published in: Koktejl 9, 2000: 110–111,

Svět v pohybu (9/2000)

Pavel Hošek
 

Diamanty, Krušné hory, Taiwan a pohřbívání celých pohoří

Nestává se často, že by se jméno naší země objevilo v některém z nejprestižnějších vědeckých časopisů. V dubnu uveřejnili v Science výsledky svých výzkumů v Saské části Krušných hor taiwanští vědci. V tamějších vyvřelinách objevili mikroskopické částečky oxidu titaničitého (TiO2), jehož molekuly jsou uspořádány do neobvyklé krystalické struktury. Sloučenina tohoto typu nebyla zatím nikdy v přírodě pozorována, neboť k jejímu vzniku je zapotřebí neobyčejně vysokých teplot a obrovitých tlaků. Takové panují jen hluboko v zemském plášti. Taiwanští geologové z toho vyvodili, že se těleso tvořící dnešní masiv Krušných hor muselo v minulosti (asi před 340 miliony let) zanořit hluboko pod zemský povrch – snad 130 ale možná i 200 km. A vzápětí opět dosti rychle vystoupalo vzhůru.
Nález přiřkl Krušným horám hned několik prvenství. Nejen, že je to dosud jediné místo na Zemi s výskytem TiO2, ale i hloubka a rychlost zanoření masivu jsou zatím největší známé na světě. Hypotézu taiwanců potvrzuje i výskyt mikroskopických diamantových inkluzí uvnitř granátů z Krušných hor.
(Science, 14. dubna 2000)

Kácení deštných lesů zabíjí hlavně lesní velikány

Na pokusných plochách nedaleko brazilského Manaosu zjišťovali vědci důsledky fragmentace lesních porostů. Kácení dnes probíhá neorganizovaně – na různých územích různě. Souvislý lesní porost je narušen a vzniká mozaika lesíků, mýtin, políček a druhotných porostů. Ukázalo se, že „rozdrobením“ lesní plochy trpí hlavně největší stromy, v ekologické hantýrce někdy zvané pralesní velikáni.
Má to několik příčin. Při kraji lesa jsou vysoké stromy s relativně tenkým kmenem více ohroženy větrem. Na místech vystavených slunci rovněž daleko lépe prosperují liány, důležití parazité, kteří snižují životaschopnost stromů. Za třetí; koruny velikánů jsou na menších plochách vystaveny intenzivnějšímu slunečnímu svitu a rychleji vysychají.
Kácením je tedy nejvíce ohroženo nejvyšší stromové patro, které je paradoxně druhově nejbohatší součástí již tak velmi bohatých deštných lesů.
(Nature, 20. dubna 2000)

Nitro Země se točí rychleji než povrch

Již před časem byly sneseny důkazy pro to, že se zemské jádro točí rychleji než plášť – tedy i rychleji než zemský povrch. Další výzkumy však byly velmi rozporné. Nepodařilo se najít žádné další důkazy, které by teorii podpořily. V současné době Rusko zveřejnilo data ze dvou sovětských jaderných pokusů. Z nich je zřejmé, že jádro Země opravdu rotuje rychleji, i když zase ne tak rychle, jak se předpokládalo.
(Nature, 25. května 2000)

Nebude čokoláda!

Je možné, že se čokoláda a kakao stanou v příštích několika letech nedostatkovým zbožím. Z Latinské Ameriky začínají přicházet poplašné zprávy o nové houbové chorobě, která napadá a likviduje kakaovníky. V některých zemích jsou ztráty na plantážích stoprocentní. Odborníci vidí příčinu v tom, že zemědělci pěstují po dlouhou dobu jen dvě nebo tři odrůdy. Kakaovník je kauliflorní rostlina. To znamená, že jeho květy a posléze i plody nerostou na vrcholcích stonků, jak je u rostlin obvyklé, ale jen na kmeni a starých, silných větvích. K získání první úrody je proto třeba nejprve několikaletého pěstování. Zdlouhavá kultivace odrazuje plantážníky od experimentování s novými odrůdami. Radši použijí pesticidy než kultivary odolné ke škůdcům. Chemikálie však oslabují prostředí a kakaovníky jsou také čím dál tím náchylnější k chorobám.
Existují dvě cesty k nápravě nynější hrozivé situace. Kakaovníky lze „nakazit“ jistým druhem plísně, která je pro stromy neškodná a která zároveň zabrání, aby rostlinu napadla houba patogenní. Dále se doporučuje pěstovat kakao ve stínu větších stromů, kde se houbě způsobující onemocnění příliš nedaří. Obě metody však mohou přinést své výsledky nejdříve za několik let. Lze proto očekávat, že kakaa na světových trzích poněkud ubude.
(Science, 14. dubna 2000)

Sněhová zeměkoule

Díky nejnovějším výzkumům přibývá důkazů, že zhruba před 700 miliony lety byla celá Země od pólů až k rovníku pokryta ledovým příkrovem. Existence této tzv. velké doby ledové spadá do období, kdy se objevili první mnohobuněčné organizmy. Při počítačovém modelování klimatu zcela zaledněné zeměkoule se zjistilo, že v rovníkovém pásu musel být led přeci jen místy přerušen nádržemi s vodou. Živé organizmy přečkaly nepříznivé studené období zřejmě právě v nich.
(Nature, 25. květen 2000)
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška