published in: Koktejl 9, 2003:

Svět v pohybu 9/2003

Pavel Hošek

Zachraňte malé velryby

Vzpomínám si na anekdotickou situaci z komunistických dob. Do tehdejšího červeného seznamu ohrožených druhů ČSSR se nedostalo několik velmi vzácných nebo kriticky ohrožených druhů živočichů a rostlin. Příčina? Prý paní, která pořizovala opis seznamu pro finální verzi zákona, prostě některá jména přeskočila. Zákon vešel v platnost a už nebyla síla, která by těch pár druhů k seznamu přidala.
Poněkud mi to připomíná dnešní situaci v ochraně velryb. Všude se stále píše, mluví a křičí o ohrožených vorvaních, keporkacích či plejtvácích, ale o vymírající menší druhy se celkem nikdo nezajímá. Ochranáři kupříkladu vedou tvrdý boj s japonskými velrybáři, kteří ročně odchytí okolo 400 plejtváků malých (Balaenoptera acutorostra; nedejte se zmýlit českým jménem, plejtvák malý měří okolo 8 metrů). V jižních mořích přitom žije odhadem asi 260 000 kusů tohoto druhu. Někteří menší kytovci, jako např. 2 metry dlouhý delfínovec čínský (Lipotes vexillifer), přežívají již jen v desítkách kusů a zdá se, že během deseti nebo dvaceti let úplně zmizí z povrchu Země.

(New Scientist, 24. května 2003)

Láska na umření

Pavouci jsou známí podivnými až bizarními zvyklostmi, jež provázejí jejich páření. Běžné jsou hodiny trvající sbližovací rituály, požírání samce samicí během kopulace a podobné sexuální libůstky. Křižák jménem Argiope aurantia žijící v Severní Americe však překvapil i otrlé arachnology. Samec dosáhne dokonalého spojení se svou družkou jakmile se zaklesne pedipalpami (2. párem končetin) v párovém pohlavním otvoru samice. Pak svěsí nohy podél těla, zastaví srdeční činnost a … umře. Prostě každý gentleman, který dosáhne vytouženého okamžiku, dospěje i na konec svého života.
Že by měli pavoučí elegáni tak slabé srdce a vzrušení z aktu bylo příliš silné? Nikoliv. Biologové mají pro podivuhodné milostné spojení elegantní vysvětlení. Pedipalpy zduří a není snadné je ze samičího pohlavního otvoru vytáhnout. Mrtvý samec zůstává na samici viset (je mnohem menší než jeho vyvolená), vlastním tělem zatarasí přístup ostatním samcům, a zajistí si tím věrnost své družky až za hrob. Může si být jist, že otcem potomstva je právě on a jen on.
(ilustrační obrázek druhu Argiope coquereli)
(New Scientist, 5. července 2003)

Není kostra? Nevadí, stačí voda!

Krabi se, podobně jako obratlovci, pohybují díky pevné kostře, na kterou se upínají svaly. Zatímco u obratlovců je kostra obalena měkkou tkání svaloviny, členovci mají pevnou „skořápku“ na povrchu a svaly jsou ukryty uvnitř (obrázek). Během svlékání, kdy krab vyměňuje starý krunýř za nový a větší, existuje krátké časové období, kdy svaly nemají žádnou pevnou oporu. Dokud nová kostra neztuhne, nemohou hýbat tělem a jsou bezbranní. Alespoň tak si to vysvětlovali biologové až do nedávna – do okamžiku, kdy pozorovali čerstvě svlečené kraby, jak čiperně utíkají před predátorem.
Ukázalo se, že během svlékání využívají úplně jinou strategii pohybu, takovou, jaká je běžná u živočichů, kteří pevnou kostru namají vůbec – třeba u hlístic, mořských sasanek ap. Těm slouží hydrostatický tlak vody. Stejný mechanizmus pohybuje třeba i sloním chobotem. Krabi jsou však první živočichové, u nichž se obě techniky pohybu snoubí v jediné svalovině.

(New Scientist, 11. července 2003)

Kipu rozluštěno! Opravdu?

Když Španělé pronikli v 16. století do incké říše v Jižní Americe, setkali se mimo jiné s neobvyklými předměty z provázků (obrázek). Brzo zjistili, že jde o jakýsi druh psaného záznamu, a tak křesťanští kněží kázali vše zničit. Nepodařilo se to naštěstí úplně, a kipu – tak se ono provázkové písmo jmenuje – se dostalo do rukou badatelům. Dlouho se domnívali, že jde jen o jednoduché mnemotechnické záznamy početních operací – třeba účtů, daní ap. Ještě počátkem 20. století tuto teorii mocně podpořil L. L. Locke, který prostudoval na 100 kipu a prohlásil je za záznamy výpočtů.
Dnes však již víme, že kipu nejsou jen pouhé číselné záznamy, ale pravděpodobně i záznam řeči – často celých příběhů, mýtů ap. Incké uzlíkové písmo kipu je unikátní mezi všemi ostatními písmy, jaké kdy lidský mysl vytvořila. Jako jediné z písem je trojrozměrné a podle nejnovějších poznatků jako jediné zaznamenává informace v binárním tvaru. Zjistil to Gary Urton na přelomu 20. a 21. století. Prokázal také, že kipu využívá asi 1000–1500 znaků – každý z nich představuje sedmibitový binární soubor.
Pokud se Urtonovy závěry potvrdí, znamená to, že kipu jako jediné písmo nezaznamenává lidskou řeč přímo, ale podobá se spíš matematickému nebo notovému záznamu. Víme tedy, jak jsou informace v kipu zakódovány, ale nevíme jaké informace to je. Zbýva už jen jediné, k systému znaků najít význam, čili nejspíš objevit nějakou inckou Rossetskou desku.

(Science, 13. června 2003)
 

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška