published in: Koktejl 10, 2000: 146–147,

Svět v pohybu (10/2000)

Pavel Hošek
 

Mir ve světlech ramp

Již několikrát byla ruská orbitální stanice Mir vyklizena a již několikrát chybělo jen pár dnů do její konečné likvidace. Vždy se však na poslední chvíli našel způsob, jak ji ještě jednou zprovoznit a využít. A tak obstarožní a dávno vysloužilá kosmická laboratoř dál krouží kolem Země, a opět se zdá, že tomu tak bude i nadále.
V současné době má Mir pronajata od ruské vlády soukromá společnost MirCorp, která s ním má rozmanité plány. Nejprve se na palubu Miru podívá multimilionář Dennis Tito, který se tak stane prvním pozemšťanem, který si sám zaplatí cestu do vesmíru. O další program na oběžné dráze se zřejmě postará producent Mark Burnett, který nedávno podepsal se společností MirCorp smlouvu v hodnotě zhruba 20 milionů dolarů. Hodlá natočit dosud asi nejgrandióznější televizní soutěžní pořad. Vybere několik Američanů, které odveze do Hvězdného městečka v Rusku. Ti se tam podrobí náročné předletové přípravě kosmonautů. Každý týden diváci na svých obrazovkách shlédnout část tréninku a každý týden bude jeden z dobrovolníků a soutěžících v jedné osobě vyřazen ze hry. A tak to půjde až do té doby, než zbyde jeden jediný, nejzdatnější.
A jeho odměna? Zúčastní se desetidenního pobytu na orbitální stanici Mir.
(New Scientist 19. srpna 2000)

Šimpanzí kuchaři

Že člověk není jediným tvorem na Zemi, který si vytváří svou vlastní kulturu, víme již delší dobu. Také u šimpanzů nalézáme řadu prvků v jejich životě a chování, které můžeme označit za kulturní. A soubory takových dílčích projevů pak za kulturu. Patří mezi ně různé způsoby dorozumívání, používání nástrojů, rozmanité techniky získávání potravy, taneční kreace ap.
Důležité na tom všem je, že šimpanzi z různých končin Afriky „vymysleli“ a používají různé typy tohoto jednání. Někteří například umějí rozbíjet ořechy mezi dvěma kameny, jinde se zase naučili lovit termity na tenký klacík jako na udičku. Západoafričtí šimpanzi prostě umějí něco jiného než jejich příbuzní třeba z Konga. Vedou jiný styl společenského života – mají jinou kulturu.
Další přínosný objev v tomto směru nedávno ohlásili primatologové z Madridu. Mezi opičáky, které chovají na tamní univerzitě, žije jedna samice, která si začala systematicky upravovat svou stravu. Předložené ovoce vždy nejprve rozhněte na kaši, smíchá dohromady a teprve pak sní. Brzy se to od ní naučili i ostatní jedinci v tlupě. Šimpanzi se díky tomu stali prozatím jedinými známými živočichy (nepočítáme-li ovšem člověka), kteří si svou potravu před pozřením kvalitativně upravují.
(New Scientist 19. srpna 2000)

Vzdušná obrana rostlin

V představách člověka jsou rostliny vnímány jako ta nejmírumilovnější a nejodevzdanější stvoření na světě. Vždyť rostou stále na stejném místě, nemohou se nikam hnout a nemají ani žádnou možnost obrany proti svým nepřátelům. Kdejaký droboučký brouk či bezbranná housenka si na nich klidně smlsnou. Nějaké ty trny, ostny či žahavé chloupky jsou nanejvýš nepříjemnou lapálií, která specializovaného rostlinožravce stejně nezastaví.

Skutečnost je však od takových představ na hony vzdálena. Rostliny se často umějí účinně a razantně bránit. Zářným příkladem jsou třeba rostlinné jedy. To je však obrana dost pasivní. Botanikové ale dlouho vědí i o zvláštních terpenoidních látkách, které rostliny vylučují, jakmile je někdo začne ohryzávat. Tyto látky jsou signálem pro predátory, který jim říká: „někde blízko je jakýsi dotěrný býložravec; račte si na něm smlsnout“. Rostlina tímto způsobem využívá masožravce k tomu, aby se zbavila nepříjemností.
Nyní však vědci zjistili, že se do celé akce zapojují i rostliny, které nebyly přímo napadeny a pomáhají vyvolat poplach. Terpenoidy nejsou jen lákedlem pro predátory, ale i signálem v chemické válce rostlin. Jejich vůni rozšiřuje vítr k okolním rostlinám. Díky tomu se dozvědí o útoku na svou „kolegyni“ a začnou také vylučovat terpenoidní látky. Signál se zesiluje a predátorů přibývá. S trochou nadsázky se dá říci, že kytky z jedné louky se spojí v boji proti hmyzím býložravcům.
(Nature 3. srpna 2000)

Dýchat se dá lecčíms

Australské želvy Rheodytes leukops žijí ve vodě a jsou často ohrožovány a napadány krokodýli. Naučily se proto zůstávat velmi dlouhou dobu pod vodní hladinou. Jsou opravdovými přeborníky v potápění. Nečiní jim problémy zůstat u dna třeba tři dny.
Zoologům vždy poněkud vrtalo hlavou, jak je to možné. Záhadu rozřešil až C. Franklin z univerzity v Queenslandu. Zjistil, že nad hladinou želvy sice dýchají docela normálně plícemi, ale jakmile se ponoří, „přepnou“ na podvodní dýchací režim. Plíce přestanou pracovat a želva získává přímo kyslík rozpuštěný ve vodě podobně jako ryby žábrami. Želvě však k tomuto účelu slouží docela jiný orgán, totiž kloaka, společný vývod rozmnožovacích a vylučovacích orgánů. Stěny kloaky jsou bohatě protkány hustou sítí krevních vlásečnic a kyslík z vody difunduje přes tenkou sliznici přímo do krve.
(New Scientist 19. srpna 2000)
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška