pracující s radioaktivním hafniem ¹⁷⁸Hf.
(New Scientist, 22. 2. 2003)

Domovská stránka Pavla Hoška