SVĚT V POHYBU (5/1999)

Šestý prst pandy

Každý, kdo četl brilantní eseje Stephena Jaye Goulda sebrané v knize „Pandin palec“, ví, že o pandě velké (Ailuropoda melanoleuca) se říká, že má šest prstů. Opravdu se to jen říká. Má jich totiž jen pět jako kterýkoliv jiný savec. Po straně packy však nosí ještě zvětšené přídatné záprstní kůstky, které se dalšímu prstu podobají. Pandy je používají k manipulaci se svou potravou, bambusem.
V poslední době studovali morfologii pandích končetin japonští vědci. Zjistili, že v závislosti na pohybu „šestého prstu“ se ohýbá nabo natahuje další kůstka na druhé straně dlaně. Když panda sevře prsty v pěst, vznikne nástroj připomínající dvojité kleště. Třetí uchopovací jednotkou končetiny jsou vlastní „pravé“ prsty. Jedinečné uspořádání umožňuje pandám držet v tlapě jeden i dva předměty a zároveň ještě sklízet bambusové listí. Z tlapy se stává mnohofunkční orgán.
(Nature 28. ledna 1999)

Pro lepší orientaci slepců

Čárové kódy se dnes rozhodně nepoužívají jen k označení prodejního zboží. Kupříkladu v Japonsku tyto nenápadné značky pomáhají slepcům při orientaci ve městech. Čárové kódy jsou umístěny na význačných místech jako jsou školy, zastávky autobusů, stanice metra, obchodní domy ap. Mohou být snímány malou kamerou i za rychlé chůze. Snímač může být napojen na počítač s hlasovým syntetizátorem. Celé zařízení je velmi malé, přesto se díky němu lze dozvědět mnoho užitečných informací – kde se právě nacházíte, co zajímavého či potřebného je v nejbližším okolí, jaké jsou tu dopravní spoje atd.
Pečliví Japonci jdou ještě dále. Zdá se jim, že čárové kódy na stavbách hyzdí prostředí a vyvinuly alternativní systém. Kód vypadá jako černá destička ne větší než poštovní známka. Je složena ze dvou pigmentů, které se chovají odlišně jen v infračervené části spektra. Ve viditelné oblasti jsou oba černé. Do budoucna se uvažuje o destičkách mnoha dalších barev. Mohly by pak totiž být zabudovány přímo do stejnobarevných omítek, do reklamních ploch, plakátů a jiné výzdoby. Nejen, že by pak už vůbec nerušily, ale „zmizely“ by také z očí nenechavým vandalům.
(New Scientist 12. prosince 1998)

Klonování

Koncem loňského roku se podařila úspěšná kultivace lidských embryonálních kmenových buněk. Co to znamená? Jako kmenové označujeme buňky nediferencované, čili takové, které se zatím „nerozhodly“, zda budou součástí jater, mozku, oka nebo třeba slepého střeva. Lidský zárodek se v samém počátku skládá pouze z „nerozhodnutých“ buněk. Jak roste, a buňky v něm se množí, začíná se odvíjet geneticky přesně řízený sled dějů, během nichž se určité buňky začínají specializovat na určitou činnost – jedny nosí kyslík (červené krvinky), jiné zachycují světlo (buňky sítnice oka), ještě jiné se účastní vstřebávání živin (sliznice střeva) a tak podobně. Velmi důležitá je jedna okolnost. Jakmile se jednou buňka rozhodne pro svou „profesi“, již pro ni není návratu. Právě proto je tak významné naučit se pěstovat zrovna kmenové buňky, ty, které stále ještě mají možnost přetvořit se v cokoli jiného.
Že stále ještě netušíte, k čemu to celé může být dobré? Pak si představte, že z jediné kmenové buňky embrya vypěstujete tisíc takových buněk. A každá z nich je stále ještě schopna se začít dělit, diferencovat a dát vznikout novému jedinci – třeba člověku. No ano! Klonování par excellence.
Pokud vás vize celých armád identických jedinců spíše děsí, vězte, že všechno není tak jednoduché a snadné. V posledních měsících například začíná být zřejmé, že klonovaní jedinci umírají velmi brzy. Mnoho pokusných zvířat nepřežilo embryonální stadium a těch, kteří se dožijí dospělého věku, je jen mizivé procento. Že by se příroda přeci jen nenechala tak snadno „oblafnout“?
(Scientific American leden 1999; New Scientist 2. ledna 1999)

Chladič mozku

Mozková tkáň je neobyčejně citlivá i k drobným výkyvům teplot. Již delší dobu je známo, že u některých savců (např. koček či ovcí) existuje zvláštní síť arterií určená pouze k chlazení krve tekoucí do mozku.
G. du Boulay z Neurologického institutu v Londýně objevil podobně pracující orgán u primátů a tedy i u člověka. Sestává z žilního záhybu, do kterého přitéká chladnější krev z obličeje a nosu. K němu se přimyká tepna, jíž proudí krev do mozku. Teplo se předává z teplejší tepenné krve na chladnější krev žilní. Rozdíl může být vskutku výrazný. Při pokusech na makacích du Boulay změřil, že krev přicházející do mozku je o 1,5 °C chladnější než v jiných tkáních. Ze získaných dat také dedukuje, že nesprávně vyvinutý „chladič“ nebo jeho porucha mohou mít na svědomí řadu případů dosud nevysvětlených úmrtí čerstvě narozených dětí, která byla doposud diagnostikována pod nic neříkajícím označení náhlé úmrtí novorozenců.
Zdá se, že rčení „mít chladnou hlavu“ nevzniklo náhodou.
(New Scientist 16. ledna 1999)

S jídlem roste chuť. Nebo naopak?

Logický úsudek nám říká, že vybudování nových silnic a dálnic odlehčí stávajícímu dopravnímu provozu. Podle amerických průzkumů je tomu ale právě naopak. Alespoň ve Spojených Státech. Výzkum Agentury pro ochranu životního prostředí ukázal, že s 10% zvýšením kapacity mezistátní dálniční sítě vzroste hustota provozu o 7 %. Efekt je nejvýraznější v hustě osídlených oblastech, tedy v místech, kde je silnic již hodně. Proč se děje něco na první pohled tak nelogického není jasné. Pokud se však ukáže, že jde o obecný jev, neomezený jen na některá místa USA, měli bychom radikálně změnit naše postupy při plánování nových komunikací.
(New Scientist 16. ledna 1999)

Mars za polárním kruhem

Pro počátek příštího tisíciletí se počítá s „výletem“ lidí na Mars. V mnohem bližší budoucnosti se v Mars „promění“ ostrov Devon v arktických končinách Kanady. Tak si to alespoň představuje mezinárodní skupina nadšenců sdružených v Marťanské společnosti. Na dalekém severu chtějí vybudovat přesnou kopii stanice, která má sloužit astronautům na Marsu. Její cenu odhadují na 1 milion dolarů a předpokládají, že bude dokončena v létě roku 2000. Umožní testovat marťanská terénní vozítka, systém recyklace vody a mnoho jiných přístrojů nezbytných pro přežití posádky.
NASA (ani žádná další kosmická agentura) se zatím k plánům Marťanské společnosti oficiálně nevyjádřila, ale v jistých kruzích se o případné spolupráci uvažuje.
(New Scientist 16. ledna 1999)

Objev roku

Jako supernovy označujeme obří hvězdy, které svou existenci končí gigantickým výbuchem, který je patrný pouhým okem i v sousedních galaxiích. Výzkumy těchto těles přinesly koncem loňského roku pozoruhodný objev, který probleskl všemi prestižními vědeckými časopisy a některé jej bez váhání označily za objev roku. O co jde?
Z měření vzdáleností a svítivosti supernov se podařilo vyvodit, že se vesmír rozpíná rychleji než jsme si doposud mysleli. Aby toto rychlejší rozpínání fyzikové vysvětlili, oprášili tzv. kosmologickou konstantu, kterou zavedl do svých rovnic již Albert Einstein. Učinil tak tehdy spíše ze zoufalství a ještě za svého života ji zavrhl jako svůj omyl. A právě na této konstantě, respektive její velikosti, závisí osud celého našeho vesmíru. Kosmologům se dnes jeví, že vesmíru nehrozí velký krach (konec rozpínání a následný kolaps).
(Vesmír leden 1999; Science 18. prosince 1999; Scientific American leden 1999)
 

Pavel Hošek


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA