published in: Koktejl 10, 2004: 118–119

Svět v pohybu 10/2004

Pavel Hošek

Koráli si umí poradit

Globální oteplování se zdálo až doposud tragickou událostí zejména pro koráli. Tyto křehké organizmy vytvářejí přebohatá společenstva korálových útesů, jež bývají svou rozmanitostí a významem přirovnávána k deštným lesům. Od roku 1980 postihuje rozsáhlé rozlohy korálů choroba, známá jako blednutí korálů. Významné je to zejména v místech, kde dlouhodobá průměrná teplota vzrostla – byť o jediný stupeň. Příčinou úhynu korálů je neobyčejná citlivost symbiotických řas, které dodávají korálům živiny díky fotosyntéze.
Koráli existují na naší planetě již asi 220 milionů let a v současné době zažívají asi nejextrémnější klimatické změny ve své historii. Přesto blednutí korálů zůstává omezeno na určité plochy a jinde se neprojevuje. Podle dvou nezávislých studií vypracovaných v posledních letech, je to dáno právě typem symbiotických řas rodu Symbiodinium. Zatímco v postižených oblastech využívají koráli řasy typu C, zdraví koráli žijí v symbióze s řasami typu D, které jsou vůči vyšší teplotě odolné. Zdravé kolonie korálů navíc dokáží zaplnit mrtvé útesy zahubené blednutím korálů.
Zdá se, že korálové útesy nejsou tak křehkým ekosystémem, jak se původně myslelo a dokážou se vyrovnat i s dramatickými klimatickými změnami.
(
New Scientist, 14. 8. 2004)

Nosorožci válečnou nebo mírovou obětí?

Mírový proces v Súdánu a Konžské demokratické republice je příčinou zabíjení zvěře v národním parku Garamba. Park v severovýchodním výběžku Konga je na seznamu světového dědictví UNESCO, neboť v něm mimo jiné žije poslední známá populace severní formy nosorožce tuponosého (Ceratotherium simum cottoni). Roku 1960 žilo ještě asi 2250 zvířat tohoto poddruhu na pěti místech v Africe, avšak politická nestabilita v některých zemích zapřičinila pokles stavů na pouhých 30 jedinců. A podle posledního intenzivního leteckého průzkumu je to možná ještě méně – jen 17–22 kusů.
Pracovníci národního parku Garamba uvádějí, že snaha o urovnání krvavého konfliktu paradoxně způsobila nový nárůst pytláctví. Ozbrojené súdánské skupiny totiž správně předpokládají, že se nová stabilnější vláda pokusí podpořit úsilí ochranářů a zakáže vstup do parku. Snaží se proto rychle postřílet a zpeněžit, co se dá. Postiženi jsou pochopitelně i sloni a jiná velká zvířata.
(
New Scientist, 14. 8. 2004)

Ochranáři zabíjejí

Na Novém Zélandu žije velevzácný papoušek kakapo soví (Strigops habroptilus). Ještě před pár lety se zdálo, že bude brzy vyhuben, avšak intenzivní úsilí ochranářů slavilo úspěch. Dnes již opět v přírodě žije na devadesát jedinců. Tedy spíš asi žilo, neboť před nedávnem se mezi kakapoky rozšířila nová smrtelná bakteriální infekce, která již několik papoušků zahubila a ostatní ohrožuje. Přenašečem nemoci jsou bohužel právě dobrovolníci, kteří se o kakapoky starají v rámci záchranného programu. Bylo ihned zavedeno několik protiopatření – vyměnil se tým chovatelů, aby se zmenšila pravděpodobnost nákazy a ptáci dostávají preventivně směs antibiotik.
Nejen zlé úmysly – jak vidno z předchozí zprávy o nosorožcích – ale i aktivita veskrze prospěšná může způsobit tragédii.
(
New Scientist, 24. 7. 2004)

Klíčoví jedinci ve společnosti

David Lusseau z Aberdeenské univerzity odhalil nové zajímavé údaje ze života delfínů, které by mohly být dalším argumentem pro promyšlenější ochranu delfínů ale dalších kytovců. Zjistil, že v každé sociální skupině delfínů je jeden nebo několik jedinců, kteří jsou pro onu skupinu jakýmsi společenským tmelem. Pokud tito jedinci zmizí, stádo se samovolně rozpadne. Klíčoví jedinci jsou sami velmi společenští a je možné je spatřit v kontaktu s jinými příslušníky svého druhu podstatně častěji než je obvyklé. D. Lusseau spolu s M. Newmanem například pozoroval větší stádo delfínů, které tvořily dvě výrazné podskupiny. Kontakt mezi podskupinami zajišťovalo jen několik málo jedinců. Jakmile byli odstraněni, stádo se rozpadlo na dvě samostatné společenské jednotky. Když se klíčoví jedinci vrátili, původní velké stádo se rychle stmelilo.
Oba výzkumníci ve své zprávě dodávají, že by se klíčovým společenským jedincům delfínů i jiných druhů kytovců měla věnovat zvláštní pozornost. Jejich zmizení ze skupiny – ať již je zapřičiněno lovem pro maso nebo třeba jen pro vodní parky, kde „cvičí“ před diváky – může zásadním způsobem narušit sociální vztahy mezi ostatními členy a mít vliv i na vztahy mezi samci a samicemi, množství mláďat ap.
(
New Scientist, 4. 8. 2004)

Slova a pojmy mohou být oddělené

Můžeme myslet dříve než mluvit? Nebo jazyk definuje naše myšlení? Mnoho vědců se domnívá, že nám jazyk – alespoň částečně – diktuje způsob, jakým přemýšlíme o světě. Myslí si to zejména proto, že některé pojmy existují jen v určitých jazycích a v jiných chybí. Podle posledních studií by tomu ale mohlo být jinak. Ukazuje se, že několikaměsíční děti vychovávané například v anglicky mluvícím prostředí mohou jasně rozumět i pojmům, které v angličtině nelze vyjádřit. To ukazuje, že zatímco jazyk může zdůrazňovat jistý způsob myšlení, schopnost koncepčního uvažování na určitém naučeném jazyce nezávisí.
Naše mateřská řeč nám tedy umožňuje komunikovat pomocí pojmů, které však již existují v naší mysli nezávisle na jazyce. Lze to říct i tak, že jazyk primárně neslouží k vytváření nových pojmů.
(New Scientist, 24. 7. 2004)



Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška