published in: Koktejl 9, 2001: 106–107

Svět v pohybu 9/2001

Pavel Hošek
 

Hvězda jako atom

Neutronové hvězdy – jako například ta v centru Krabí mlhoviny na obrázku – mají jen okolo deseti kilometrů v průměru, ale jsou hmotnější než naše Slunce. Velmi často bývají silným zdrojem radiového záření nebo paprsků X. Určit složení neutronových hvězd je velmi těžké. Předpokládá se však, že kapalné jádro obklopuje pevná vrstva na povrchu. Neví se ale, jak silná by taková „krusta“ mohla být. Vyřešení takové zdánlivě nezajímavé otázky by bylo velmi užitečné. Pomohlo by zodpovědět mnoho otázek dalších. Například jak rychle těleso neutronové hvězdy chladne nebo jak vyzařuje gravitační vlny.
Ukazuje se, že velikost pevné vrstvy neutronových hvězd lze zřejmě určit nepřímo z objektů nesrovnatelně menších, z atomových jader olova. Jejich struktura se podobá stavbě neutronových hvězd. Jádro atomu je kryto slupkou z neutronů. Je sice o 55 řádů „lehčí“ než neutronová hvězda, ale řídí se stejnými fyzikálními zákony. Vědci proto nyní plánují změřit neutronovou slupku jádra olova.
(New Scientist, 9. června 2001)
obrázky: 1, 2, 3, 4, 5, (některé soubory jsou dosti velké - 200-900 KB)

Největší zelenina znovu nalezena

Zdá se neuvěřitelné, že by mohla ze světa zmizet nějaká zelenina, čili rostlina úmyslně pěstovaná člověkem. Jsme spíše zvyklí, že vymírají organizmy, které lidé nepotřebují nebo které jsou jim na obtíž. Ale stalo se. Asi před čtyřiceti lety vyhynul největší druh zeleniny, jam druhu Dioscorea elephantipes. Byl znám z jediné lokality v Jižní Africe. Jeho obrovité jedlé hlízy vážily až 300 kilogramů. V Africe, kde lidé často hladoví, je to nenapravitelná ztráta. Vždyť jediná taková rostlina by dokázala nasytit i stovky lidí.
Naštěstí tentokrát není ještě vše ztraceno. Botanici ze Sussexské semenné banky při svých výpravách za semeny vzácných rostlin nečekaně objevili novou lokalitu, kde pohádkový jam dosud roste. Prozatím místo tají. Chtějí, aby se rostlina začala ve větší míře pěstovat, dříve než ji zničí nelegálně podnikající sběratelé.
(New Scientist, 19. května 2001)

Na viry s filtrem

Chytrý nápad bývá obvykle jednoduchý – to je známá věc. Přesně tak se to má i s nápadem Juliana Ambruse z Newyorské státní univerzity. Řekl si: „Nedaří-li se proti viru HIV, původci aidsu, najít účinný lék, mohli bychom na to jít možná úplně jinak,“ a vymyslel filtrační zařízení, jimž lze z krve pacientů odstraňovat virové částice. Nový filtr je součástí normálního dialyzačního přístroje. Obsahuje membránu s otvory právě tak malými, aby jimi prošel virus, ale nic většího. Odfiltrované viry jsou pak z krevní plazmy vychytány protilátkami proti některému z jejich povrchových proteinů. „Vyčištěná“ krev se nakonec znovu vrací do krevního oběhu pacienta.
Jak už to bývá, metoda má své výhody i nevýhody. Oproti lékům je bez nepříznivých vedlejších účinků a viry také nemohou získat rezistenci. Na druhou stranu procedura vyžaduje dosti drahé zařízení a je náročná na čas pacienta i obslužného personálu. Velkou výhodou by však mohlo být, že ji lze samozřejmě aplikovat nejen na HIV ale i na jakékoli jiné viry. Nutno však zdůraznit, že odfiltrování virů z krve ještě neznamená vyléčení. Viry „ukryté“ uvnitř hostitelových buněk filtraci uniknou. Filtrace krve vždy zůstane dobrou alternativou jen u chorob jiným způsobem neléčitelných – coč aids zatím bohužel stále je.
(New Scientist, 12. května 2001)

Budeme jezdit na světlo?

To asi přece jen nikoliv. Přesto může světelné záření sloužit jako pohon, rozhodně alespoň velmi malých objektů. Možná, že už v blízké budoucnosti bude pohánět různá mikrozařízení. Prozatím byl optický motor použit k manipulaci s chromozomy v buňce. Zdrojem energie je laserový paprsek. Molekula nebo drobná částice, kterou je třeba posunout nebo otočit, se v proudu světla zachytí a je jím unášena. Velmi to připomíná ping-pongový míček na vodotrysku.
(New Scientist, 12. května 2001)

Největší korálový útes je teprve v rozpuku

Největší souvislý korálový útes leží v západním Pacifiku. Jmenuje se Velký bariérový útes a pne se takřka podél celého východního pobřeží Austrálie. Představuje jednu z biologicky nejbohatších oblastí světa. Již dlouhou dobu se biologové snaží nejrůznějšími metodami odhadnout jeho stáří. Úspěch se dostavil teprve letos, kdy geologický vrt dospěl do míst, kde se masa korálů stýká s podložím, tedy tak, kde koráli kdysi začaly růst. K všeobecnému překvapení se ukazuje, že útes je starý pouze 600 000 let. Za tak geologicky krátkou dobu vytvořili mikroskopičtí živočichové pohoří dlouhé více jak 2000 kilometrů.
(New Scientist, 2. června 2001)

Genetika kast

Hinduistická společnost ve staré Indii byla založena na kastách, přísně oddělených společenských vrstvách. Roku 1960 se sice kastovní systém stal nezákonný, dodnes však zůstává jedním z hlavních rysů indické společnosti. Antropologové dlouho předpokládají, že příslušníci nejvýše postavených kast jsou potomky dávných evropanů, kteří přišli do Indie před 5000 lety.
V současné době jim dává moderní populační genetika zapravdu. Vědci testovali DNA několika set lidí z osmi různých kast a pro srovnání také DNA Evropanů, Afričanů a Asiatů, kteří nepocházejí z Indie. Potvrdil se předpoklad, že příslušníci nejvýše postavených kast jsou geneticky významně příbuznější Evropanům. Zajímavé byly i některé další výsledky testu. Ukázalo se, že ženy se mohou mezi kastami pohybovat mnohem snadněji než muži. Mitochondriální DNA, která se dědí pouze v ženské linii byla mnohem bližší mitochondriální DNA jiných asijsných národů. Naopak znaky na chromozomu Y, který je čistě mužskou záležitostí, jasně ukazují, že nejpříbuznější jsou Evropanům muži z horních kast.
„Nesmlouvavý“ kastovní systém, který téměř zamezil míchání několika oddělených populací, pomohl uchovat pradávnou historii v lidských genech. I po tisících letech se v nich dá číst o dávném stěhování národů.
(Science, 1. června 2001)
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška