published in: Koktejl 6, 2001: 108–109

Svět v pohybu 6/2001

Pavel Hošek

1. Experiment delší než lidský život

Před 122 lety uložil botanik William Beal semena rozličných druhů rostlin do vlhkého písku. Písek rozdělil do dvaceti sklenic tak, aby v každé nádobě zůstalo 50 semen 20 různých druhů. Nezazátkované sklenice uložil vzhůru nohama do půdy. Měl jednu jedinou, jednoduchou otázku: Jak dlouho zůstanou semena ve tmě a chladu živá. Vždy jednou za pět let jednu ze sklenic vykopal, semana umístil do skleníku na světlé, vlhké a teplé místo a sledoval, která z nich vyklíčí. Později prodloužil periodu mezi jednotlivými výsevy na deset, pak na dvacet let. Dnes již je W. Beal pochopitelně mrtev, ale v experimentu pokračují jeho žáci. Stále ještě zbývá pět zakopaných sklenic. Poslední by měla vydat své tajemství roku 2100.
Koncem loňského roku vyseli botanici z Michiganské státní univerzity vyseli semena z patnácté Bealovy láhve. Do posledního detailu se zopakovala situace z roku 1980. Sama od sebe vyklíčila 24 semínka. 22 patřilo divizně švábové (Verbascum blattaria). I zbylá dvě byla z rodu divizen, i když z jiného druhu. Za pomoci speciálních technik se podařilo přimět k aktivitě ještě jedno semeno, slézu (Malva neglecta).
Bealův pokus klade více otázek, než kolik jich odpovídá. Proč jsou semena některých rostlin tak dlouhověká? A proč jiná ne? Jak se jim daří přečkat bez úhony tak dlouhou dobu? Jsou k tomu nějak speciálně vybavena?
(Science 9. března 2001)

2. Za novými léky do pralesů? Nikoliv, raději k silnici

Poslední zbytky divočiny rychle mizí z tváře naší rodné planety a my míváme pocit, že by se mělo v poslední chvíli zachránit, co se dá. Také proto se do tropických lesů vydávají moderní prospektoři a pátrají po všelikých bylinách, které by mohly být prospěšné lidskému zdraví. Při své pouti za medikamenty se pochopitelně častěji než na samu přírodu obracejí na místní obyvatele. Ti se lépe vyznají nejen v krajině, ale často jsou dobře obeznámeni i s praktickým používáním některých rostlin. Ve většině domorodých společností dokonce existují přímo medicinmani, léčitelé nebo šamani, pro něž je znalost léčivých rostlin povoláním. Takoví lidé jsou pochopitelně hotovou pokladnicí vědomostí pro moderní botaniky, chemiky či farmaceuty. Ukazuje se však, že tito lidé se uchylují za svými bylinkami do „divočiny“ mnohem méně, než by se dalo očekávat. John Stepp sledoval více než 200 lidových léčitelů v horách jihomexického státu Chiapas. Zjistil, že do deštných lesů se vydávají jen naprosto výjimečně. Většina rostlin, které při léčbě užívají, roste přímo na polích a plantážích, podél silnic či v městských parcích a více než 30 % jsou dokonce plevele.
Možná by stálo za to, poohlédnout se i u nás doma, cože nám tu roste za plevel na polích a zahrádkách.
(New Scientist 24. března 2001)

3. Schyluje se k novým závodům?

Až donedávna bylo dobývání kosmu spojeno s nepříliš duchaplným politickým soupeřením Východu se Západem. Každý nový krůček ve vesmíru, každá další sonda, každá hodina strávená ve stavu beztíže byla zároveň chápána jako důkaz vyspělosti a životaschopnosti toho či onoho společenskoekonomického zřízení. V Rusku nakonec došly peníze a tak nezbylo než s bývalým rivalem začít spolupracovat – naštěstí. Mezitím však možná rostou Spojeným státům jiní konkurenti. Letos v březnu kupříkladu Evropská kosmická agentura ohlásila, že hodlá dopravit na Zemi první (asi dvěstěgramový) vzorek marťanské horniny do roku 2010, tedy dříve než to má prozatím v plánu americká NASA.
Mimo mnoho jiných zajímavých údajů by takový vzorek mohl vnést jasno do otázek spojených s existencí života na Marsu. Pozůstatky marťanských mikroorganizmů sice byly nalezeny v meteoritu, který dopadl na Zemi (viz Svět v pohybu 11/1998). Není to však důkaz mimo jakoukoliv pochybnost. Stále existuje možnost, že šlo o pouhou kontaminaci životem pozemským.
(snímek povrchu Marsu)
(New Scientist 31. března 2001)

4. Klíšťata dinosaurů

Klíšťata neztěžují život jenom nám lidem, ale v desítkách a stovkách druhů cizopasí na nejrozmanitějších teplokrevných i studenokrevných obratlovcích. Nyní dokonce víme, že ztěžovala život našim zvířecím předkům již v dobách, kdy Zemi obývali dinosauři. Paleontologové objevili klíště zalité do jantaru před 90 miliony let. Až donedávna byla známa jen klíšťata stará 42 milionů let. Nový nález tedy posouvá původ klíšťat skoro o 50 milionů let hlouběji do minulosti. I to je však stále trochu málo. Klíšťata jsou jednou ze skupin přebohaté třídy roztočů, kteří jsou jedni z prvních obyvatelů souše. Existují doklady, že žili již před 400 miliony lety. Klíšťata se nemohla vyvinout o mnoho později. Přesto se zatím starší fosílie nenalezly. Současný nález dává naději, že se naše znalosti v budoucnu přeci jen ještě prohloubí.
(New Scientist 7. dubna 2001)
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška