published in: Koktejl 10, 2003:

Svět v pohybu 10/2003

Pavel Hošek

Transmutace prvků

Sen dávných alchymistů se splnil právě v letošním roce. Fyzikům se podařila transmutace prvků. Že jsem poněkud zaspal dobu? Že k přeměně prvků dochází v každém jaderném reaktoru, kterých dnes na světě pracuje již na čtyři sta? Ale kdepak. Unikátnost nedávných experimentů spočívá právě v tom, že k transmutaci nebylo zapotřebí žádného reaktoru. Na druhou stranu se přeměna neuskutečnila ani díky kamenu mudrců či jiné podobně obskurní substanci, nýbrž pomocí laserového paprsku (kdyby se ovšem staří alchymisté dozvěděli, že k tolik hledanému procesu stačí paprsek světa, považovali by to jistě za zázrak ještě větší).
Fyzikům v Glasgowě se podařilo pomocí gama-laseru přeměnit zlato ve rtuť a kyslík ve fluor. V prvním případě jde sice o operaci právě opačnou, než na které pracovaly generace alchymistů a navíc množství přeměněných atomů – 3 miliony – odpovídá pouhé miliardtině mikrogramu, ale začátek bývá obvykle skromný. Při současném tempu vědeckého rozvoje se dá očekávat, že za pár let budeme mít na stole přístroj vyrábějící cokoliv z čehokoliv. Co by takový „výrobník“ zlata mohl natropit ve světové ekonomice, ať řeší jiní.

(New Scientist, 23. 8. 2003)

Jezero Vostok je jako obrovská lahev šampusu

O gigantickém jezeře ukrytém asi 4 kilometry pod antarktickým ledovcem jsem již psal v únorovém Koktejlu roku 2000. Vostok se svými 14 000 km2 vodní plochy je od okolního světa zcela izolován po miliony let a je svého typu největší na světě (obrázek). Odborníci předpokládají, že v jeho vodách najdou řadu unikátních organizmů, které se tu v izolaci vyvinuly. V současné době se vrtná souprava propracovala ledovcem již jen asi 100 metrů nad jezerní hladinu. Podle plánu by se měla až k samotné hladině dostat v příštím roce. Vyvstávají však nečekané komplikace.
Podle posledních průzkumů by mohla být voda v jezeře prosycena kyslíkem. Odhaduje se dokonce, že na litr vody připadá až 2,5 litru plynu. Pokud je tomu opravdu tak, případné živé organizmy by mohly disponovat opravdu unikátními životními strategiemi. Ale zároveň by to znamenalo, že navrtání takového jezera by se rovnalo otevření gigantické lahve s pěkně protřepanou sodovkou nebo šampaňským – mnozí z geologů se obávají výbuchu nepředstavitelných rozměrů.

New Scientist, 23. 8. 2003)

Oblečení nás učinilo mocnými

Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka…, praví se v jedné staré známé písni. A podle nejnovějších výzkumů je to pravda již 72 000 let. A navíc právě oblečení možná vděčíme za to, že jsme dokázali opustit Afriku – díl světa, kde jsme vznikli – a osídlit světadíly ostatní. A kdo nám takové údaje o sobě prozradil? Přece veš, odvěký souputník člověka.
Na lidech žijí dva poddruhy, někdy chápané i jako druhy – veš dětská obývá naši kštici a veš šatní se specializuje na části těla chráněné oděvem. Předpokládá se, že veš šatní se vyvinula z vši dětské. Biologové nedávno porovnávali genomy obou poddruhů a podle rozsahu a rychlosti mutačních změn dokázali určit přibližnou dobu odštěpení vývojových linií. A právě v té době, jak se domnívají, se lidé začali šatit.

(New Scientist, 23. 8. 2003)

Konečně použitelná molekulární paměť

Vývoj nových typů pamětí pro počítače a další elektronická zařízení spěje – celkem pochopitelně – k součástkám, které by dokázaly na co možná nejmenším prostoru uchovávat co nejvíce dat. Slibná v tomto směru je zejména molekulární paměť, v níž je jeden bit informace uložen v jediné molekule. Paměť tohoto typu by představovala další nesmírnou miniaturizaci. Do paměťového media o velikosti kostky cukru by bylo možné uložit řádově terabyty informací, tedy stokrát více než kupříkladu na dnešní DVD disky.
K vysněné metě molekulární paměti jsme dnes opět o krok blíže díky chemikům z Kalifornské univerzity. Podařilo se jim vytvořit molekulu, která splňuje požadavky na molekulární paměť přímo ideálně – existuje ve dvou různých modifikacích mezi nimiž lze „přepínat“ pomocí paprsků zeleného (tam) a fialového (zpět) světla (schéma). Červené světlo pak dokáže „přečíst“, v které stavu se molekula zrovna nacházejí, aniž by přitom tento stav změnilo. Právě možnost oddělit proces čtení od procesu změny stavu je klíčovou vlastností molekuly, která ji činí tak revoluční. Možná, že se podařilo připravit klíčovou molekulu budoucího digitálního světa.

(New Scientist, 16. 8. 2003)

Skokan rekordman

Až donedávna jsme si mysleli, že nejlepšími skokany v živočišné říši jsou blechy. Ukázalo se však, že je ve skokanském umění předčí pěnodějka druhu Philaenus spumarius (obrázek 1, obrázek 2). Tento 6 mm dlouhý hmyz příbuzný křísům a cikádám vyskočí až do výše 70 cm. Je to podobný poměr délek, jako kdyby člověk přeskočil 210 m vysoký mrakodrap. Tajemství skokanských výkonů pěnodějky je ukryto v mocné svalovině nohou, která dokáže katapultovat drobné tělíčko silou 414× větší než je jeho hmotnost. Pěnodějky tedy ani nepotřebují žádnou speciální výbavu – jako blechy, které při skocích využívají vlastností zvláštní elastické bílkoviny resilinu.
(Nature, 31. 7. 2003)
 

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška