published in: Koktejl 10/1999

SVĚT V POHYBU (10/1999)

Ozon už nás nebude otravovat

Nedostatek ozonu (tzv. ozonová díra) v určitých vrstvách atmosféry je všeobecně vnímán jako negativní jev. A skutečně tomu tak je. Chybí-li ozon tam, kde by měl být, je život na naší planetě ohrožen ultrafialovým zářením ze Slunce.
Mnohem méně známý je opačný problém – nadbytek ozonu v místech, kde je nežádoucí. Ozon je totiž pro člověka jedovatý. I v malých koncentracích dráždí oči a sliznice dýchacího traktu. Přitom ozon různé běžné přístroje jako kopírky, faxy, laserové tiskárny ap. Hygienikům je problém s nadbytkem tohoto plynu na některých pracovištích dobře znám již dlouhou dobu. Uvítali proto, že bylo v srpnu letošního roku uvedeno na trh nové zařízení, které ozon (O₃) zpětně přeměňuje na kyslík (O₂). Vyvinula jej původně pro svou potřebu firma Canon, ale projevili o něj zájem již i další výrobci kancelářské techniky.
(New Scientist 28. srpna 1999)

Nedávné zemětřesení v Turecku bylo jen generální zkouškou

Nedávné zemětřesení s epicentrem v tureckém Izmitu si vyžádalo na 40 000 obětí. Geologové však varují před dalšími otřesy, které očekávají v příštích deseti letech a které by mohly ohrozit na životě miliony lidí.
Severním Tureckem probíhá tzv. Severoanatolský zlom, linie na níž dochází k posunům pevninských bloků. Na mapce jsou vyznačena všechna zemětřesení silnější než 6,7 stupňů Richterovy stupnice. Je z nich mimo jiné zřejmé, že se jednotlivé katastrofické události posouvají stále více na západ. A západně od Izmitu leží Istanbul, metropole s více než 10 miliony obyvatel. V historii lidstva by to bylo poprvé, kdy by epicentrum ničivých otřesů leželo pod tak velkým městem. Naposledy postihla přímá seismická aktivita Tokyo r. 1923. Počet obětí tehdy přesáhl 140 000. A město přitom mělo o polovinu méně obyvatel, než má Istanbul dnes. (schematická mapka)
(New Scientist 28. srpna 1999)

Jak hodně záleží na přesné poloze Země?

Vznik Sahary, neboli přeměna „přírodného ráje“ v drsnou poušť, může mít svou příčinu v pranepatrné změně sklonu zemské osy. Vysychání rozsáhlých oblastí severní Afriky, známých dnes jako Sahara, začalo před 6000 až 7000 lety. Výrazně pouštní klima se tu však objevilo až asi před 4000 lety. Ještě staří Egypťané poznali dozvuky někdejší slávy. Víme, že v době panování faraonů byla v povodí Nilu běžná zvířata dnes známá jen ze střední a jižní Afriky – sloni, hroši, nosorožci, pštrosi, antilopy ap.
Němečtí vědci se pokusili o počítačovou simulaci klimatických podmínek. Vyšlo jim, že někdy před 9000 lety se sklon zemské osy zmenšil z 24,14° na 23,45°. Tak nepatrná změna orientace zeměkoule přeorganizovala monzunové proudění v atmosféře. Směr větrů se změnil, do oblasti dnešní Sahary se dostalo méně srážek a část vegetace zahynula. Tím se množství vody v krajině ještě snížilo a hynuly další rostliny. Proces vzniku pouště neboli desertifikace byl nastartován. A pokračuje dodnes.
(Science 16. července 1999)

Rostliny s horečkou

Nemoc je u člověka často provázena zvýšením tělní teploty. Podobně je tomu i u rostlin. Napadne-li květinku nějaký virus a dostane-li se do nitra rostlinných buněk, snaží se jej rostliny již v ranné fázi infekce zlikvidovat kyselinou salycilovou. V takových buňkách je pochopitelně intenzita metabolizmu vyšší a proto se zvyšuje i teplota, což je vlastně odpadní energie metabolizmu. „Horečka“ není sice tak dramatická jako u člověka, ale teplotní rozdíl 0,3 až 0,4 °C lze naměřit. A to je pro studenokrevné organizmy rozdíl docela významný.
(New Scientist 14. srpna 1999)

Dlouhověcí tvorové ve starých stavbách

Obrovité jednobuněčné organizmy uzavřené v egyptských pyramidách vyrostly do takových rozměrů, protože žili po mnoho set let. To alespoň tvrdí geologové z Oxfordu.
Dávní egyptští stavitelé používali k stavbě pyramid, sfing a dalších proslulých monumentů vápenec, který vznikl před 40–50 miliony let na mořském dně. Vytvořil se tam pomalým usazováním schránek jednobuněčných nummulitů, jejichž zkameněliny jsou dodnes hojně zastoupeny ve stavebním materiálu pyramid. Fosilní nummuliti jsou známí již od starověku. Povšiml si jich třeba řecký historik Hérodotos, který je pokládal za zbytky zrn čočky, kterou jedli Egypťané.
Současné paleontology však zaráží spíše enormní velikost zkamenělin. Největší dírkonošci (Foraminifera), dodnes žijící příbuzní nummulitů, dosahují nejvýše 2 mm. Nummuliti, kteří žili před 50 miliony let, jsou až 16 cm velcí. Poslední výzkumy izotropního složení (uhlíku a kyslíku) ukazují, že nummuliti žili i několik set let. Měli proto čas „pěkně narůst“. To jim umožnilo teplé a velmi stabilní klima v jejich době. Později se změnou životních podmínek obrovití numuliti – dinosauři jednobuněčného světa – úplně vyhynuli.
(New scientist 7. srpna 1999)

Pavel Hošek

Domovská stránka Pavla Hoška