published in: Koktejl 7-8, 2002: 120–121

Svět v pohybu 7-8/2002

Pavel Hošek

Jak přežívá rekordman?

Roku 1985 objevil L. Montgomery v Rudém moři zvláštní svoření (viz obrázek). Měřilo na délku asi půl milimetru a přitom to byla jedna jediná buňka. Genetické testy v roce 1993 jasně prokázaly, že jde o buňku bakteriální. Protože žije v žaludku ryb dostala jméno Epulopiscium fishelsoni, což znamená něco jako „host na rybím banketu“. Chování bakterie se však podobá spíše chování mnohobuněčného tvora – třeba své potomky vychovává nejprve sama v sobě a i poté, co je „porodí“, pluje kolem nich a nějakou dobu se o ně stará.
Největší záhadou pro biology je sama velikost bakterie. U takhle velké buňky nastávají problémy se zásobováním a hlavně transportem živin. Proto mají jiné velké buňky (jež jsou ovšem stále mnohem menší než E. fishelsoni) složitý transportní aparát, který neustále přesouvá důležité molekuly na potřebné místo. E. fishelsoni žádné takové zařízení nemá. Jak se tedy obří bakterie s problémem lokální potřeby určitých látek vypořádala? To se podařilo vysvětlit až Esther Angertové v letošním roce. Zjistila, že v buňce je několik desítek tisíc kopií její vlastní DNA – to je 25× více DNA než v buňce lidské. Bakterie si díky tomu může všechny důležité proteiny syntetizovat přímo na místě, kde je potřebuje a transport odpadá. Je to asi to samé, jako kdyby to byl mnohobuněčný organizmus, ale mezi desítkami tisíc buněk chyběly buněčné membrány.
(New Scientist 8. 6. 2002)

Hubblův teleskop vidí lépe

V březnu byl Hubblův teleskop na oběžné dráze kolem Země doplněn o nový optický aparát. Během servisní mise byla rovněž starší infračervená kamera vylepšena novým chladícím systémem, který dokáže snížit teplotu zařízení až na –200 °C (oproti okolní teplotě –90 °C). Ačkoli to vypadá jako drobnost, výrazně se tím zlepšila kvalita získaných snímků. Když infračervené záření proniká do optiky teleskopu, zahřívá ji a na obrazech vzniká závoj.
Významnou novinkou je také rozšíření snímaného spektra. Teleskop nyní zaznamenává záření až do vlnové délky 2 µm. Dlouhovlnné infračervené záření lépe proniká mračny mezihvězdného prachu. Díky tomu třeba některé méně jasné hvězdy, které dříve nebyli pozorovatelné vůbec, jsou dnes na snímcích dobře patrné (viz obrázek).
(New Scientist 8. 6. 2002)

Astronauti nemají vidiny

Již od samých počátků kosmických letů astronauti a kosmonauti poukazovali na různé nevysvětlitelné optické úkazy. Občas zahlédli všelijaké záblesky, světelné obláčky, jiskřící body ap. Dnes již víme, co je toho příčinou. Nejde o pouhé halucinace, jev má základ v reálném světě. Způsobují ho vysokoenergetické částice z kosmu, které dopadají do očí astronautů. Nejčastěji jsou to jádra atomů helia nebo lithia, ale vzácně i některé další. Záblesky vznikají přímo v oku, ale jak se energie atomového jádra přemění ve světlo, to dosud jasné nění. Nejpřijímanější je hypotéza, že jde o Čerenkovovo záření vyvolané průletem relativistických částic sklivcem oka (Čerenkovovo záření vzniká také např. v jaderných reaktorech při štěpení paliva). Důležité bude nyní prověřit, do jaké míry je tento jev nebezpečný pro zdraví astronautů. ilustrační obrázek
(New Scientist 27. 4. 2002)

Samice si nás ochočují

Některé druhy ptáků jsou monogamní – samec a samice žijí po delší dobu ve společném svazku a jsou si věrní (více nebo méně, to záleží na tom kterém druhu). Poté, co začnou pečovat o mláďata, poklesne u samců hladina pohlavního hormonu testosteronu. Následkem toho sameček méně pokukuje po jiných samičkách, drží se „doma“, více času věnuje své družce a méně touží po záletech.
Antropologa Petera Graye napadlo, zda to náhodou nebude podobné i u lidí. Měřil se svými kolegy hladinu testosteronu u 58 mužů. Zjistil, že u všech množství testorteronu kolísá během dne. Nejmenší je po ránu. Ranní pokles je však výraznější u mužů ženatých a vůbec nejvýraznější je u těch, kteří žijí s partnerkou a dětmi a věnují jim hodně času. Zbývá tedy už jen odhalit mechanizmus, který vše řídí.
(New Scientist 25. 5. 2002)

Máme v očích kompas?

Směr siločar magnetického pole Země závisí na tom, na kterém místě povrchu se nacházíme. Jde vždy od severu k jihu; na rovníku je vodorovný a čím víc se blížíme k pólům, tím je jeho sklon větší (viz obrázek). Ptáci a některá další migrující zvířata využívají, zdá se, měnícího se úhlu k určení polohy.
Vědci z univerzity v Lipsku se pokusili zjistit, zda jsou ke směru magnetického pole citlivé i lidské oči. Pomocí malého světelného zdroje měřili nejmenší intenzitu světla, kterou ještě sítnice zaznamená. Umístili zdroj do různých světových stran a zjistili, že pokud světlo přichází z jihu, pokusné osoby jej ještě zahlédnou. Světla z ostatních směrů již nevidí. Je to proto, že jižní směr odpovídá i směru siločar magnetického pole Země.
Efekt je to malý ale významný. Je možné, že v oku jsou pro magnetické pole dokonce speciální receptory. Alespoň u některých živočichů by tomu tak mohlo být, jak napovídá třeba studium světelného kompasu u mloků. schéma
(New Scientist 11. 5. 2002)

Domovská stránka Pavla Hoška