published in: Koktejl 7-8, 2004: 110–111

Svět v pohybu 7-8/2004

Pavel Hošek

Důsledky výbuchu sopky na Kamčatce

Nejsevernější sopka Kamčatky opět vybuchla. 9. května se vulkán Šiveluč (3283 m n. m.) otřásl mohutnou explozí a pokryl kamčatský poloostrov dvoumilimetrovou vrstvou oranžového prachu. Bahnotok uvolněný erupcí zničil cesty a přehradu na řece Bekeš. Letadla se musela vyhybat mohutnému mračnu prachu, které dosáhlo výšky deseti kilometrů. O dva dny později následovala další, mírnější ale déletrvající exploze. Do atmosféry se dostalo velké množství popílku, který zanechal východně od sopky 450 km dlouhou stopu (na snímku).
Šiveluč je nejaktivnější z mnoha vulkánů Kamčatky. Naposledy se probudil k činnosti r. 2001. A jeho letošní aktivita nejspíš není poslední. Již 14. května – tři dny po nedávné erupci – hlásili vulkanologové, že v aktivním kráteru opět stoupá hladina lávy a že lze pravděpodobně očekávat další erupci.
(
New Scientist, 22. května 2004)

Nová geologická perioda

V geologickém měřítku se čas vskutku vleče. Geologické události trvají tak dlouho, že je často ani jako události nevnímáme. Někdy je tomu tak nejen v případě geologických jevů, ale i v samotné geologii, čili vědě o geologických jevech. Doslova geologický čas uplynul od posledního pojmenování geologické periody.
Geologové, jak známo, rozdělují historii Země do různých období. A chtějí-li nějaké to nové období pojmenovat a zařadit mezi období již užívaná, musí se na to sejít komise a změnu oficiálně ohlásit. Naposledy se tak stalo před 120 lety. A pak až letos, 13. května, kdy Mezinárodní komise pro stratigrafii oficiálně ustanovila ediacaran, jméno pro periodu, která se odehrála na Zemi před 600–540 miliony let. Jméno je odvozeno od jihoaustralského pohoří, kde Reg Sprigg roku 1946 poprvé nalezl fosílie zvláštních mořských organizmů, které jsou dnes známy jako ediakarské fauna. Od té doby byly objeveny na mnoha dalších místech světa – v Namibii, Anglii, Rusku, Kanadě.
(
New Scientist, 22. května 2004)

Chránit či nechránit?

Bambus je nějvětší tráva na světě. Je tak vysoký, že jeho porost vytváří les. A bambusové lesy jsou přirozeným prostředím některých velevzácných organizmů – např. pandy velké. Na druhou stranu je bambus paradoxně příčinou děsivých hladomorů, které postihují miliony lidí.
Nedávno se objevily studie, které upozorňují, že asi třetina z 1200 druhů bambusů je ohrožena vyhubením. OSN proto usiluje o zastavení jejich dalšího úbytku. Farmáři ze severovýchodní Indie na to však mají jiný názor a snaží se naopak co největší počet rostlin pokácet dříve než vykvetou. Důvod je jednoduchů a spočívá v neobvyklém způsobu rozmnožování bambusů druhu Melocanna bambusoides. Rostliny vykvétají vždy hromadně jednou za velmi dlouhou dobu – třeba jednou za půl století. Vyprodukují obrovské množství semen a zahynou. Mnoho semen vede k přemnožení potkanů, kteří semena nejprve sežerou a pak se z nedostatku jiné potravy vrhnou na úrodu zemědělců. Následují katastrofální hladomory. Odehrály se takto v letech 1861, 1911 a nejnověji 1959. Nyní se objevují první příznaky dalšího období kvetení bambusů.
Ochranáři přírody však před přílišným kácením varují. Když bambusy odkvetou, zahynou. Ze semen se však les brzy obnoví. Vykácený porost však již nemá z čeho regenerovat.
(
New Scientist, 15. května 2004)

Nové galaktické rameno

Mapa Mléčné dráhy, naší domovské galaxie, možná bude muset být předělána. Australští astronomové ohlásili objev nového spirálního ramene, které je asi 77 000 světelných let dlouhé a několik tisíc světelných let široké. (snímek 1, snímek 2, snímek 3, snímek 4)
Spirální struktura mléčné dráhy je známa již asi padesát let. Ze středu galaxie se spirálovitě vinou čtyři hlavní ramena a mezi nimi větší počet ramen menších. Nově objevené rameno leží vně dosud známých struktur. Je složeno převážně z plynného vodíku a díky tomu bylo také vlastně objeveno, neboť australští astronomové se zabývali mapováním rozložení vodíku v galaxii. Většina Mléčné dráhy je vyplněna mračny mezihvězdného prachu, který našim zrakům mnohé skrývá. Vodík však vyzařuje radiové vlny, které prachem pronikají. V radiové oblasti spektra je proto nově objevené rameno dobře viditelné, ačkoliv v jiných oborech zůstává našim zrakům skryto.
(
New Scientist, 8. května 2004)

Kaktusy rozumí matematice

Během růstu rostlin vzniká často spirálovité uspořádání – tak je tomu například se semeny v květenství slunečnice nebo s trny u kaktusů. Proč se takové uspořádání přesně řídí matematickou posloupností zůstávalo dlouho záhadou.
Ve vzrůstném vrcholu kaktusu je množství areol čili míst, z nichž vyrůstají trny. Začínají uprostřed a směrem vně se spirálovitě odvíjejí. Spirálních ramen může být různý počet, ale nikoli počet náhodný. Vždy je to jedno z čísel tzv. Fibonacciho série, matematické posloupnosti, v níž každé číslo vzniká součtem dvou předchozích, tedy 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, … Otázkou zůstává, proč kaktusy rostou právě podle Fibonacciho posloupnosti.
Zdá se, že takový růst je doprovázen nejmenším mechanickým napětím pletiv. Vrchol rostliny je místem intenzivního růstu. Je pokryt tenkou vrstvou zvanou tunika, která je spojena s masou měkčích buněk vespod. Jak rostlina roste, tunika tvrdne a ohýbá se vlivem mechanického napětí způsobovaného dalším růstem. Toto ohýbání je významné, neboť místní odchylky v napětí formují areoly. Jak vzrůstný vrchol vytváří novou rostlinnou hmotu, vznikají i nové areoly. Tunika se deformuje do skupin hřebenů a pomocí matematického modelu lze ukázat, že mechanické napětí povrchu je nejmenší právě tehdy, když počet skupin hřebenů odpovídá číslům Fibonacciho posloupnosti. Trny se vyvýjejí v místec h, kde je hřeben přerušen, což také souvisí s uvedenou matematickou řadou.
(New Scientist, 8. května 2004)



Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška