published in: Koktejl 11, 2002: 148–149

Svět v pohybu 11/2002

Pavel Hošek

Antrax umí umlčet imunitní buňky

Vojenský útok nebo invaze mohou být mnohem efektivnější, když se podaří ochromit protivníkův komunikační systém. To je vojenským stratégům známo odedávna. Ještě déle však využívají stejnou invazní strategii bakterie antraxu neboli sněti slezinné či také uhláku, jak hezky říkáme my Češi. Biologům se celý proces podařilo odhalit a vysvětlit teprve zcela nedávno.
Bakterie, která proniknou do hostitelského organizmu, pohltí buňky imunitného systému zvané makrofágy. Za normálních okolností makrofágy vetřelce zabijí a rozloží. Zároveň také vyšlou chemický signál dalším imunitním buňkám, které zalarmují i jiné mechanizmy obrany. Antrax dokáže útok nejen přežít, ale dokonce vyřadí makrofágy z činnosti. Jedna složka antraxového toxinu se naváže na protein MKK6 a část ho ustřihne. Tím zabrání aktivaci klíčového enzymu p38 MAPK, který je odpovědný za chemický poplach. Ostatní buňky imunitního systému se proto nic „nedovědí“.
Vysvětluje se tím také, proč se příznaky nemoci u infikovaných osob projeví až za několik dní – většinou v době, kdy je na efektivní léčbu již pozdě. To samozřejmě dělá z uhláku kromobyčejně zákeřnou nemoc. Na druhou stranu dnes, kdy již známe mechanizmus, jímž antrax blokuje imunitní „poplach“, nebude tak těžké připravit lék, kterým antraxu blokování znemožníme.
(New Scientist, 7. září 2002)

Proč žvatláme?

Když malé děti žvatlají, hrají si se základními stavebními kameny skutečného jazyka nebo jen procvičují rty a jazyk? To je otázka na níž psychologové hledají odpověď již velmi dlouho. Rozdíl, ukrytý mezi oběma možnostmi je přitom zásadní. Jde o to, zda si malý človíček jen procvičuje svaly mluvidel, nebo zda do akce zapojuje i mozek a trénuje jeho řečová centra.
Zdá se, že odpověď na klíčovou otázku byla nalezena. Stačil k tomu zajímavě uspořádaný experiment s deseti dětmi ve věku 5–12 měsíců. Jejich žvatlání bylo nahráno na videozáznam, který byl později přehráván pokusným osobám, které o smyslu pokusu neměli ponětí. Byly dotázány, která strana dětských úst na záznamech se otevírá více nebo rychleji. Je totiž známo, že když lidé mluví mají tendenci otevírat poněkud více pravý koutek úst. Je to dáno tím, že řečové centrum leží v levé mozkové hemisféře, která kontroluje pravou polovinu těla. (Smích má opačný efekt. Emoce kontroluje pravá hemisféra a proto se víc otvírá levá část úst.)
Ukázalo se, že malé děti při žvatlání opravdu víc používají pravý koutek, takže jejich breptání je nejspíš řízeno řečovým centrem.
(Science, 30. srpna 2002)

Kde je větší zima?

Ne vždy nové pokusy vedou k vysvětlení nějakého problému. Ba naopak. Vědci moc dobře vědí, že nově naměřená data obvykle přinesou spíš víc otázek než odpovědí. Stejné je to i s experimentem, při němž se měřila teplota asi ve stokilometrové výšce nad zemským povrchem v různých částech Země. Ukázalo se, že zimní teplota nad Antarktidou se pohybuje okolo –98 °C, zatímco v Arktidě –78 °C. Zbývá vysvětlit netriviální – proč tomu tak je…
(Geophysical Research Letters, DOI: 10.1029/2002GLO15244)

Jak rychlá je gravitace?

V září strávili astronomové z velkých radioteleskopů několik dní měřením rychlosti gravitace. Myšlenka, že gravitace jsou vlastně vlny, které se pohybují rychlostí světla, je jednou z klíčových předpovědí Einsteinovy obecné teorie relativity a také jedním ze základních kamenů teoretické fyziky. Dosud však nikdy nebyla testována. Teprve roku 2001 navrhl Sergej Kopějkin z Missourijské univerzity způsob, jak tuto myšlenku ověřit. Využil k tomu efektu zvaného gravitační čočka. Jsou-li nějaká tři vesmírná tělesa uspořádána podobně jako na našem obrázku, radiové (ale i světelné, infračervené a jiné) vlny přicházející z kvasaru se vlivem gravitačního pole Jupiteru zakřivují. Kvasar se na Zemi jeví jako prstenec. Při takovýchto výpočtech či měřeních se však vždy o gravitačním poli uvažovalo jako o poli statickém, neměnném. Kopějkin se však domnívá, že gravitační vlny musí interagovat s radiovými a prstenec bude zakřivený.
8. září nastala příhodná chvíle, ověřit Kopějkinovy teorie, neboť v ten den se jeden ze vzdálených kvasarů, Jupiter a Země dostaly do zákrytu (viz obrázek). Několik velkých radioteleskopů po celém světě se na tuto konstelaci zaměřilo. Nám dnes nezbývá než počkat několik měsíců, až Kopějkin vyhodnotí získaná data. Uvidíme, zda půjde o další potvrzení Einsteinovy teorie nebo se dočkáme překvapení.
(New Scientist, 14. září 2002)

Neobvyklá žaloba

Právníci Spojených států jsou pověstní svou schopností najít problém i tam, kde není, jen aby se bylo o co soudit (pokud možno pěkně dlouho) a penízky tekly do jejich kapes. Nejnovější nápad však možná stojí za hlubší zamyšlení. Skupina lidí zažalovala vládu Spojených států za ztráty, které jim způsobí v budoucnosti globální oteplování. Lidé z pobřeží si kupříkladu stěžují, že je mohutnější příboj jednou připraví o střechu nad hlavou. Koncern z Vermontu vyrábějící sirup předpokládá, že přijde o své obchody až vlivem změn klimatu vyhynou javory. Mořští biologové naříkají, že přijdou o práci, když vyhynou korály.
Zdá se vám to spíš jako nejapný žert? Možná ano, ale nebyl by to konečně alespoň nějaký způsob, jak přimět lidi na odpovědných místech k odpovědnosti za svá rozhodnutí?
(New Scientist, 7. září 2002)

Domovská stránka Pavla Hoška